Postup okresního soudu je zcela neobvyklý. Pardubičtí soudci si podle svých slov uvědomují, že jim žádný zákon neumožňuje podat návrh na zrušení ústavního nálezu, necítí se ale být kompetentní vybrat jeden z výkladů.
V roce 1994 plénum Ústavního soudu naznačilo, že rasová perzekuce se nemusela týkat jen Židů. „Je zřejmé, že rasová diskriminace za trvání třetí říše postihovala mnohem větší skupinu lidí než jen ty, kteří byli postiženi rasovými norimberskými zákony,“ napsal tehdejší soudce Vlastimil Ševčík.
O deset let později ale jeden ze senátů ÚS přišel s odlišným pohledem. „Pojem rasová perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních,“ napsal soudce Jan Musil.
Konfiskaci zámku z rasových důvodů soud neuznal
Rod Colloredo-Mansfeldů dosud nebyl v dlouholetých snahách o vydání zámku v Opočně ani jeho mobiliáře úspěšný. V březnu Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl obnovení soudního jednání o vlastnictví Opočna a potvrdil tím rozhodnutí Nejvyššího soudu z prosince 2007, který za majitele zámku s definitivní platností označil stát. Předmětem soudních řízení každopádně stále zůstává mobiliář zámku. Mansfeldové si nárokují obrazy a předměty v celkové hodnotě téměř jedné miliardy korun.
Kristina Colloredo-Mansfeldová se při pokusu o obnovu jednání o zámek i v dřívějších odvolacích řízeních pokoušela přesvědčit soud, že nacisté v roce 1942 jejímu otci zámek zkonfiskovali z rasových důvodů. Pokud by tomu tak skutečně bylo, mohl by se na tento případ vztahovat restituční zákon. Rychnovský soud ale doklady o židovském původu jejího otce neshledal za přesvědčivé.
