Praha – Bývalí příslušníci Pomocných technických praporů z 50. let, tzv. pétépáci, se sjeli do Prahy. Na osmém výročním setkání si tři stovky mužů připomněly roky strávené ve vojenských pracovních lágrech i pozdější perzekuci ze strany komunistického režimu.
Do Prahy se poosmé sjeli pétépáci
Ne všichni vojáci šli v roce 1948 pracovat do dolů s nadšením, již tehdy byli mezi nimi četní odpůrci komunistického režimu. O dva roky později vznikly Pomocné technické prapory. Jaroslav Vojtěch do nich narukoval rovnou po propuštění z vězení, kam se dostal za pokus o útěk na Západ. „Kde byla těžba nebezpečná a nechtěli tam dělat civilové, tam nasazovali nás,“ říká dnes.
Do Pomocných technických praporů povolávala armáda hlavně politicky nespolehlivé brance, chtěla je převychovat a přitom získat levnou pracovní sílu. Roland Tanzer se tam dostal jen proto, že jeho otec bojoval za války ve francouzské armádě. Spíše než idylka ze Švandrlíkových Černých baronů to podle něj byla hlavně dřina. „Po práci odpočívat? Chraň bůh, museli jsme si udělat úklid, pak školení.“
Pétépáci sice dostávali za práci mzdu, z ní si ale museli sami platit náklady na svoji vojenskou službu. „Měli minimum volného času, nedostávali vycházky, většinou ani dovolené, prostě neměli nárok na to, co mohl normální voják,“ vysvětluje historik Jiří Bílek.
V roce 1954 armáda Pomocné technické prapory zrušila, cejch politicky nespolehlivých si ale bývalí pétépáci sebou nesli i v civilu. Uznání se dočkali až po pádu komunistického režimu – stejně jako částečného odškodnění.
Pomocnými technickými prapory prošlo v 50. letech zhruba 60 000 lidí, dnešních dnů se dožilo zhruba sedm tisíc.