Alou pro smažák! Proč se úředníci nebránili příkazům Nagyové?

Praha – Úřednice Jana Nagyová se měla starat o expremiérův kalendář a schůzky, veřejnost se však po jejím nedávném obvinění dozvěděla, že úkolovala také vojenské zpravodajství a podle informací Respektu dávala celou řadu dalších nestandardních pokynů svému okolí. O podivných praktikách šéfky Nečasova sekretariátu věděl kdekdo, přesto na ně nikdo neupozornil. Jak je to možné? Pochybili úředníci, které sevřel strach? Anebo jinak - existuje v Česku vůbec efektivní obrana proti podobnému „nepřátelskému převzetí“ nejdůležitější úřadovny v zemi?

Podle týdeníku Respekt si měla Nagyová v době svého volna přes protokol svého úřadu mimo jiné objednávat soukromou donášku jídla. To jí pak do jejího bytu v Modřanech dovezl služební vůz. Jak ale popisuje Respekt, auto se muselo mezi kuchyní a bytem Nagyové otočit hned několikrát. Objednaný smažený sýr jednou nebyl podle jejích představ, podruhé zatoužila ještě po salátu.

A příklad druhý: Nagyové se podřídil dokonce i šéf Úřadu vlády Lubomír Poul, ačkoliv byl formálně její nadřízený. Tiše souhlasil s vyhazovy jiných a svým mlčením kryl i ředitelčiny excesy. Zpětně to vysvětluje tím, že se bál jejích kontaktů v nejvyšších politických kruzích. „Kvůli hypotéce“ na nový dům si prý nemohl dovolit riskovat ztrátu zaměstnání tím, že by na Nagyovou upozornil.

Já se bojím, ty se bojíš, on se bojí

Podle odborníků je mlčení v práci kvůli obavám z vyhazovu běžné, a to zvlášť mezi úředníky. „Ve státní správě se informace o tom, kdo je jaký zaměstnanec ve vztahu ke svému šéfovi i státní správě jako celku, rychle šíří. Jde o malé hřiště, ředitelé odborů i náměstci se znají a informace si předají. Pokud se dostanete do konfliktu například na Úřadu vlády, těžko získáte práci třeba na ministerstvu průmyslu,“ říká Tomáš Dombrovský, mluvčí společnosti LMC poskytující poradenství v oblasti lidských zdrojů.

Obtížnější je tu podle Dombrovského i odmítání úkolů, které nejsou v kompetenci daných pracovníků, nebo dokonce překračují zákon. „V soukromém sektoru, kde firmám záleží na výsledcích, je jednou z podmínek úspěchu spokojenost lidí. Firmy se snaží zaměstnance neznechutit a docílit toho, aby pokud možno dělali svou práci s nasazením. Ve státní sféře nejde o zisk, a tak se na jednotlivé lidi nehledí,“ tvrdí Dombrovský.

Případ Nagyová tak de facto poukázal na další z mnoha důvodů, proč by bylo namístě posílit ochranu úřednictva před zvůlí politické moci tak, aby se lidé nemuseli bát o místa, když se vzepřou zadání nebo upozorní na nepravost. Podle nevládních organizací sdružených v iniciativě Rekonstrukce státu je přitom řešení už na stole. Částečně pomoci by mohl zákon o úřednících, který čeká na své projednání v Poslanecké sněmovně. Ještě lepší by ale byl zákon o státní službě, schválený už v roce 2002, který ovšem kvůli neustálým odkladům nikdy nenabyl účinnosti.

Ani jedna z předloh, pokud by už platila, by nepomohla kuchaři nebo řidiči služebního vozu před „smažákem“ do domu, protože nespadají do byrokratického klanu. Snazší obranu proti chování Nagyové by ale měli všichni statutární úředníci včetně samotného šéfa Poula. „Podle služebního zákona by došlo k oddělení pozic politických a odborných. Byla by tam daleko striktnější struktura řízení a také kontroly, což znamená, že úředníka by nemohl úkolovat kdokoli zaštiťující se, jako Jana Nagyová, politickým zastáním,“ říká Václav Velčovský z think-tanku Good Governance.

Loajální úředník jako loutka v rukou politiků a kmotrů
Zdroj: ČT24/Jan Langer

Tajemník, ochranitel úřednictva

V praxi by do vztahu úředník–politik vstoupil ještě tajemník úřadu, který by fungoval jako nárazník mezi oběma a do jehož kompetence by mimo jiné spadalo i rozhodování o tom, kdo z administrativního cechu úřad opustí a kdo zůstane. Tajemník by nebyl podle dikce služebního zákona dosazován politicky, ale na základě konkurzu a politici by se ho nemohli libovolně zbavit. Ani on sám by se tak nemusel bát o místo, pokud by se postavil politické vůli. „Šance na ovlivňování nebo nestandardní úkolování úředníků by tím byla mnohem nižší. Úředníci by mohli nestandardní úkoly odmítnout a hledat ochranu u tajemníka,“ říká Velčovský.

