Zprvu se vůz prodával pod značkami Austin Seven a Morris Mini-Minor; v roce 1969 se pak Mini stalo samostatnou značkou. Cenově dostupný, úsporný a překvapivě prostorný vůz začali ostrované skupovat po desetitisících. Mezi lety 1962 a 1977 se každý rok prodalo přes 200 tisíc Mini. Miliontý vůz si odvezl majitel šest let po zahájení prodeje, tedy v roce 1965. Průběžně modernizované Mini se vyrábělo až do roku 2000, z výrobní linky za tu dobu sjelo 5,5 miliony těchto vozítek. Nejvíce šlo na odbyt dvoudveřové provedení, ale Mini se vyrábělo i jako kombi, dodávka či pick-up. Zájemci o rychlejší svezení si pak mohli pořídit „nabroušenou“ variantu s označením Cooper S.
Právě Cooper S dosáhl výrazných sportovních úspěchů. V letech 1964, 1965 a 1967 ho Paddy Hopkirk, Timo Mäkinen a Rauno Aaltonen dovezli na prvním místě do cíle Rallye Monte Carlo. Jako první dojelo Mini i v roce 1966, jeho posádka ale poté byla diskvalifikována.
Ačkoli je Mini od konce 60. let samostatná značka, patřilo dlouhou dobu do skupiny Rover. Kvůli problémům této tradiční britské automobilky přešlo v novém tisíciletí Mini pod křídla BMW. Podobně jako Volkswagen a později i Fiat rozhodla se mnichovská firma oživit slávu Mini, ovšem v poněkud jiném provedení.
Mini, které je v současnosti, rozhodně nepatří mezi nejlevnější vozidla na trhu, spíše naopak. Jedná se vlastně o nejmenší BMW se vším, co k této prémiové značce patří. Spíše tak jde o auto, kterým se vozí příslušníci vyšších středních vrstev ve chvílích volna, než o vůz, který by si mohl dovolit pan Bean. Také jeho rozměry se k názvu Mini příliš nehodí, přesto designéři zůstali původním tvarům asi věrnější než jejich kolegové ve Volkswagenu a Fiatu. I u moderního Mini tak člověk na první pohled pozná, s jakou legendou má tu čest.
