Praha - Petr Uhl patřil k nejvýraznějším postavám československého disentu a mimo veřejné dění nezůstal ani po listopadu 1989. Novinář a publicista, který se narodil 8. října 1941, se už za komunistického režimu věnoval ochraně lidských práv a této oblasti je věrný dodnes. Uhl, který se nikdy netajil svými levicovými postoji, také začátkem 90. let vedl Československou tiskovou kancelář, v posledních letech pak publikuje zejména v deníku Právo.
Petr Uhl vždy stál za svými názory
Uhl: Odsun bylo vyhnání a proti zákazu KSČM
Nejen jako novinář mnohokrát ukázal, že je připraven za svými názory pevně stát, a to i přesto, že je nesdílí většinová společnost. „Takzvaný odsun považuju za vyhnání, které v podmínkách československého státu, jenž chtěl být demokratický, nelze ospravedlnit nacistickými zločiny,“ prohlásil před třemi lety, když dostal od Sudetoněmeckého krajanského sdružení Cenu Karla IV. „Dialog mezi Čechy a Němci je nejen možný, ale i nutný,“ dodal tehdy.
Ačkoli se také Uhl otevřeně postavil komunistickému režimu a strávil i řadu let ve vězení, nesouhlasí s hlasy volajícími po zákazu KSČM. „Nemyslím si, že komunisté v naší zemi jsou stejným ohrožením demokracie, jako byli kdysi nacisté… Naopak si myslím, že demokracii v naší zemi - a také kdekoliv jinde - vždy ohrožovali a ohrožují ti, kdo zakazovali nebo chtěli zrušit nějaké náboženství, víru či nevíru…,“ napsal v roce 2005 v reakci na petici požadující zákaz komunistické strany.
„Dnes už komunismus nikoho moc nezajímá, oživují to jen pravicové politické strany. Pokud to nejsou prosťáčci anebo idealisticky zaměření lidé…, pak tomu přece sami nevěří,“ řekl zase předloni, kdy také vyjádřil znepokojení nad budoucností politiky jako takové. „Bojím se, že demokracie zajde na vůdcovský princip,“ dodal Uhl, podle kterého éra dnes vládnoucích „technokratických stran“ může být jen jakýmsi mezistupněm před příchodem vlády tvrdé ruky.
Uhl se přitom v minulosti v politice osobně angažoval, naposledy byl pět let členem Strany zelených. Z ní odešel začátkem roku 2007 poté, co nesouhlasil se vstupem zelených vedených tehdy Martinem Bursíkem do koaličního kabinetu Mirka Topolánka. Správě věcí veřejných se jinak v posledních dvou dekádách věnoval hlavně jako státní úředník - vedl třeba radu vlády pro lidská práva (1998-2001) nebo zasedal v Radě České televize (2003-2009).
Pražský rodák skončil ve vězení poprvé v roce 1969
Po absolvování ČVUT krátce pracoval jako konstruktér a patentový referent, poté učil na střední škole. V polovině 60. let se seznámil s francouzskými levicovými studenty. „Můj politický výběr je importován ze Západu, tíhnu k levicovosti, jakou známe například z Francie,“ řekl ke svému přesvědčení. „V Československu byla stalinistická perverzní deformace systému, diktatura, která byla ve svých důsledcích horší než kapitalismus,“ popsal nedávno systém, s nímž bojoval.
Ve vězení se poprvé ocitl v roce 1969 jako představitel Hnutí revoluční mládeže, v němž se angažovali zejména studenti pražské filozofické fakulty. Až v roce 1971 Uhl, souzený spolu s dalšími v jednom z prvních politických procesů po roce 1968, odešel od soudu se čtyřletým nepodmíněným trestem za podvracení republiky. Po propuštění pracoval mj. jako projektant a koncem roku 1976 se zařadil do okruhu autorů Charty 77 i mezi její první signatáře. Nedlouho poté spoluzakládal také Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
Právě pro činnost ve výboru byl Petr Uhl odsouzen podruhé, pětiletý trest si odpykal na Mírově a ve Vinařicích. Po propuštění pracoval až do svého posledního zatčení jako topič. Naposledy byl uvězněn 19. listopadu 1989 kvůli rozšíření zprávy o údajné smrti studenta Martina Šmída na demonstraci na Národní třídě. Jeho stíhání zastavil o týden později prezident. Uhl se poté zapojil do práce v Občanském fóru, za které - jako člen Levé alternativy - zasedl ve Federálním shromáždění.