Když se v československých kalendářích začaly obracet listy s letopočtem 1977, poslala hrstka tehdejších disidentů na veřejnost text vyzývající komunistickou vládu, aby dodržovala zákony plynoucí z mezinárodních úmluv, které sama ratifikovala. Charta 77, kterou nakonec do ledna 1990 podepsalo 1898 signatářů a pouze 25 z nich svůj podpis zase veřejně odvolalo, se stala vítaným dokumentem pro disidenty v okolních zemích východního bloku i materiálem, jehož osud sledovali západní politici stejně jako americké tajné služby.
Charta 77 nadchla polský disent. Získala si pozornost i CIA
Z nepočetných opozičních skupin sovětského bloku přivítal výzvu československého disentu Moskevský helsinský výbor, který v Sovětském svazu vznikl už rok před chartou. Odezvu našla také mezi polskými disidenty sdruženými od roku 1976 ve Výboru na obranu dělníků (KOR).
Sovětští disidenti podpořili československé kolegy v dokumentu Moskevského helsinského výboru číslo 48, pod nímž se sešlo 62 podpisů. Charta 77 byla v sovětském samizdatu přeložena do ruštiny, vyšla na konci roku 1978 v disidentském časopisu Poisky (Hledání).
Humanizace společnosti se v socialistických zemích stala nejdůležitějším a neodkladným úkolem. Tento nevyhnutelný, i když obtížný proces brzdí setrvačnost zvůle a neodpovědnosti shora i zdola. Proto je tak aktuální publikace skvěle argumentačně podložené Charty 77.
Podle několika československých disidentů byl vznik KOR v roce 1976 jedním z popudů k vyhlášení Charty 77. A v polském opozičním hnutí se také Chartě 77 dostalo značného ohlasu. V srpnu 1978 navázali disidenti obou zemí spolupráci, když se na hranicích nedaleko Sněžky sešla skupina členů KOR v čele s Jackem Kuroněm a Adamem Michnikem se zástupci Charty, mezi nimiž byli Václav Havel a Marta Kubišová. Další schůzka se uskutečnila v září téhož roku, třetímu setkání zabránily tajné služby Polska a ČSSR. Vznik Polsko-československé solidarity ale znamenal pokračování spolupráce.
obrázek
Oficiální tisk sovětského bloku Chartě příliš pozornosti nevěnoval. Sovětská státní média zdůrazňovala malý ohlas dokumentů Charty mezi veřejností a poukazovala na intriky „reakčních kruhů“ na Západě a jejich vměšování do vnitřních československých záležitostí.
Charta 77 inspirovala v nedemokratických zemích i po letech
Ani s pádem železné opony inspirativnost československé opoziční výzvy neskončila. Stala se východiskem pro skupiny v některých nedemokratických zemích východní Evropy. V roce 1997 se k jejímu odkazu přihlásilo dodnes aktivní běloruské opoziční hnutí Charta 97.
Zakladatel běloruské charty a její první mluvčí Pavel Šeremet byl hned v roce 1997 zatčen, letos v červenci zahynul v Kyjevě při explozi bomby uložené v automobilu. Spoluzakladatel Charty 97 Aleh Bjabenin byl v září 2010 nalezen mrtev ve své chatě. Podle policie se oběsil, podle běloruské opozice šlo o vraždu.
Americká CIA mapovala Chartu 77 od jejího zrodu
Koncem ledna 1977 americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) informovala americké vedení o spekulacích, že československý režim se možná pokusí deportovat některé přední disidenty, kteří chartu podepsali. Československý velvyslanec v Rakousku prý požádal o potvrzení rakouských úřadů, že Vídeň se disidentů ujme. Seznam podle CIA uváděl Václava Havla, Pavla Kohouta, Jiřího Hájka, Jiřího Lederera, Ludvíka Vaculíka, Františka Kriegla, Milana Hübla a Zdeňka Mlynáře. CIA ale s odkazem na pražské disidentské kruhy uvedla, že dobrovolný odchod těchto osob není pravděpodobný.
V únoru 1977 CIA do Washingtonu oznámila, že dopad Charty na československou veřejnost se nezdá být významný. Tajná zpráva americké špionážní agentury konstatuje, že vláda se snaží vyvolat dojem obecného nesouhlasu s činností charty. Snaží se přimět pracující, aby podepisovali prohlášení proti chartě.
V dubnu 1977 sestavilo analytické oddělení CIA souhrnnou zprávu o stavu opozičních hnutí v komunistických státech, kde se mimo jiné píše, že podle informací od diplomatů ČSSR se režim chartistů obává, protože reprezentují možná až půl milionu lidí, kteří se stali oběťmi čistek po roce 1968. Vláda podle zprávy chartisty pronásleduje a několik jich zatkla, ale „nezahájila všeobecné represe“.
V půli července 1977 už CIA píše, že aktivita Charty 77 se oproti počátku roku vytrácí a její vliv se omezuje na pražské intelektuálské kruhy, kde se zrodila. „Mnoho disidentů bylo umlčeno trvalým pronásledováním ze strany úřadů a nejrůznějšími formami hospodářského a sociálního nátlaku,“ píše se ve zprávě.