Praha – Série protiromských pochodů, které před několika dny otřásly Českem, neušla pozornosti zahraničních médií. Některé respektované zpravodajské domy neváhaly použít v souvislosti s protesty slovo „pogrom“. Takový termín se vzhledem k vývoji akce předminulou sobotu může zdát přehnaný - nikdo z Romů nebyl napaden. Podle historiků je však to slovo namístě. Nebýt zásahu policie, pochody by podle nich skončily pogromistickým násilím.
Od mementa násilí na Židech není v případě Romů daleko, tvrdí historici
Nejprve rekapitulace: s radikálními hesly lidé vyšli do ulic 24. srpna v celkem osmi městech. Zejména v Ostravě se shromáždění po oficiálním konci přelilo v nenávistný postup směrem ke čtvrti Přívoz obývané Romy. Několik desítek radikálů po cestě neváhalo hodit několik kamenů či kostek po okolních domech či výlohách. Po policejním rozehnání tak zůstalo u 62 zatčených a škod v řádu desítek tisíc korun.
Nic z těchto zásadních informací například britskému listu The Times neušlo. Titulek článku k událostem v Česku znějící Czech Neo-Nazi Pogrom on Roma-People (Neonacistický pogrom na Romy v Česku) ale mohl čtenáři na první pohled vsugerovat mnohem tragičtější průběh. Co vše lze slovem pogrom označit a co už nikoli, záleží ale do značné míry na zkušenostech a historii každého státu.
Ruská kolébka pogromů
Historicky nejčastější zkušenosti má s pogromistickými akcemi Rusko, kde se výraz také prvně začal užívat (v překladu pustošení, drancování, boření, vraždění). První událost, která si toto označení vysloužila, byl útok na židovské obyvatele v přístavu Oděsa v roce 1871. Právě nenávist vůči Židům byla nejčastější motivací k pogromům – ale zdaleka ne jedinou. „Definice pogromu není úplně jednotná, ale lze říct, že se jedná o kolektivní formu fyzického násilí proti konkrétní etnické nebo náboženské skupině,“ říká historik Zbyněk Vydra z pardubické univerzity.
Jakou „formu fyzického násilí“ pogrom představuje? Dějiny ukazují, že lidé při pronásledování „odlišných“ sousedů sahali k lehkým potyčkám, rabování domů či bytů, ale také k zabíjení. Zda vůbec a jak moc za sebou vyhrocená nenávist zanechá obětí, ale není pro definici pogromu směrodatné.
Povaha akce, nikoli počet mrtvých
Podle ředitele pražského židovského muzea Lea Pavláta je to totiž zejména povaha celé akce, která historiky přiměje k takovému označení. Pogromy byly často doprovázeny fyzickým napadením, znásilňováním či vražděním vybraných jednotlivců. K tomu všemu se ale přidávaly i násilná vniknutí do obydlí, ničení majetku a krádeže. Právě rabování podle Pavláta odlišuje pogrom například od lynčování.
Dalším kritériem pojmu pogrom je způsob a míra organizovanosti. Ty ruské v 19. století byly do značné míry spontánní, přesto ale nevznikaly náhodně. Útoky na vybranou skupinu obyvatel měly dlouhodobé příčiny – nesnášenlivost rasovou i náboženskou (ta se v historii objevila dříve). Akutním spouštěčem pak byla, a v tom se historie moc nemění, hlavně ekonomická situace, respektive protesty proti špatné životní úrovni.
Rusové si ale vybíjeli zlost na menšinách i kvůli politice: například v roce 1881 byli Židé obviněni z podílu na vraždě ruského cara Alexandra II. Ve více než 150 ruských městech byly zničeny tisíce židovských domů. Počet obětí není vyčíslen. „Pogromistické akce, jakkoliv zdánlivě mohou působit jako spontánní vystoupení davu, 'ulice', byly vždy ve větší či menší míře připraveny a organizovány, měly své podněcovatele ideové i ty, kdo útok řídili přímo na místě,“ dodává Leo Pavlát.
