Praha - Vysoké teploty silně sužují ty, kteří se před vedrem nemají kam ukrýt, totiž bezdomovce. Jenom v Praze se nachází na čtyři tisíce lidí beze střechy nad hlavou. Noci část z nich tráví v azylech, před denním žárem je ale nechrání nic. Očím kolemjdoucích bývají často schovaní, například v betonových děrách v nábřežních konstrukcích. Verona Slobodníková tu s dalšími devíti lidmi žije už dva roky. Horko snáší stejně špatně jako mráz: „Pro mě to je hrozné, protože jsem diabetička, takže dvakrát tolik mi je vedro. Včera jsem zkolabovala. Zamotala se mi hlava a už jsem byla na zemi.“
Horko trápí také 4 tisíce pražských lidí bez domova
Kromě noclehů pod širákem mohou lidé bez domova trávit své noci v azylech, například na lodi Hermes, v Armádě spásy nebo v Naději. Na lodi Hermes ale příští týden začíná plánovaná oprava. Desítky lidí z její paluby si tak budou na měsíc muset hledat nový nocleh.
Bezdomovcům v horkých dnech nabízejí svou pomoc také terénní sociální pracovníci. Vodu od nich dostává i osmapadesátiletá Jolana Žigová, která své dny tráví na lavičkách u holešovického nádraží. „Je mi špatně, celý den tu sedět. Přijde na mě únava a slabota a voda se po mně lije,“ trápí se.
Reportáž Edity Horákové (zdroj: ČT24)
„Denně tam chodí terénní pracovníci. Snažíme se kontrolovat jejich zdravotní stav, takže součástí týmu je i zdravotní sestra,“ popisuje práci sociálních pracovníků Ludmila Tomešová, zástupkyně ředitele Centra sociálních služeb v Praze.
Východisko nemáme. Člověk musí vydržet
Dalším člověkem bez domova je pan Karel, který si alespoň našel práci, i když málo výdělečnou. Hlídá parkoviště za 150 korun na den. „Co mám dělat? Mám lepší, když dostanu 150 než drátem do oka,“ říká.
V komunitě v Malešickém lese žije 15 bezdomovců. Tvrdí, že jim tu nic nechybí. Mají prý všechno, co potřebují: vodu, jídlo, v zimě teplo. „Já už tu bydlím asi 14 let. S tátou jsem tu bydlel,“ vypráví mladý muž Ríša. „Táta je nebožtík, já jsem zůstal tady.“
Ríša by prý neměnil. Bere věci tak, jak přicházejí, stejně jako ostatní. „Nedá se nic dělat, člověk musí nějak vydržet. Pokud to se mnou švihne, tak švihne,“ říká Jolana Žigová a dodává: „Jiné východisko nemáme. My, co nemáme kde bydlet.“
Pan Karel