Rodina a škola by měly být prostředím, kde každý dostane nejen vzdělání, ale také všeobecný rozhled. Milan Uhde, jenž byl hostem povánočního Interview ČT24, je však přesvědčen, že ani rodina, ani škola tyto úkoly v současnosti neplní. Rodiče jsou příliš unaveni a škola se zase bojí, aby v rámci občanského vzdělávání nebyla obviněna z politické propagace. Výsledkem jsou však zmatení a snadno ovladatelní občané.
Milan Uhde: Na výchovu k občanství nemají rodiče čas a školy odvahu
Interview ČT24 s Milanem Uhdem (zdroj: ČT24)
Milan Uhde vnímá českou společnost rozdělenou na dvě skupiny. Není to ani tak, že si nerozumějí, spíše se navzájem neznají. Jedna z nich žije ideály svobody a demokracie. „Ale spousta lidí má priority někde jinde. Jsou to lidé, kteří především oceňují jistotu – že neztratí zaměstnání, že nebudou na mizině, že společnost na ně bude myslet v případě, že se třeba dostanou do těžké zdravotní situace,“ popsal spisovatel a dramatik, kterému zároveň náleží titul historicky prvního předsedy Poslanecké sněmovny.
Hillary Clintonová, která letos neúspěšně kandidovala na prezidentku Spojených států za Demokratickou stranu, se podle Milana Uhdeho mýlila, když nazvala tuto skupinu lidí – která ve Spojených státech existuje stejně jako v celé Evropě – hlupáky. Bývalý předseda parlamentu hovoří místo toho o unavených lidech. Nechtějí se znepokojovat aktuálním společenským a politickým děním. To však má důsledek. „Podléhají různým zvěstem, které jsou nepravdivé, škodlivé. Já se na ty lidi nedovedu zlobit, ale oni jsou výraznou komponentou dnešní společenské situace,“ míní Milan Uhde.
Unavení lidé a bojácné školství
Unavení lidé potom nedokáží poskytnout řádnou výchovu k občanství svým dětem. U nich potom nezřídka bodují strany navýsost extremistické, které se hlásí k ideologiím, jež své vady v minulosti již prakticky prokázaly.
Kromě rodiny by ale vzdělání a občanský rozhled měla mladým lidem zajistit i škola. To se podle Milana Uhdeho neděje. „České školství střední a základní ve vyšších třídách nedbá o výchovu žactva k uvědomělému občanství. Školství podle mě propadlo obavě, aby se nestalo propagátorem jedné politické strany. To je správné, propagace politických stran do škol nepatří. Ale výchova k uvědomělému občanství tam zcela určitě patří,“ srovnal.
Přestože průzkumy či ankety ve školách ukazují nezanedbatelnou popularitu stran, které se hlásí k extremistickým ideologiím, nevnímá Milan Uhde ideologii jako hlavního jmenovatele politických změn, které v současnosti prožívá Evropa. Jsou jednak důsledkem slabosti tradičních stran, kterou Uhde sám zažil již v 90. letech v ODS poté, co se stala bezkonkurenčně nejvýznamnější politickou silou v zemi. „Zavládla bezstarostnost zaměřená k tomu, abychom vyhráli volby. Volby se opravdu vyhrávaly, ale ten – řekl bych – hrnec se sádlem, ze kterého se čerpalo, tradiční důvěra (…) ke stranám tzv. úspěšné transformace, najednou zazvonil o dno. Důvěra zmizela,“ popsal.
Ideologie není to hlavní
V takové situaci se podle něj daří ne těm, kteří přicházejí s jakkoli radikální ideologií, nýbrž s jasným příslibem. „V tuto chvíli přicházejí politikové, kteří říkají: Já jsem ten, který na vás pamatuje, na vás, chudé důchodce, na lidi, kteří celý život pracujete a dopracujete se tak nízkého důchodu, že musíte žádat o sociální dávky,“ charakterizoval vývoj host Interview ČT24.
Milan Uhde ostatně nevnímá ideologii jako hlavní důvod úspěchu Adolfa Hitlera v Německu ve 30. letech či komunistické strany v Československu po druhé světové válce. Nacionálně socialistická strana dělnická se v Německu dostala k moci v době katastrofální hospodářské situace jinak než podsouváním své ideologie. „Český režisér Jiří Weiss mně líčil, že se připletl ve 32. roce k demonstraci, na které vystoupil Hitler. Tichým hlasem řekl: ‚My Němci jsme národ pracovitý, poctivý a ukázněný.‘ Udělal pauzu a zařval: ‚Tak proč se nemáme dobře?!‘ A desetitisícové davy vybuchly a zvedaly ruce, protože on jim mluvil z duše. Jeho zrůdnou ideologii brali jako přívažek, ideologizováni byli podle mě intelektuálové,“ podotkl Milan Uhde.
I poválečný úspěch komunistické strany považuje za výsledek něčeho jiného než prostého obdivu k myšlenkám Marxe, Lenina a Stalina. „Mluvím i o svém případu. Protektorát pro mě – já jsem byl malý chlapec – byla strašná frustrace, byla to hrozná bída. Zradili nás ti, které jsme milovali, jak napsal František Halas. Kdo nás nezradil? Sovětský svaz! Demokracie selhala. Takže jsem se s demokracií jako dvanáctiletý chlapec snadno loučil, protože ona vedla k protektorátu, pronásledování Židů a tak dále,“ vzpomněl.
Kde jsou osobnosti?
A tak Milan Uhde říká: „Dnešní nebezpečí není v ideologii.“ Nebezpečí, které se vznáší nad současným Českem, spíše spočívá v něčem docela jiném. Neexistuje žádná široce uznávaná morální autorita. „Kdesi jsem řekl, že jsme ve stádiu určitého bezvětří po stránce významných osobností havlovského typu,“ podotkl Milan Uhde, který přitom Václava Havla vnímal především jako člověka politicky odvážného.
„Svým životem potvrdil přesvědčení, že když je člověk politik nebo vystupuje na politické scéně, tak má za to, co si myslí, co říká a v čem tkvějí jeho postupy, ručit životem. To je věc, na kterou se zapomnělo. Významný český politik, který v Moskvě v roce 1968 podepsal Moskevský protokol, když mu říkali přátelé: ‚Bohušu, proč jste to podepsali?‘ On říkal: ‚Vždyť šlo o život!‘ To je novinka, že má jít o život? Václav Havel si to uvědomoval. I kdyby nic jiného neudělal, tak udělal dost.“