Praha - Situace v Československu po podepsání mnichovské dohody byla tíživá. Do země vstoupila německá vojska a Československo přišlo o velkou část svého území. Začátkem října abdikoval prezident Edvard Beneš a 30. listopadu roku 1938 byl na jeho místo zvolen jeden z nejrozporuplnějších politiků novodobé československé historie Emil Hácha. Před nástupem do nejvyšší ústavní funkce byl šestašedesátiletý Emil Hácha uznávaným právníkem. Byl hluboce věřící katolík, čímž se jeho kandidatura stala přijatelnou i pro slovenské poslance. A díky své apolitičnosti byl přijatelný pro Německo.
Emil Hácha – pro většinu lidí zrádce a pronacistický aktivista
Volba prezidenta se uskutečnila v budově Rudolfina. Z 312 přítomných zákonodárců Hácha získal 272 hlasů. Háchovo zvolení zpočátku kladně hodnotila většina českých politiků, včetně Beneše. Benešův postoj se však dramaticky změnil po podepsání berlínského okupačního protokolu z 15. března 1939. Protokol, v němž vložil osud českého národa a země do rukou německé říše, podepsal psychicky zlomený Hácha pod velkým tlakem ze strany Němců.
Den po okupaci se tak stal prezidentem protektorátu Čechy a Morava. Otázkou zůstává, mohl-li Hácha odmítnout dokument podepsat. Situace druhé republiky nedávala žádnou naději na úspěšný odpor. Hácha se tak rozhodl pro cestu menšího zla a věřil, že v ní obstojí. Ve své funkci se v prvních letech snažil loajální spoluprací s Němci zachovat alespoň částečnou autonomii protektorátu. Opakovaně intervenoval za oběti německé perzekuce, udržoval kontakty s odbojem, byl ve spojení s exilovou vládou v Londýně.
Hácha trpěl častými neurózami
Postupná změna jeho postojů nastala po příchodu protektora Reinharda Heydricha v září 1941. Hácha hovořil o demisi, ale nakonec zůstal s odůvodněním, že stále ještě musí hájit pozici národa. Konečný zlom v jeho chování přišel po atentátu na Heydricha. Nacistický teror, který po atentátu následoval, urychlil Háchovo fyzické i psychické chátrání. Háchův zdravotní stav nebyl dobrý, trpěl častými neurózami. V průběhu roku 1943 v důsledku postupující arteriosklerózy přestal prakticky vykonávat svoji funkci a dožíval na zámku v Lánech. Mezi svými blízkými opakovaně hovořil o sebevraždě.
Hácha měl být souzen, nakonec se tak nestalo
Krátce po konci války byl 13. května 1945 Hácha převezen z Lán do nemocnice pankrácké věznice. O šest dnů později podepsal prezident Beneš dekret, podle něhož měl být Hácha souzen. Jeho stav však již byl natolik vážný, že se vláda rozhodla nechat ho zemřít v klidu. Stalo se tak dne 27. června roku 1945. Pohřben byl s vyloučením veřejnosti na vinohradském hřbitově.
Pro velkou část českého národa Emil Hácha představoval symbol zrady a pronacistického aktivismu. Tento pokřivený obraz Háchovy osobnosti přežívá u starší generace dodnes. Na druhé straně přiznal poválečný Národní soud, že od ledna 1943 nebyl Hácha odpovědný za své činy kvůli pokročilému stádiu jeho arteriosklerózy. K jeho největším úspěchům patří záchrana většiny studentů zatčených v roce 1939 po pohřbu Jana Opletala.