Konkurenční zákon o úřednících, který navrhla Nečasova vláda, by byl v tomto ohledu méně účinný. Počítá s tím, že tajemník by byl nominován politicky, takže politici by nad ním měli kontrolu. Nicméně alespoň norma svazuje ruce politikům přesným výpisem důvodů, pro které je možné jakéhokoli úředníka propustit. Oznámení nepravosti nebo vzbouření se takovým úkolům, jaké rozdávala Nagyová, mezi ně přitom nepatří.

I to lze chápat jako posun k lepšímu. „V současné situaci může docházet k tomu, že se úředníci bojí bránit před excesy, protože je jen na vůli politiků, co s úředníky udělají,“ upozornil Velčovský. Good Governance nicméně považuje tento posun za nedostatečný a spíše zdánlivý právě kvůli již zmíněnému nedostatečnému oddělení politické a úřednické moci. Jedinou skutečně účinnou ochranou úředníků proti politické zvůli by tak podle think-tanku bylo prosazení služebního zákona.

Zkušenosti ze zahraničí

Od žádného zákona však nelze čekat, že zneužívání úřednictva zcela zabrání. Systém, který funguje bez chyb, lze obtížně hledat i v zahraničí. Mnohem dál než Česko je ale v ochraně zaměstnanců, kteří upozorní na nekalé jednání zaměstnavatele nebo někoho z jeho lidí, Velká Británie (viz rámeček).

Ochrana „čestných práskačů“ po anglicku

V Británii už od roku 1998 platí velmi podrobný zákon, jenž detailně řeší ochranu zaměstnanců, kteří se rozhodli postavit svému zaměstnavateli. Ochrana se vztahuje mimo jiné na zaměstnance, kteří nahlásili, že jejich firma či instituce nebo některý z jejích vysoce postavených pracovníků porušuje zákon, případně že postupuje v rozporu s veřejným zájmem. Zaměstnanec, který takové jednání nahlásí, nemůže být propuštěn. Nově od letošního června navíc přidal parlament do zákona navíc ustanovení, které chrání informátora také před šikanou ze strany spolupracovníků.

Podobnou ochranu lidí, kteří upozorní na nekalé praktiky svých zaměstnavatelů, chtěla zavést také vláda premiéra Petra Nečase. Novela antidiskriminačního zákona měla reagovat na případ někdejšího ředitele Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, který v prosinci 2010 podal trestní oznámení kvůli podezření z trestného činu pletichy při zadání veřejné zakázky a následujícího dne byl ministrem Pavlem Drobilem odvolán ze svého postu. Vládní novela, která by měla oznamovatele „whistleblowery“ typu Michálek chránit, letos v červnu prošla připomínkovým řízením. Její cestu legislativním procesem pak ale ukončil pád Nečasova kabinetu.

Nejen šéfů, i paragrafů se lidé bojí

Otázkou však je, zda je v Česku nová právní úprava vůbec potřeba. Jak v souvislosti s případem Nagyová poukazují někteří právníci, už nyní stojí právo spíš na straně zaměstnance, lidé ho ale využívají jen zřídka. Důvod? Strach. A ten lze těžko úplně odstranit sebelepší normou.

„Zaměstnanci i podle současných zákonů mají nástroje, jak se proti nestandardním úkolům nebo těm, které dokonce jdou za rámec zákona, bránit. Zákon totiž říká, že zaměstnanec je povinen plnit pouze ty úkoly, které jsou v souladu s právními předpisy,“ včetně pracovní smlouvy a vymezení role, tvrdí partner advokátní kanceláře PRK Partners Jaroslav Škubal. 

Justice
Zdroj: ČT24

Z toho, že ochrana a obrana leží ladem, Škubal viní samotné zaměstnance, kteří neumějí anebo ani nechtějí zákonnou úpravu uchopit správně. „Například inspektorátu práce zaměstnanci často posílají anonymní podání. Mají strach, že jakmile by někde uvedli své jméno, tak se jim to velice rychle vrátí například šikanou v práci. Inspektoráty ale k anonymním podáním přistupují laxně a často se jimi v podstatě ani nezabývají,“ podtrhl Škubal.

Obavy přitom nejsou namístě, inspektoři jméno zaměstnance, na základě jehož podnětu se začali danou firmou nebo úřadem zabývat, zaměstnavateli nesdělují. Jenže strach lidí, že se k jejich šéfovi informace stejně dostane a na konci podnětu bude nižší plat nebo rovnou vyhazov, a tedy neschopnost splatit hypotéku, je silnější. A jsme na začátku.

Jak se bránit nesmyslným úkolům?

Pokud má zaměstnanec pocit, že je po něm požadováno něco, co by neměl dělat, co je třeba v rozporu s popisem jeho pozice, nebo dokonce s právními předpisy, měl by to nejprve řešit s přímým nadřízeným. Pokud to nevede k cíli, měl by to eskalovat, to znamená obrátit se na šéfa nadřízeného nebo případně na personální oddělení, které má na řešení těchto věcí specialistu. Tak se do vztahu nadřízený podřízený vloží mediátor. Pokud ani to nevede k cíli, zaměstnanec by se měl obrátit na inspektorát práce, který dodržování předpisů ve firmě či instituci prověří, aniž by prozradil identitu oznamovatele.