Nechci dceru Američanku, říká česká novinářka v USA. Obává se však situace v Česku

Poznala život v New Yorku, v turecké Antálii, novinářské řemeslo okusila v České televizi v Praze. Z Turecka dva roky posílala reportáže do Českého rozhlasu. Teď se svým tureckým mužem žije v New Orleans, kde v česko-tureckém manželství vychovávají dceru. Přesto novinářka a etnoložka Julie Urbišová plánuje návrat na rodné Hlučínsko, kam pravidelně přijíždí vždy v létě, kdy je v New Orleans nesnesitelné vedro. Nechce, aby se její dcera stala Američankou, s návratem však váhá. „Tady v Americe chodí dcera do školky, kde jsou ve třídě děti šesti národností. To je moc pěkné. V Česku se společnost uzavírá, z čehož jde strach,“ říká Julie Urbišová v rozhovoru pro web ČT24.

Kde je váš domov?

Sledovala jsem, jak se v Česku vyhrocují nálady proti muslimům, a říkala jsem si, jak já se tam mohu vracet, když mám manžela Turka a dítě, jehož otcem je Turek. Jak se k nám budou lidé chovat.
Jak se k nám budou chovat?

Žila už jsem na různých místech ve světě a vždy, když se mě někdo zeptá, kde jsem doma, říkám, že asi někde na cestě. Jenže není to pravda. Mám silné pouto k rodnému Hlučínsku a pokaždé, když se vracím do svých Kobeřic, mám pocit, že se tam nic nezměnilo. Nejsilněji to prožívám v domě po babičce a dědovi.

Stejně jako většina mužů v době války na Hlučínsku, byl taky děda na frontě v německé armádě. To je tam klasická historie, kterou však málokdo v Česku zná a je pořád velmi citlivá. Vždy jsem se o dějiny Hlučínska zajímala a teď se do domu své babičky znovu vracím, pročítám staré dopisy a to mě pořád spojuje s tím krajem. Je to tam pro mne velice silné. Chci se vrátit do Česka natrvalo a vím, že až se vrátím, nechci žít nikde jinde, než na Hlučínsku.

Když jste přijížděla letos, promítala se do toho návratu současná situace a atmosféra v Česku?

Musím upřímně říct, že když jsem přijížděla letos v létě, měla jsem z toho velký strach. Sledovala jsem, jak se v Česku vyhrocují nálady proti muslimům, a říkala jsem si, jak já se tam mohu vracet, když mám manžela Turka a dítě, jehož otcem je Turek. Jak se k nám budou lidé chovat. Viděla jsem video kapely Ortel a tam rodiče, jak postavili své děti před českou vlajku a nechali je zpívat písničky s texty proti uprchlíkům.

Vystudovala žurnalistiku na Karlově univerzitě v Praze, pracovala ve zpravodajství České televize a současně studovala etnologii. Během studijního pobytu na univerzitě v New Orleans se seznámila se svým manželem, stavebním inženýrem z Turecka. Dva roky žila v Turecku, kde pracovala jako zpravodajka Českého rozhlasu a přispívala i do jiných českých médií. Od roku 2012 znovu žije s rodinou v USA a se svým mužem a dcerou plánuje trvalý návrat do Česka.

Julie Urbišová
Zdroj: ČT24

Přemýšlela jsem nad tím, jaké to teda bude, až se jednou vrátíme natrvalo a mé dítě bude třeba sedět v lavici s některým s takhle vychovaných dětí. Pak jsme ale přijeli a zjistila jsem, že to tak vážné není, že z těch sociálních sítí a médií má člověk přece jen zkreslený pohled. Doufám tedy. Zatím se tím uklidňuji, ale je jasné, že atmosféra zhoustla.

Máme teď v zásadě tři možnosti, kde žít. V Česku, v Turecku nebo v Americe. A ve všech těch zemích cítíme podobné tendence a nálady mezi lidmi, které se projevují tím, koho lidé volí.
Česko, USA i Turecko

Co z toho, co se letos v Česku stalo, považujete za důležité?

Všechno, co se odehrává kolem prezidenta Zemana, mne naplňuje pesimismem a smutkem. Nechápu, jak se někdo ve funkci prezidenta může chovat jako on. Trochu se za něj stydím. Ještě víc se mne ale dotýkají reakce lidí, ze kterých je zřejmé, jak se společnost rozděluje.

Mluvíte o tom se svým manželem?

Mluvíme o tom hodně. Dva roky jsme žili u něj v Turecku. Pracovala jsem tam jako novinářka pro česká média, takže situaci v Turecku poměrně dobře znám a pořád sleduji, co se tam děje. Často se proto s manželem bavíme o tom, co se odehrává u nás doma. V Česku i v Turecku. Můžeme to srovnávat a on mne vždy uklidňuje. Směje se a říká, že by ty prezidenty klidně vyměnil, že ten český je ještě ve srovnání s tureckým dobrý. Takhle to trochu zlehčujeme.

obrázek
Zdroj: ČT24

Jenže úplná legrace to zase není. Máme teď v zásadě tři možnosti, kde žít. V Česku, v Turecku nebo v Americe. A ve všech těch zemích cítíme podobné tendence a nálady mezi lidmi, které se projevují tím, koho lidé volí. Samozřejmě, že v každé z těch zemí to funguje jinak, ale ta atmosféra je podobná. To mne děsí. Ženeme se někam, kde vítězí populisté a nemusí to skončit dobře.

