Praha – V pátek 18. března se chystají sociální demokraté na sjezdu v Brně zvolit svého nového předsedu. O čelní pozici ve straně se utkají úřadující předseda Bohuslav Sobotka a hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek. Pro přiblížení ideových pozic obou kandidátů je oslovilo s 10 otázkami 14 osobností veřejného života, které soudí, že sjezd je šancí pro obrodu ČSSD. Pomineme-li charakter i rétoriku otázek, získává nepochybně čtenář z odpovědí obou uchazečů o předsednictví obrázek o něco sofistikovanější, než jakého se mu dostává z instantních mediálních proklamací či rutinních politicky účelových výpadů, které běžně vídá a které veskrze pomíjejí jakékoli náznaky tvůrčího řešení. Bohuslav Sobotka ve svých stanoviscích předesílá, že jeho odpovědi jsou velmi stručné, každá by prý vzhledem k povaze otázek vydala na samostatnou studii. Obrací se k několika pro něj klíčovým problémům, mezi které počítá neregulovaný globální trh, kvůli němuž došlo k nedávné hospodářské krizi, nebo třeba neoliberalismus (nejen) české vlády. Najdeme tu ale i pro voliče zajímavou zmínku o jeho pohledu na koaliční potenciál ČSSD.
Bohuslav Sobotka versus neoliberalismus
Z odpovědí Bohuslava Sobotky je zjevný ekonomický rámec jeho uvažování. Koneckonců ústřední sociálnědemokratická idea sociálního státu vychází z předpokladu hospodářsky silného státu, který distribucí svého bohatství do společnosti směřuje k blahobytu všech jejích členů. Za největší riziko pro naplňování sociálního státu označuje Sobotka „neregulovanou ekonomickou globalizaci“, která podle něj ohrožuje i západní demokracii. A právě absence jakékoli regulace globalizovaného trhu zapříčinila v jeho pohledu nedávnou hospodářskou krizi. Dokonce možnosti, jak čelit tlaku globalizace na sociální stát, shledává Sobotka „stále omezenější“. Podle něj je třeba regulovat finanční sektor a vytvářet tlak na odpovědnost ratingových agentur. Cestu vidí především ve spolupráci na úrovni Evropského parlamentu, protože je to právě „evropský sociální model“, který je třeba chránit.
Kontra neoliberalismus
Bohuslav Sobotka v odpovědi na 10 otázek:
„Podle neoliberálů je racionální to, co posoudí technokraté odvolávající se na 'přirozené zákony trhu'. Všimněme si: V programovém prohlášení vlády Petra Nečase má dohlížet nad 'racionalitou' státního rozpočtu skupina finančních expertů, z nichž všichni vyznávají dogma neoliberální ekonomiky o 'vyrovnaném rozpočtu', ovšem bez ohledu na sociální či hospodářské důsledky… Bránit a rozvíjet demokracii předpokládá čelit chladně kalkulujícímu technokratickému rozumu neoliberálních elit, vrátit ekonomiku do služeb politiky a rozvíjet demokracii trvalým posilováním jejích participativních forem (přímá demokracie), včetně participativní ekonomiky.“
Sobotka se obrací do Evropy pro příklady států, které v době hospodářské krize obstály. Šlo podle jeho charakteristiky o státy „s vyšší mírou přerozdělování (zdanění) a sociálních výdajů (investic), tedy zejména země uplatňující skandinávský model sociálního státu“. První jmenovaná charakteristika mu dává východisko pro kritiku „neoliberálního dogmatu, podle něhož hlavním stimulem ekonomického růstu (…) jsou nízké daně“. Stát pak podle něj vybírá méně peněz na veřejné výdaje, ovšem snaží se udržet funkčnost veřejných politik a zachovat společenský smír. Proto si musí nakonec půjčit, tím ovšem prohlubuje zadlužení, které jednou překročí mez únosnosti. Pak „neoliberálové spustí povyk o nebezpečí krachu veřejných financí“ a začnou škrtat a svádět škrty na nefunkčnost sociálního státu. Sobotka ve svém elaborátu obhajuje udržitelnost sociálního státu a zastává obnovení progresivních daní a zvýšení firemních daní. „Složená daňová kvóta by se měla zvýšit o 4 procenta, i nadále by zůstala pod evropským průměrem, ale vedla by k vyrovnanému hospodaření státu,“ tvrdí Sobotka.
Koaliční potenciál
V odstavci o koaličním potenciálu ČSSD přiznává Sobotka hned v první větě, že ho sám shledává „nedostatečným“. Přesto než přejde k úvaze o možných politických partnerech, zdůrazní především nutnost zvýšit voličskou podporu ČSSD. „Budeme-li se prezentovat jako radikální alternativa vůči neoliberální politice, se kterou vyjadřuje nespokojenost stále více občanů, můžeme výrazně zvýšit svůj volební potenciál až k hranici 40 procent,“ míní Sobotka. Silná pozice je totiž jedinou možností, jak být v politice „silným partnerem, nikoli oportunním přívěškem“. Ani jednu ze současných vládních stran nepovažuje za možného spojence. Sobotka přiznává, že by přivítal opětovný vstup Strany zelených a KDU-ČSL na půdu Poslanecké sněmovny, vzhledem k možné politické spolupráci. Ve vztahu ke KSČM vychází z přesvědčení, že pokud ČSSD zůstane důslednou levicovou stranou, během tří volebních období odsune komunisty z celostátní politiky. Zároveň ale dodává: „Pokud by se změnili, a tím nemyslím jen změnu názvu, ale pokud by přehodnotili svou kontroverzní minulost a definitivně se zbavili bolševických a protievropských reziduí, mohli by se stát po reformách koaličním partnerem. Komunisté jsou demokraticky volenou součástí naší současné politické scény a není možné to ignorovat.“
Krize politiky
Jedna z otázek se dotýká i proměny politických stran v „komerční organizace obchodující s vlivem, státními zakázkami a pozicemi ve státní správě“. Také Sobotka se zaobírá všudypřítomným zaklínadlem současné politiky - bojem proti korupci, na jehož důslednost naléhá, a pokračuje reflexí politických stran. Všímá si, že do nich nevstupují noví lidé a významnou část těch, kdo jsou v nich již ukotveni, „z politiky přímo žijí. (…) Rozhodující roli zde hrají především místní zájmy a zájmy stranických funkcionářů na střední úrovni řízení“. Centrum politické strany podle Sobotky nemá pak moc tyto spíše ekonomické zájmy korigovat. Konkrétní recept Sobotka nepřináší, spíše nabádá k neustálé snaze o nárůst členské základny. Zároveň ale varuje před účelovými nábory, které označuje za největší neduh českých stran. „Bez masivního nárůstu členů a výrazné ochoty občanů se prostřednictvím politických stran veřejně angažovat, jsou šance na vnitřní demokratizaci stran velmi malé,“ píše Sobotka.