Politickým vězněm za letáky k pohřbu národního umělce

Teplice - Básníkovi Jaroslavu Seifertovi, jedinému českému nositeli Nobelovy ceny za literaturu, uspořádal v lednu 1986 komunistický režim státní pohřeb. Ale právě proto, že to byla doba plná paradoxů, datum posledního rozloučení mělo být uchováno v tajnosti. Režim nevěděl, jak se k básníkově odchodu postavit, což dokazuje i příběh muže z Teplic, uvězněného za to, že vyráběl a roznášel letáky s datem pohřbu „nepohodlného“ národního umělce. Případem se zabýval reportér Karel Vrána z Reportérů ČT.

Básník umírá 10. ledna 1986 a komunistický režim mu chystá státní pohřeb. Protože se ale zároveň jedná o signatáře Charty 77, komunisté otálejí se zveřejněním jeho data. Termín církevního pohřbu zamlčují úplně. Jejich mlčení se snažil prolomit tehdy dvaatřicetiletý Pavel Horák z Teplic. Leták s informacemi o pohřbu a úryvkem Seifertovy básně roznesl do schránek v celém městě za jediný den, aby se lidé, kteří měli básníka rádi, s ním mohli přijít rozloučit. Reakce státní moci byla hysterická. Na případ bylo nasazeno jednadvacet příslušníků StB, Horáka nakonec udala sousedka.

Pavel Horák kvůli čtrnáctiměsíčnímu vězení přišel o svou první rodinu, na svobodu se dostal až díky přímluvě básníkovy dcery Jany Seifertové. Zatímco Pavel Horák seděl ve vězení za letáky zvoucí na pohřeb Jaroslava Seiferta, verše mrtvého básníka zněly z obrazovky tehdejší československé televize. Soudce Václav Nygrín, který Horáka poslal na rok a půl do kriminálu, patří dnes v Ústí nad Labem mezi renomované advokáty. Svou minulost komentovat nechtěl.

  • Pavel Horák zdroj: ČT24
  • Václav Nygrín zdroj: ČT24

Zatímco v Teplicích Státní bezpečnost kvůli Seifertovu pohřbu zatýkala, v Praze panoval zdánlivý klid. Pohřeb umělce zde byl rozdělen do tří částí: oficiální rozloučení v Rudolfinu, církevní pohřeb v Břevnově na Markétě a rodinná pieta v Kralupech nad Vltavou. „Nebylo možné oficiální státní pohřeb odmítnout. Navštívil nás tehdejší ministr kultury Klusák a oznámil to přímo jako hotovou věc,“ uvedla Jana Seifertová.

Podle literárního kritika Jaromíra Slomka byl pohřeb svým významem v moderních dějinách srovnatelný snad jedině s pohřbem Václava Havla. Pro značnou část lidí byl určitou demonstrací odporu proti režimu, tichá vzpomínka na člověka, který se s režimem potýkal. Z mladého komunisty ve dvacátých letech minulého století se postupně stal kritik stalinismu a po roce 1968 i odpůrce normalizace. Přestože se jeho jméno objevovalo ve školních čítankách, režim o něm víceméně mlčel. Když pak v roce 1984 básník obdržel Nobelovu cenu za literaturu, ve sdělovacích prostředcích se objevilo pouze pár krátkých noticek.

Vězení za účast na pohřbu J. Seiferta (zdroj: ČT24)
Vydáno pod