Dvě největší amnestie: Oba prezidenti po Novém roce čelili kritice

Praha – Většina lidí, kteří se před pádem komunismu dostali do vězení, ho opustila před čtvrt stoletím. Václav Havel vyhlásil 1. ledna 1990 největší amnestii v poválečné historii Československa a České republiky. Její mimořádně velkorysý rozsah přinesl na Havlovu hlavu vlnu kritiky. Stejně dopadl i Václav Klaus, který vyhlásil amnestii před dvěma lety. Také on byl kritizován kvůli jejímu rozsahu. Vliv na zaplnění věznic přitom byl pouze dočasný. Dnes již počet lidí ve výkonu trestu přesahuje 18 700, což je zhruba stejně jako v roce 2012.

První polistopadová amnestie Václava Havla mířila na vězně odsouzené k trestům odnětí svobody do dvou let, v případě neúmyslných trestných činů tří let. Lidem, kteří dostali u soudu vyšší trest, byl pobyt za mřížemi zkrácen o třetinu až polovinu. Rozhodnutí hlavy státu dále zastavilo stíhání osob, jimž hrozily maximálně tři roky vězení. Amnestie se však nevztahovala na pachatele vražd, znásilnění, loupeží a některých dalších trestných činů. Netýkala se ani vězňů odsouzených jako zvlášť nebezpečných recidivistů.

Na konci roku 1989 pobývalo ve věznicích na území České socialistické republiky 22 365 osob, včetně zhruba 3 000 obviněných. Podle statistiky Institutu pro kriminologii a sociální prevenci bylo v lednu 1990 na základě amnestie propuštěno 12 600 odsouzených a 1 200 obviněných. Během roku 1990 k nim přibyli ještě vězni, kteří se dostali na svobodu díky zkrácení trestu.

Amnestie v roce 1990 způsobila problémy se sociálním zabezpečením mnoha propuštěných vězňů a také v podnicích závislých na práci vězňů.
Zdroj: ČT24

Amnestie patřila k prvním z Havlových kroků v prezidentské funkci a také jedním z prvních velkých témat jeho kritiků. Sám tehdejší prezident zdůvodnil rozsah amnestie porušováním práva policejními i justičními orgány předlistopadového režimu. Odsouzeným měla amnestie nabídnout, aby se i oni zařadili do nově vznikající občanské společnosti. „Prezident Havel chtěl oddělit předchozí období a nějakým způsobem umožnit lidem ve věznicích, aby se podíleli na výstavbě státu,“ nastínil v Událostech, komentářích advokát Milan Schlagerer. Otakar Motejl, který s Václavem Havlem amnestii připravoval, poukazoval, že bývalo pozoruhodně snadné dostat se do vězení. „Například vedoucí prodejny mlékárny, která měla manko, dostala osm měsíců nepodmíněně,“ poukázal Motejl v jednom z komentářů, které k amnestii pronesl.

Soudce Jan Sváček v Událostech, komentářích:

„Jako právník bych žádnému prezidentu republiky nedoporučil udělit amnestii. Amnestie není právnický počin, amnestii udílí panovník, král nebo prezident republiky proto, aby ho měli lidi rádi, nikoli proto, aby ho advokáti nebo soudci obdivovali.“

Havlův velký kritik amnestii vyhlásil také

Podle pozdější statistiky se vězni propuštění v roce 1990 podíleli na zvýšení kriminality devíti procenty. Václav Havel považoval číslo za nízké, za blud označoval informace, že kvůli amnestii kriminalita razantně stoupla. Kritici amnestie však měli jiný názor. Václav Klaus její rozsah kritizoval ještě v roce 1993: „Amnestie před třemi lety byla – zdá se – příliš velká a většina našich občanů si to uvědomuje.“

Dvacet let po tomto vyjádření však Klaus vyhlásil velkou amnestii sám. Vynesla mu i žalobu senátorů pro velezdradu. Terčem kritiky se stal především tzv. aboliční článek, který zastavil stíhání trvající déle než osm let u trestných činů se sazbou do deseti let vězení. Rozhodnutí dopadlo na řadu případů hospodářské trestné činnosti s vysokou škodou.„Článek 2 amnestie skutečně – když to řeknu lidově – přepískli. To tam určitě být nemělo, a pokud v nějaké formě, tak určitě ne v rozsahu, který byl nakonec zvolen,“ zdůraznil advokát Schlagerer, jenž přitom vnímá bezproblematicky agraciační část, která pouze promíjela tresty. O autorství aboličního článku, o kterém se soudce Vrchního soudu v Praze Jan Sváček v Událostech, komentářích vyjádřil, že „měl technické nedostatky“, se vedlo několik sporů, jasno v tom ale dosud není. V souvislosti s jeho vznikem se spekulovalo o čtyřech jménech – Klausových poradcích Petru Hájkovi a Ladislavu Jaklovi, hradním právníku Pavlu Hasenkopfovi a exposlanci Zdeňku Koudelkovi. Jediným ústavně odpovědným člověkem za vyhlášení amnestie v dané podobě ale zůstává prezident Václav Klaus.

Z vězení po Klausově amnestii odešly tisíce vězňů, čtvrtina se v dalších dvou letech vrátila.
Zdroj: ČT24

Zaplněnost věznic se blíží k číslům z roku 2012

Klaus očekával od amnestie především uvolnění věznic. Přeplněnost tehdy leckde přesahovala 100 procent kapacity. Dnes je zpět ve věznicích podle Pavla Horáka z Vězeňské služby zhruba čtvrtina amnestovaných. „Je to přesně 1 498 osob, které byly amnestovány a vrátily se do výkonu trestu,“ upřesnil Horák. Podle soudce Sváčka bylo možné s obdobným rozsahem recidivy počítat: „Je to obvyklý počet, jak to mapujeme od roku 1989.“ Zdůraznil však, že pokud byla amnestie motivována snahou vyprázdnit věznice, nebyla to vhodná motivace. „Rozhodně bychom neměli určovat důvodnost amnestií proto, abychom ulevili věznicím. To je maximálně druhotný efekt, který nastává, nikoli ten, který by měl prezidenta vést, aby amnestii udílel,“ řekl Jan Sváček.

Před Klausovou amnestií počty vězňů průběžně rostly, v roce 2012 vyšplhaly na 23 337. Po amnestii pak průměrný počet vězněných poklesl na 16 388. Odborníci tehdy odhadovali, že do dvou let se věznice opět zaplní. Podle Vězeňské služby bylo počátkem prosince 2014 za mřížemi celkem 18 711 lidí.

Stručné srovnání amnestií v roce 1990 a 2013:

  • Na základě amnestie Václava Havla v roce 1990 opustilo české a slovenské věznice okolo 23 tisíců lidí
  • V Česku to bylo asi 15 tisíc
  • Počet propuštěných vězňů dosáhl zhruba dvou třetin z tehdejšího celkového čísla 31 tisíc vězňů
  • Při amnestii prezidenta Václava Klause 1. ledna 2013 věznice opustilo 6 443 vězňů, tedy 28,5 procenta všech vězněných

Po roce 1990 proběhly ještě dvě další amnestie. Obě vyhlásil během let strávených na Pražském hradě Václav Havel, vždy po zvolení do funkce. V roce 1993 amnestoval hlavně nedbalostní trestné činy. Z věznic tehdy bylo propuštěno asi 130 lidí. O pět let později rozhodl o omilostnění osob, jež byly poprvé trestně stíhány nebo byly prvně odsouzeny za méně závažné trestné činy. Věznice díky tomu opustilo 955 obviněných a odsouzených.

Vydáno pod