Praha - Cyklus, který má 44 dílů, je vlastně osudový příběh, ve kterém šlo o to nejcennější - o přežití českého národa. Jedná se o období spjaté s nejtemnější osobností na našem území, s Reinhardem Heydrichem, a s nejstatečnějším činem Čechoslováků ve 20. století – s operací Anthropoid. „Seriál není primárně o Heydrichovi, je o těch lidech, kteří se mu postavili,“ charakterizoval cyklus vedoucí projektu Jiří Vondráček s tím, že podle něj tady existuje nějaký dluh, a to nejen v televizní dokumentaristice, ale i v celé společnosti. „Atentát si komunisté moc nepřipomínali, byla to záležitost západního odboje, byla to kontroverzní událost, protože přinesla spoustu obětí. Dodneška zaznívá otázka, jestli to mělo smysl, nebo nemělo smysl,“ řekl Vondráček v rozhovoru pro portál ČT24.
Za atentátem jsou osudy obyčejných lidí, Heydrichova rodina mlčí
Je to příběh obyčejných lidí v protektorátu, kteří právě v té době byli vystaveni nemilosrdným zkouškám charakteru, svědomí i víry. Co udělat, když se na prahu objevili záhadní parašutisté, či jak zareagovat, když se strachem v očích stojí tváří v tvář gestapu, které rozhoduje o tom, koho poslat na smrt. „Chtěli jsme poskytnout obraz života společnosti v té době. Proto ten víc než půlroční interval, který jakoby pokryl pobyt Heydricha v protektorátu. Nešlo o to popsat jen samotný atentát,“ dodává Vondráček.
Autoři chtěli především připomenout a dostat do povědomí stovky lidí, kteří se na atentátu podíleli a zaplatili za to životem: „Například Jindřiška Nováková, které bylo v té době 14 nebo 15 let, byla s ostatními popravena v Mauthausenu 24. října 1942. Bylo to to děvče, které se vracelo na místo atentátu pro jedno z pověstných kol, které parašutisté použili. Druhé bylo vystaveno na Václavském náměstí společně s aktovkou, a podle toho se hledali atentátníci, včetně Jindřišky Novákové.“
Jindřiška Nováková:
Jozef Gabčík s Janem Kubišem přijeli do Kirchmayerovy ulice v Praze-Holešovicích na kolech, k nimž se po atentátu nemohla dvojice kvůli shluku lidí vrátit. K jednomu kolu se nakonec dostal krvácející Kubiš a odjel, druhé kolo zůstalo i s taškou a dvěma záložními bombami na místě. Kubiš posléze opřel kolo nedaleko dnešního Divadla pod Palmovkou a ukryl se u rodiny Novákových. Jindřiška pak odvedla kolo ke kamarádovi Mirkovi Piskáčkovi, který jej rozebral a rozřezal. Všimly si toho však místní ženy. Gestapo pak shromáždilo patnáctileté dívky z Libně a Vysočan - včetně Jindřišky. Svědkyně ji však už neidentifikovaly. Nicméně nakonec po prozrazení kontaktů uvázla v síti a skončila v Mauthausenu.
Přímých pamětníků již skutečně není mnoho, nicméně jejich potomci se redakci hlásili a nabízeli fotografie, a dokonce se do rukou autorů dostaly i filmové záběry například od rodiny Moravcovy, která atentátníkům poskytla pomoc. Za pozornost podle Vondráčka stojí například příběhy svatobořických dětí, jimž byl věnován jeden díl. „Jde o děti popravených, které gestapáci ušetřili, ale zůstaly ve Svatobořicích internovány do konce války. Pohnuté osudy této skupiny lidí nejsou obecně známé, nicméně jejich výpovědi byly nesmírně zajímavé,“ dodal Vondráček.
Zajímavost z cyklu Heydrich – konečné řešení
Vondráček: „V díle, který se přímo věnuje atentátu, je taková zajímavost. Heydrichův otec, který se jmenoval Bruno, byl hudební skladatel, majitel konzervatoře. Reinhard Heydrich se 26. května večer účastnil koncertu, kde se mimo jiné hrály i skladby jeho otce.“ Právě jedna ze skladeb Bruno Heydricha zazní v podkresové hudbě tohoto dílu.
Tým, který na cyklu pracoval, se snažil i o to, aby se k tématu vyjádřili také potomci Reinharda Heydricha, nicméně bez úspěchu. Jediné, co se podařilo, je, že Heydrichův syn Heider dal týmu dokumentaristů k dispozici soukromé rodinné záběry. „Smlouvy jsou podepsané, chceme ty záběry dostat aspoň do posledních dílů,“ vysvětlil Vondráček s tím, že honorář v obvyklé výši, který Česká televize zaplatí, Heider Heydrich převádí na konto charitativní organizace. K samotnému atentátu se ale vůbec nevyjadřuje. „V rámci korespondence jsme mu několikrát nabídli, aby k tématu něco řekl, posílali jsme mu i odkaz na celý seriál, ale on o této možnosti nekomunikuje,“ dodal Vondráček.
Heider Heydrich se narodil v roce 1934, pracoval jako manažér v leteckém průmyslu, byl aktivní v regionální politice v křesťanských politických stranách, angažuje se v charitě a v sociálních právech důchodců. Jediný rozhovor, který Heider poskytl českým médiím, vyšel loni v říjnu v Reflexu.
Heydrichova manželka Lina uprchla v dubnu 1945, nějaký čas se musela ukrývat, neboť byla v Československu 3. ledna 1948 v nepřítomnosti odsouzena na doživotí za chování k personálu na zámku v Panenských Břežanech. „Tradovalo se, že se nechovala úplně pěkně k těm lidem, co tam museli pracovat,“ vysvětluje Vondráček. Heydrichův syn nicméně s tím nesouhlasí: „I čeští historici však potvrdili, že moje matka smrt žádného člověka nezavinila. Jisté je, že se rozsudek opíral o smyšlená svědectví,“ řekl Heider v rozhovoru pro Reflex. Lina Heydrichová poskytla České televizi v roce 1979 rozhovor, který je součástí speciálního webu České televize. Vzpomíná v něm na období v Panenských Břežanech jako na nejlepší léta jejího života.
Autorem hudby a znělky je Hubert Bittman, který pracuje pro Spiegel TV, kde dělal muziku ke špičkovým dokumentům, například k dokumentu o Goebbelsovi nebo k dokumentu Milý strýčku Hitlere. Bittman tlumočil autorům projektu nabídku, zda by neudělali z celého cyklu hodinový film pro německé produkční firmy. „Koukají se na to Slováci a v Rakousku si to nechávají překládat do němčiny, potvrdil nám to například vídeňský arcibiskup kardinál Schönborn, se kterým točili kolegové z pořadu Reportéři ČT,“ řekl Vondráček k popularitě seriálu.
Jak vznikal název?
Natočit více než 40 dílů, které by se vysílaly každý týden, byla původně myšlenka Jiřího Vondráčka s tím, že název cyklu „Konečné řešení“ vymyslel dramaturg Čestmír Franěk. „Já mám pojem konečné řešení spjat s židovskou otázkou, ale přesvědčili mě, že se to dá vztáhnout i na celé působení Heydricha tady,“ dodal Vondráček s tím, že je exaktně doložený Heydrichův výrok: „Tady Čech nemá co pohledávat,“ a proto se tým nakonec rozhodl pojem konečné řešení vztáhnout i na jeho osobu.