Londýn – Na počátku masové motorizace Velké Británie stál vůz Mini. Vozítko, které dnes lidé v kontinentální Evropě znají především jako vozítko pana Beana, bylo ostrovní odpovědí na německý Volkswagen Brouk a italský Fiat 500. V oblibě u nadšenců si s dalšími dvěma miniaturními auty Mini nezadá, přesto je v lecčem specifické. Mimo jiné tím, že je Mini samostatná značka a není tak stárnoucím symbolem velké automobilky. K vývoji Mini dala v roce 1956 podnět Suezská krize, během níž přišlo Spojené království o důležitý zdroj ropy. Další tři roky potom vyvíjela British Motor Corporation projekt úsporného vozidla označený ADO15. Od 26. srpna 1959 se potom vozítko připomínající trochu pojízdné křeslo začalo objevovat na britských silnicích.
Slavné Mini bylo britskou odpovědí na Brouka
Zprvu se vůz prodával pod značkami Austin Seven a Morris Mini-Minor; v roce 1969 se pak Mini stalo samostatnou značkou. Cenově dostupný, úsporný a překvapivě prostorný vůz začali ostrované skupovat po desetitisících. Mezi lety 1962 a 1977 se každý rok prodalo přes 200 tisíc Mini. Miliontý vůz si odvezl majitel šest let po zahájení prodeje, tedy v roce 1965. Průběžně modernizované Mini se vyrábělo až do roku 2000, z výrobní linky za tu dobu sjelo 5,5 miliony těchto vozítek. Nejvíce šlo na odbyt dvoudveřové provedení, ale Mini se vyrábělo i jako kombi, dodávka či pick-up. Zájemci o rychlejší svezení si pak mohli pořídit „nabroušenou“ variantu s označením Cooper S.
Právě Cooper S dosáhl výrazných sportovních úspěchů. V letech 1964, 1965 a 1967 ho Paddy Hopkirk, Timo Mäkinen a Rauno Aaltonen dovezli na prvním místě do cíle Rallye Monte Carlo. Jako první dojelo Mini i v roce 1966, jeho posádka ale poté byla diskvalifikována.
Ačkoli je Mini od konce 60. let samostatná značka, patřilo dlouhou dobu do skupiny Rover. Kvůli problémům této tradiční britské automobilky přešlo v novém tisíciletí Mini pod křídla BMW. Podobně jako Volkswagen a později i Fiat rozhodla se mnichovská firma oživit slávu Mini, ovšem v poněkud jiném provedení.
Mini, které je v současnosti, rozhodně nepatří mezi nejlevnější vozidla na trhu, spíše naopak. Jedná se vlastně o nejmenší BMW se vším, co k této prémiové značce patří. Spíše tak jde o auto, kterým se vozí příslušníci vyšších středních vrstev ve chvílích volna, než o vůz, který by si mohl dovolit pan Bean. Také jeho rozměry se k názvu Mini příliš nehodí, přesto designéři zůstali původním tvarům asi věrnější než jejich kolegové ve Volkswagenu a Fiatu. I u moderního Mini tak člověk na první pohled pozná, s jakou legendou má tu čest.