Praha - Petr Fejfar pracoval koncem šedesátých let v tehdejším Československém rozhlase jako režisér vysílání. Když 20. srpna 1968 večer odcházel z rozhlasu, všude byl klid. Ale jen relativní: soudruzi se scházeli na Krymu, něco bylo ve vzduchu. Když se pak v noci probudil, nad Prahou už hučely antonovy letící s tanky na palubách k ruzyňským ranvejím. Psal se 21. srpen 1968 a Čechoslovákům umřela naděje na socialismus s lidskou tváří… Režisér Fejfar exkluzivně zavzpomínal na tehdejší dobu pro Českou televizi.
Srpen 1968: Noc, kdy se nespalo, ale vysílalo, a to za každou cenu
V noci z 20. na 21. srpna 1968 kolem 23. hodiny spřátelená vojska Varšavské smlouvy překročila státní hranice Československa jako internacionální „bratrská“ pomoc proti rostoucí kontrarevoluci. Právě tu noc režiséra Petra Fejfara probudil hluk na ulici, v polospánku se domníval, že jde o čistící vozy, ale když se probral, zjistil, že slyší letadla. Snažil se dovolat do rozhlasu, obsazeno…
Československý rozhlas tehdy disponoval všeho všudy dvěma telefonními linkami, nicméně skutečnost, že se uprostřed noci nebylo možné dovolat, byla přinejmenším zvláštní. Když se konečně spojení přece jen podařilo, od kolegů se dověděl, že do země přijela vojska Varšavské smlouvy.
GALERIE
Invaze 1968 v Praze
Vysílání rozhlasu přes vysílače už nefungovalo, v provozu zůstal jen rozhlas po drátě (dnes něco takového již neexistuje). Zato z éteru zněla kolaborantská Vltava - čeština s německým přízvukem. „Ta kolaborantská Vltava vysílala od prvních minut okupace… Měli to dobře připravené, ale nepočítali s tím, že národ bude jednotný,“ říká v rozhovoru pro ČT24 Fejfar.
Ještě v noci tak Petr Fejfar dorazil do budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě, kde zjistil, že existuje příkaz nic ve vysílání neměnit, vše má běžet podle předem připraveného scénáře.
Krátce před jednáním v Čierne nad Tisou nebo okolo toho jednání byla v rozhlase odvysílaná celá tisková konference generála Prchlíka (příslušníkem generálního štábu československé armády) až na jeden dotaz: zda existuje technická možnost odclonit vysílání a nahradit je jinými - generál na to prý odpověděl, že tato možnost možná existuje, možná neexistuje, nikdo neví...
Ze své kanceláře pak zavolal několika přátelům i svému nadřízenému, hlavnímu režisérovi zahraničního vysílání Vladimíru Haladovi. Ten se trochu zajímal o techniku vysílání a došel k názoru, že odclonění vln je technický nesmysl. A proto požádal Fejfara, aby zavolal na vysílací věž. „Tam byli lidi, kteří nejspíš spali a nevěděli, co se děje… Měli příkaz, že se z technických důvodů nevysílá. Ale když slyšeli, co se stalo, tak vysílače zapnuli,“ vzpomíná režisér.
Když pak přinesl do politické redakce informaci, že opět lze vysílat, prakticky všichni okamžitě začali pracovat a Fejfar se shodou náhod stal režisérem prvního živého vysílání zpravodajství státního Československého rozhlasu v době okupace. Během několika desítek minut byl rozhlas plný lidí.
Vedle mimořádné pracovní euforie tu vládl především obrovský smutek. Nejčastěji přitom plakali právě komunisti, říká Petr Fejfar. Pro pořad o Mnichově, který tehdy rozhlasoví redaktoři chystali, byly v redakci nachystané pásky s dramatickou hudbou. Hodily se i v tuto chvíli: „Především Má vlast, kterou jsem nechal vysílat mezi slovem,“ doplnil Fejfar.
- Začaly se vysílat výzvy. Kopii jedné z nich má Petr Fejfar dodnes schovanou: „Ve Vinohradské ulici hoří! Hoří Hajnovka a sousední dům. Zároveň vám oznamujeme, že byl právě vyřazen náš druhý vysílač - rozhlas po drátě. Poslední zpráva, kterou jsme od našich lidí dostali, zněla: Jsou tady Sověti!!!“
S jedním z těch, tehdy přesvědčených soudruhů, Jiřím Rumlem se Fejfar vydal na střechu. Chtěli z výšky vidět, co se děje na ulici; v dálce spatřili blížící se tanky. Lidé z ulice na ně pokřikovali: „Shoďte hvězdu, shoďte hvězdu!“ (na vršku budovy Československého rozhlasu byla rudá hvězda, pod níž oba redaktoři stáli, pozn. redakce). Ale Ruml nechtěl: „… Když tam bude shozená hvězda a uvidí ji sovětští vojáci, tak budou věřit, že tady určitě byla kontrarevoluce,“ vzpomíná na Rumlova slova Fejfar.
První ruský voják přišel do studia až za světla, to už se vědělo, že na ulicích jsou ranění... „Sovětský voják odstřihnul telefonní vedení na vrátnici rozhlasu. Oni se ho ptali, proč to dělá, a on říkal, že má úkol odříznout československý rozhlas od světa.
Vojáci přišli do studia se samopaly v ruce, všechny novináře vyvedli ven. „Rozhlas je ale takový labyrint, a tak jsme s Jiřím Rumlem, už bez hlasatelů, přešli do dolního studia a Ruml až do sedmi do večera sám četl výzvy ke klidu,“ přibližuje Fejfar podrobnosti, jak se v noci vysílalo.
A zatímco uvnitř rozhlasu se snažili za každou cenu lidi uklidnit, na ulici už probíhala nefalšovaná válka. Statečné posádky sanitek odvážely první zraněné a na Vinohradské třídě zůstávala ležet těla prvních mrtvých. Bylo ráno 21. srpna a Československo se probudilo do prvního dne okupace vojsky Varšavské smlouvy. Vzpomínky staré 45 let…
Srpen 1968 v ulicích Prahy
Vzpomínky na 21. srpen (zdroj: ČT24)