Účastníci povstání, kteří získali od ministerstva obrany příslušné potvrzení, by sice měli mít podle návrhu „postavení plnoprávného účastníka národního boje za osvobození“, s nímž se pojí zvláštní příspěvek k důchodu ve výši 1 338 korun měsíčně, o potvrzení účasti na povstání ale bylo možné žádat jen rok po přijetí zákona o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa z roku 2005. Aktéři povstání měli na potvrzení nárok v případě, že v době mezi 30. dubnem 1945 a 12. květnem 1945 alespoň tři dny bojovali proti nacistické moci. Z žijících účastníků povstání má potvrzení jen zhruba 150 lidí.
Zákon má podle jeho předkladatelů především „vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období nacistické okupace s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie“. Měl by také rehabilitovat význam povstání proti nacistické přesile, který byl v minulosti bagatelizován a zlehčován. Předkladatele zákona také navrhují, aby se 5. květen jako významný den už nepřipomínal jako Květnové povstání českého lidu, ale jako České národní povstání.
V českých zemích se podle historických pramenů povstání uskutečnilo ve skoro 300 obcích. Aktivně se ho zúčastnilo zhruba 130 tisíc lidí, z čehož asi sto tisíc pomáhalo v Praze stavět barikády. Povstání začalo 1. května v Přerově na základě mylné informace o německé kapitulaci. Poslední přestřelka byla zaznamenána 11. května nedaleko Milína u Příbrami mezi partyzány a příslušníky SS. O den později se po podpisu kapitulace v rakovickém mlýně u Čimelic zastřelil generálporučík SS Carl von Pückler-Burghauss, což je historiky považováno za symbolický poslední výstřel války na českém území.
