Lidice - Spálené dřevo z míst, kde stál dům rodiny Horákových, kousek kachle, nějaký hřebík - dědictví, které se vejde do dlaně. Zdánlivě bezvýznamné střepy, nicméně to je to jediné, co ze starých Lidic zůstalo. Pro Antonína Nešpora, synovce Josefa Horáka, jde však o jednu z nejcennějších rodinných památek. Nešporův strýc Josef Horák, gestapem mylně považovaný za původce atentátu, se s brutálním řáděním nacistů v Lidicích vyrovnával celý život. Stejně jako ti, kteří přežili. Naopak mezi těmi, kteří stáli u zkázy Lidic, se najdou i tací, kteří necítí žádnou vinu. A poválečné Německo? Za masakr byl odsouzen jen „lidický vrah“, a to na doživotí. Jeden trest za 340 zmařených životů.
Přežili Lidice, trpěli do konce života: Za Lidice ale trpěl jen jeden vrah
Byl to právě Josef Horák, pilot britského letectva a strýc Antonína Nešpora, který pozornost nacistů k Lidicím přitáhl. V rodině mu přezdívali Pepi a podle Hitlerových mužů byl jedním z viníků atentátu na říšského protektora Heydricha. A důvod? Vzkaz pro rodinu Horákových, že jejich syn Pepík je zdráv a že se mu daří dobře. Jak gestapo zjistilo, sloužil Josef Horák spolu s dalším lidickým rodákem Josefem Stříbrným v Britském královském letectvu. A záminka byla na světě. Až později se ukázalo, že falešná.
Nemohli za Lidice, přesto trpěli…
„Přestože na lidické tragédii nenesli vinu, tak se ze strany přeživších v Lidicích, především těch lidických žen, setkávali se širokou škálou přijetí až po ty nejtvrdší výčitky, (…) tohle stigma si nesli v sobě až do konce svých životů,“ vysvětluje Jiří Rajlich, historik Vojenského historického ústavu. Podle Antonína Nešpora se strýc uzavřel do sebe, s nikým nemluvil a jenom si to v sobě držel.
Běsnění nacistů nepřežil až na jednoho žádný lidický muž. Všechny popravili na statku, kde malý Josef Horák vyrůstal. „Někteří se po rozestavení rozloučili podáním ruky, jiní ještě kouřili cigarety, další volali něco v češtině, jiní zase odhalovali hruď,“ popisuje události června 1942 Rudolf Meder, příslušník pořádkové policie. (zdroj: Spolkový archiv Berlín)
Podle historika Vojtěcha Kyncla nacisté srovnali Lidice se zemí dokonale, a ještě navíc je nechali překrýt hlínou, aby nezůstala žádná stopa. Nezůstaly stromy, nezůstaly cesty, nezůstaly domy, nezůstalo nic…
- Josef Horák přitáhl pozornost gestapa k Lidicím zdroj: ČT24
- Lidice - sestra Josefa Horáka zdroj: ČT24
Zpráva o domově srovnaném se zemí zastihla Josefa Horáka v Anglii, stejně tak Josefa Stříbrného, rodáka z Lidic. I on sloužil u britského letectva. Ani ne týden po vypálení Lidic porodila sestra Josefa Horáka dceru. Radost trvala krátce. Skončila v koncentračním táboře a bez dítěte. Přežila, svou dceru už ale nikdy nepotkala - odvezli ji do Ravensbrücku a dítě se ztratilo.
Nebyla jediná, která své dítě už nikdy neviděla. V kladenském gymnáziu, kam z vypleněných Lidic nacisti ženy odvezli, odebírali matkám děti násilím, často přímo z náručí.
Růžena Krásová, svědkyně lidické tragédie, natočeno 1994
“Přišel a začal křičet: Musíte nám vydat děti! My jsme celá rodina leželi… na slámě.. moje dcerka měla horečku a křičela maminko, prosím tě, nedávej mě, protože mě zabijou, všichni z toho byli vyděšení, co to to dítě povídá… Když jsme nechtěli děti vydat, křičeli: Když nám je nedáte, zastřelíme vás nebo ty děti!…A pak začali volat podle abecedy…”
Po válce se 88 lidických dětí už domů nikdy nevrátilo. Zemřely v plynové komoře v polském Chelmnu. Mezi nimi i Věnceslava Krásová. Po skončení války bylo nedaleko Křivoklátu objeveno několik beden s předměty z Lidic. Mezi nimi byly šatičky Věnceslavy Krásové. (zdroj Eduard Stehlík: Lidice - příběh české vsi)
S takovou tragédií se lze vyrovnat jen těžko, některým lidickým ženám se to nepodařilo až do smrti. „Jedna z žen do konce svého života měla v jednom z místních lidických domů pokojíček, který měla připravený pro svou dceru, která se měla vrátit po válce, a ještě do své smrti ji vyhlížela z okna,“ přibližuje pocity lidických žen Vojtěch Kyncl, historik Památníku Lidice.
Příběh z Lidic (zdroj: ČT24)
Události roku 1942 byly podle platného práva, tvrdil po válce jeden z gestapa
Někteří muži „činu“ nevnímali, u čeho vlastně asistovali, a žádné omluvy se od nich pozůstalí nedočkali ani po válce. Jako například Heinrich Berger, vysoce postavený muž gestapa, dohlížel na zkázu Lidic a o 14 dní později stál i u vypalování Ležáků. O dvacet let později se Berger obhajoval před německými vyšetřovateli: „Události v roce 1942 v protektorátu Čechy a Morava byly podle tehdy platného práva a necítím za ně žádnou odpovědnost ani žádnou vinu.“ (zdroj: Spolkový archiv Berlín)
I když byl vyšetřován, německé úřady ho nikdy před soud nepostavily. Podobně skončili i ostatní odpovědní za masakr v Lidicích, a to přesto, že to Československo oficiálně požadovalo. Odsouzen byl jeden jediný - vrah lidických dětí - na doživotí. Jeden trest za 340 zmařených životů.