Prvním a vskutku zkušebním pacientem, který úspěšně absolvoval transplantaci kostní dřeně, byla v Československu Dagmar Dicková. Ve dvaceti letech jí řekli, že má poslední tři měsíce života. Diagnóza totiž byla akutní leukémie, u které nebylo v 80. letech mnoho možností, jak ji vyléčit. Nízký věk, dobrá kondice a hlavně sestra coby vhodný dárce však sehrály pro její záchranu osudovou roli. „Tehdy bylo informací málo. Když jsem byla zvědavá, tak mi někdy odpověděli a někdy se otázkám mile vyhnuli,“ vzpomíná na náročnou dobu Dicková.
Brali ji jako dceru a říkali jí naše skleníková květinka, protože žila 36 dní za neprodyšnou fólií v tzv. ostrově života. Igelitový stan měl pevně svařené švy, sterilizovaný vzduch do nich foukaly ventilátory a veškerý kontakt s pacientem probíhal jen skrze utěsněné rukávce. Sterilizovaná musela být i strava, což bylo tehdy značně náročné. „Měla jsem tam postel a sociální zařízení, nikdo ke mně nesměl,“ podotýká Dicková. Navíc ve stanu bylo vše těsné a nepohodlné, uvnitř bylo horko a dusno.
Reportáž Markéty Šenkýřové
V moderním prostředí a nejen pro mladé
Pro dnešní pacienty v moderně vybavených pokojích je doba před 20 lety nepředstavitelná. Za tu dobu se toho ale změnilo mnohem víc. Tehdejší diagnózy, kvůli kterým se kostní dřeň transplantovala, se teď dají vyléčit třeba i léky, naopak přibývají jiné nemoci. Dárci už také nemusejí být jen příbuzní. „Ve dvou třetinách případů děláme transplantace od nepříbuzných dárců a jen v jedné třetině od sourozenců,“ uvedl primář transplantační jednotky Ústavu hematologie a krevní transfuze Antonín Vítek.
Navíc náročný zákrok už není jen pro mladé. „Do roku 2000 bylo výjimkou, že jsme transplantovali pacienta nad 50 let, po roce 2000 je polovina pacientů nad 50 let, takže jsme schopni nabídnut tu metodu lidem, kteří by byli odsouzeni k úmrtí,“ upozorňuje ředitel ústavu Marek Trněný. Pacienti pak mohou žít plnohodnotný život.
