Praha – Psal se 28. říjen 1939. Okupační správa počítala s tím, že se v ten den bude v Praze něco dít, nicméně rozsah akcí překonal očekávání. Přestože v zemi vládl strach a napětí, jen do pražských ulic vyšlo 28. října 1939 na 100 tisíc lidí. Další akce se v den výročí vzniku Československa konaly i v jiných městech. Zatímco čeští policisté proti demonstrantům v Praze příliš nezasahovali, tvrdé zákroky přišly od německých vojáků a strážců pořádku. Střet s okupační mocí si vyžádal i oběť. Výstřely totiž smrtelně zranily pekařského dělníka Václava Sedláčka a studenta medicíny Jana Opletala.
Okupační moc potlačila vzpomínku na vznik republiky, postřelen byl i Jan Opletal
Pražská demonstrace se soustředila hlavně do okolí Václavského náměstí, někde se i stávkovalo a na klopách účastníků protestu byly vidět trikolory. Rozsah demonstrace překvapil okupanty a režim se nakonec rozhodl rázně zakročit. Nejhorší situace nastala v Žitné ulici, kde Němci začali do demonstrantů střílet. Studenta medicíny a místopředsedu studentské samosprávy Hlávkovy koleje Jana Opletala zasáhla německá kulka do břicha a téměř na stejném místě byl zasažen do srdce pekařský dělník Václav Sedláček. Několik dalších lidí bylo postřeleno. Sedláček zemřel ještě během převozu do nemocnice. Opletal byl operován na Karlově náměstí, ale 11. listopadu podlehl zánětu pobřišnice.
Čelo pohřebního průvodu s rakví Jana Opletala na Albertově 15. 11.1939
Pohřeb třiadvacetiletého studenta se stal další demonstrací proti okupační moci, nakonec ale vyústil v další vlnu teroru a zatýkání. V noci z 16. na 17. listopadu 1939 se uskutečnil zásah, namířený hlavně proti českým vysokým školám a inteligenci vůbec. Gestapo s dalšími německými policejními jednotkami tehdy obsadilo vysokoškolské koleje v Praze, Brně a Příbrami a zatklo více než 2 000 studentů. Prvním terčem se stala Hlávkova kolej.
Zatčené studenty odváželi do věznice na Pankráci a do kasáren v Ruzyni, kde Němci zastřelili devět funkcionářů studentských spolků. Byly to první popravy podle směrnice o tzv. zvláštním zacházení (smrt bez soudního řízení), jež se později stala běžnou součástí okupačního teroru. Část studentů - méně než dvacetiletí a cizinci - byla nakonec propuštěna, ale téměř 1 300 jich skončilo v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Ti, co přežili, byli od prosince 1939 propouštěni, poslední se dostali domů až v březnu 1943. Z Hitlerova rozkazu byly 17. listopadu 1939 navíc uzavřeny všechny české vysoké školy.
Projevy odporu a manifestace národní jednoty se konaly již od obsazení Československa nacistickými vojsky. Prvním výrazným protiněmeckým vystoupením byla pouť na Říp v dubnu 1939, které se zúčastnilo asi 60 tisíc lidí, v květnu následovaly akce v katedrále svatého Víta, u hrobu Františka Palackého nebo při převozu těla básníka Karla Hynka Máchy na Vyšehrad. Poslední zářijový den, kdy se připomínalo první výročí přijetí mnichovské dohody československou vládou, se také konal poměrně úspěšný bojkot pražské hromadné dopravy a protektorátního tisku.