Jak jste vnímali letošní červencové události v Turecku? Myslím tím pokus o převrat a všechno, co následovalo?

Byla jsem zrovna v Česku a manžel v Americe, když mi od něj přišla zpráva, že v Turecku se něco děje. Pustila jsem si televizi a na Facebooku jsem se ptala tureckých přátel, co si o tom myslí. Všichni okamžitě tvrdili, že za tím stojí prezident Erdogan a nevěřili vůbec ničemu, co říkal a dělal. Prožívali to velmi intenzivně a báli se, aby z toho nebyl ještě větší konflikt.

Turci rozhodně nejsou národ jako my Češi, kteří si pořád stěžujeme. Naopak. Turci jsou veselí a pozitivní, ale jakmile se teď s nimi bavíme o situaci v jejich zemi, začínají propadat beznaději.
Turecká beznaděj

Není to snadné vysvětlit, pokud atmosféru a situaci v Turecku detailně neznáte. Ale ta část Turků, která je v opozici vůči Erdoganovi, je hodně frustrovaná. Jeho vláda trvá už dlouho a s každými volbami doufají, že už to konečně dopadne lépe a pořád ne. Ti lidé jsou nešťastní a mají pocit, že svou zemi ztrácejí.

Koho se tohle v Turecku dotýká nejvíce?

Především je mi líto našich mladých kamarádů. Jsou to moderní Turci, kteří cestují, mají vzdělání a snaží se vést smysluplný život. Jenže zjišťují, že například nemají kam dát své děti do normální školy, protože ze všech státních škol se stávají školy náboženské. Platí proto dětem školy soukromé, které jsou ale nesmírně drahé.

Turci rozhodně nejsou národ jako my Češi, kteří si pořád stěžujeme. Naopak. Turci jsou veselí a pozitivní, ale jakmile se teď s nimi bavíme o situaci v jejich zemi, začínají propadat beznaději. Ještě před nedávnem někteří z nich plánovali, že se přestěhují někam do západní Evropy, ovšem teď, když vidí, jak roste nenávist vůči muslimům, tak už ani tohle není pro ně řešením.

Takže v létě jste prožívali turecké události a na podzim přišly prezidentské volby v USA.

Pamatuji se, že ještě dlouho před tím, ve chvíli, kdy se poprvé objevily zprávy, že Donald Trump bude kandidovat, tak jsme se tomu jenom smáli. Říkali jsme si, že je to jen jakýsi vtip a mávli nad tím rukou. Navíc skoro nikdo tady v Louisianě tomu nevěnoval moc velkou pozornost. Jenže pak přišly primárky, kampaň a volby a nakonec bude Trump prezidentem.

Příznivci Donalda Trumpa s hesly podporujícími těžbu uhlí
Zdroj: Chris Tilley/Reuters

Do poslední chvíle jsem tomu nevěřila, že by to takhle mohlo dopadnout. Sledovala jsem ty předvolební debaty a říkala si, že není možné, aby člověk, který vystupuje, jako by byl totálně mimo, ty volby vyhrál. Bylo na něm vidět, že nemá žádnou strategii, ani vizi. Jenže potom přišel volební večer a já si vzpomněla na prezidentské volby doma v Česku. Tehdy jsem tak nechtěla věřit, že by mohl Miloš Zeman vyhrát, a ono se to stalo.

Jak si to vysvětlujete?

Už jsme o tom mluvili, když jsem srovnávala situaci v Česku, Turecku a v Americe. Dostali jsme se asi do doby, která se pod vlivem událostí ve světě, jako je například válka v Sýrii a uprchlická krize, nějak mění. A lidé potom reagují tak, že se v různých částech světa chovají stejně nebo velmi podobně. Mají potřebu vymezit se vůči elitám a vzít věci do vlastních rukou.

Už se ukazuje, že v řadě věcí začíná Donald Trump uhýbat. V tomhle jsem trochu optimista a věřím, že žádné velké represe vůči přistěhovalcům nebudou. Sleduji to v médiích, která vyčíslují, kolik by Ameriku stálo poslat všechny nelegální lidi pryč, tak je to prakticky nemožné.
Donald Trump

Takhle o tom v Americe voliči Donalda Trumpa také mluví, že budou vládnout zezdola. A to je přesně ono. V Turecku Erdogan slibuje, že dá moc obyčejným lidem a třeba univerzity i elity v armádě staví na vedlejší kolej. Hlasy pak dostává především od venkovských obyvatel a méně vzdělaných lidí. V Česku je to přece podobné. Neříkám, že stejné, ale velmi podobné to je. Turecko, Česko nebo Amerika.

