Za nešťastnou považuje Jana Šilerová nejen formu podpisu smlouvy mezi státem a církvemi za zavřenými dveřmi, ale i celé dělení peněz, které probíhalo „kuloárově“ a bez větší diskuze s veřejností. „Vadilo mi hlavně, že se to nereflektovalo směrem ven do společnosti,“ řekla biskupka.
Odluce státu od církve předcházela odluka národa od církve
Nejde přitom jen o vysvětlování konkrétních restitučních kroků, problematika církevních restitucí rozvířila debaty o církvi obecně. Tuto možnost k sebereflexi, tak nutné pro pochopení role církve v české společnosti, ale náboženské společnosti nevyužily.
Přitom právě reflexe vlastní minulosti je pro církev podle Šilerové zásadní, protože mezi lidmi v Čechách panuje vůči církvím, především vůči církvi katolické, poměrně hluboká averze. Ta je podle biskupky dána jak špatnou historickou zkušeností českého národa, tak i interpretací či dezinterpretací dějin tak, jak si ji mnozí pamatují z hodin dějepisu. „Náš národ má s církví zkušenosti všelijaké a takový ten komunistický bacil je v nás hluboce zakořeněn,“ shrnula Šilerová, podle níž neveřejné rozhodování o restitucích právě tento bacil živí a může tak církvím velice uškodit. Pomoci by podle ní mohlo, kdyby církve zveřejnily seznam toho majetku, který v restitucích získají.
Češi nejsou národem „nevěřících Tomášů“
O osud církví a křesťanství obecně se ale neobává, a to ani v českých podmínkách. „My o sobě vykládáme, že jsme národ ateistický, ale není to pravda,“ myslí si biskupka, podle níž jsou Češi spíš opatrnější, v otázkách víry uzavřenější a vzhledem k historickým zkušenostem také méně zvyklí o náboženství mluvit. Hovořit se podle ní nedá ani o úbytku věřících, jako spíš o změně životního stylu, kdy už není možné dělit lidi na věřící a nevěřící, ale spíš na ty, kteří jsou otevření duchovním otázkám a ptají se, nebo třeba mají sklon věřit v něco, co je přesahuje. To do budoucna nemusí pro církve nutně znamenat ohrožení, ale také možnost k různorodému uplatnění, třeba v charitativních a sociálních projektech, práci s mládeží i starými lidmi.
Církev je a není organizace jako každá jiná
„Lidé by se neměli na církev dívat jako na běžnou organizaci, ale vidět ji jako dům Páně,“ myslí si biskupka spolu s odstupujícím papežem Benediktem XVI. Přesto ale církve s navrácením majetku budou muset řešit běžné praktické problémy. Ke správě majetku jsou třeba odborníci zběhlí i v ekonomických otázkách, kterých dnes církve mnoho nemají. „Musí to být lidé ekonomicky zdatní, kteří jsou zároveň slušní i lidsky,“ shrnula Šilerová, podle níž by se ale takových lidí, alespoň v její církvi, už dnes pár našlo.