Jak jako novinářka hodnotíte, jakou roli v tom hrají současná média?

Po celém světě mají klasická média problém s tím, že ztrácejí své čtenáře. Ovšem, kdybych měla porovnávat situaci ve „svých“ zemích, je to nesrovnatelné. V Turecku jsou stovky novinářů ve vězení, třeba za to, že psali o Kurdech a byli obviněni, že spolupracují s teroristy a propagují je.

V Česku mně připadá smutné, že tam jsou snad jediné noviny, nebo spíše týdeník, kterému věřím. Mám ho předplacený, každou neděli mi přijde do čtečky a vždy si říkám, že ten jediný snad stojí za to číst. Ve většině ostatních médií, které mám možnost sledovat především přes internet, vidím jen komerci a rychlé bulvární titulky, bez solidního obsahu. Z těch se nedozvím téměř nic.

Chcete se natrvalo vrátit do Česka, do svých Kobeřic na Hlučínsku. Co na to říká váš manžel?

Pochází z turecké Antálie, která už je teď opravdu velkým městem. To nemluvím o New Orleans, kde žijeme. A u nás na vesnici se mu moc líbí. Tohle nikde nezažil. Sousedy, kteří se všichni navzájem znají a chodí spolu hrát fotbal. Takže by se tomu určitě nebránil. Naopak.

Říkáte, že máte silný vztah k rodnému kraji a jeho historii. Ovšem žijete ve Spojených státech, manžela máte Turka, vychováváte tam spolu čtyřletou dceru, ale chcete žít na vesnici v Česku. Přemýšlela jste o tom, jak bude vnímat vaše dítě svou identitu?

To je moc dobrá otázka. Protože to je jeden z hlavních důvodů, proč plánujeme život v Česku. V situaci, jaká je, v Turecku žít nemůžeme a nechceme. A na rovinu říkám, že také nechceme, aby naše dcera byla Američankou.

Demonstrace na podporu Erdogana
Zdroj: Reuters

Proč?

Vyplývá to třeba ze spousty praktických věcí. Mám pocit, že rodiny tady vychovávají své děti příliš plánovaně, nepřirozeně. V Česku si s kamarádkami zavoláme a jdeme se svými dětmi společně ven, nebo se navštívíme, děti si spolu pohrají a hotovo. Takhle to tady funguje i mezi známými z Česka. Ovšem mezi Američany ne. Američané si nejdřív musí dopředu naplánovat společnou party, aby se jejich děti mohly potkat. Cítím, že v tomhle se vytrácí přirozený koloběh dětského života a to se mi nelíbí.

Takže v tomhle směru pro vás americké volby dopadly celkem dobře. Když teď bude Trump prezidentem, budete mít to rozhodování opustit Ameriku jednodušší.

To nevím. Doufám totiž, že další lidé z republikánské strany a vůbec celý demokratický systém mu nedovolí, aby skutečně dělal, co v kampani sliboval. Už se ukazuje, že v řadě věcí začíná Donald Trump uhýbat. V tomhle jsem trochu optimista a věřím, že žádné velké represe vůči přistěhovalcům nebudou. Sleduji to v médiích, která vyčíslují, kolik by Ameriku stálo poslat všechny nelegální lidi pryč, tak je to prakticky nemožné.

Takové Chicago bez všech Poláků by se zhroutilo, to by nemohlo fungovat.

Přesně tak. New Orleans zase bez Mexičanů a Hondurasanů úplně stejně. Kdo myslíte, že tady dělá všechny práce ve stavebnictví? Právě tihle lidé, kterých je polovina na území USA nelegálně. Nejvíce jich sem přišlo v roce 2005 po hurikánu Katrina, kdy tady bylo všechno totálně zdemolované, a stavební firmy potřebovaly ohromné množství lidí.

Takže ulehčuje vám Donald Trump návrat do Česka, nebo ne?

Spíš bych řekla, že nám to rozhodování komplikuje Miloš Zeman. Už jsme v Kobeřicích koupili pozemek a chceme tam stavět dům, ale stejně ještě nejsme definitivně rozhodnutí. Co mne na Zemanovi nejvíc mrzí je to, jak podněcuje v lidech nenávist. Třeba když přesvědčuje společnost, že všichni muslimové jsou špatní.

Přesto, co jsem říkala o tom, co mi v Americe vadí, jsou tyhle věci naopak s Českem nesrovnatelné. Dcera chodí do školky, kde jsou ve třídě děti šesti národností, a je to tady úplně normální. Kdežto společnost v Česku se uzavírá a mám z toho velice nepříjemný pocit.

Pan prezident by měl být tím, kdo šíří dobro. V roce 1989 mi bylo sedm, takže s komunistickými prezidenty zkušenosti nemám a vyrůstala jsem, když byl prezidentem Havel. Těžko se tedy mohu smířit s někým, jako je Miloš Zeman.