Zda zpravodajství o aktuálním „českém pogromu“ v zahraničním tisku nevrhá až příliš temný stín na situaci v Česku, je věc vnímání expresivně zabarvených slov dané pospolitosti. Faktem nicméně je, že Británie nemá z vlastní zkušenosti příliš možností ke srovnání. „Británie historicky pogromy téměř vůbec nezná. Jeden z ojedinělých případů byl útok na Židy, dělníky a horníky ve Walesu v roce 1911,“ dodává historik Vydra, a i proto mohou britská média vnímat „pouze“ výhrůžné pochody citlivěji.
Český pohled nenávisti
Ani novodobá historie Česka mnoho výrazných pogromů nepamatuje. Asi nejvíce se agrese vůči jinému etniku vzedmula na konci 19. století kvůli procesu s Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z rituální vraždy mladé dívky poblíž Polné. Celospolečenská debata vtáhla i významné autority v čele s Tomášem G. Masarykem, tehdy vysokoškolským profesorem.
Prokazatelně uváděným pogromem v českých zemích je incident v Holešově na Zlínsku z prosince 1918. Na násilí v židovské čtvrti se tehdy zásadním způsobem podíleli i příslušníci nově vzniklé Československé armády. I tato událost dokazuje, že pogrom nemusí vždy doprovázet významné množství obětí. V rámci rabování padli za oběť dva lidé, Heřman Grünbaum a Hugo Gretzer, kteří se snažili bránit svůj majetek. Vojáci celou noc zakládali požáry a po nich se do rabování vrhla i část občanů.
Od počátku do poloviny 20. století docházelo k pogromům také v Polsku, Argentině a v celém arabském světě. Krajně ničivé pogromy se objevily během druhé světové války, kdy došlo i k rumunskému pogromu v Iaşi, kde bylo zabito 14 000 Židů, a k pogromu v polském městě Jedwabném s 380–1600 oběťmi. Poslední zaznamenaný velký pogrom v Evropě byl poválečný pogrom v Kielcích v Polsku, ke kterému došlo v roce 1946.
Český (a slovenský) pohled nenávisti II.
Ve stejné době jako v Polsku zažívala krušné časy i židovská obec v Československu. Po mementu holocaustu se najednou řada zdejších Židů kvůli xenofobním poválečným zákonům paradoxně ocitla na stejné straně jako sudetští Němci nebo Maďaři. Pokud neprokázali československé občanství, čekalo je také vyhnanství. Na naše území navíc přicházelo mnoho Židů z okolních zemí právě před strachem z pogromů. Že si zejména na Slovensku příliš nepolepšili, se ukázalo záhy.
„Židovská migrace z okolních států zvyšovala v ČSR antisemitské napětí, neboť Židé z okolních států neuměli česky ani slovensky a jejich komunikace s domácími Židy v hebrejštině anebo v němčině či maďarštině vyvolávala u místního obyvatelstva podezření a odpor,“ píše ve své knize historik Jan Mlynárik.
Nenávist vůči Židům proto vyústila v nové pogromy. K nejhoršímu došlo v Topoľčanech už v září 1945. V létě 1946 se hromadné výpady proti Židům přelily přes podstatně větší teritorium - severní, jižní i východní Slovensko. Bilance celkem čtrnácti útoků obsahuje mj. násilné vniknutí do židovských bytů, jež byly zdemolovány a vyrabovány, vážné poranění devatenácti Židů, z toho čtyř velmi těžce. Počet lehce zraněných se počítal na desítky.
- Náledky Křišťálové noci - Berlín 1938 zdroj: Ullstein Bild
- Následky pochodu - Ostrava 2013 autor: Jaroslav Ožana, zdroj: ČTK
A pohled z dějin do budoucnosti?
Česká historie, s výjimkou druhoválečné zkušenosti symbolizované koncentračním táborem v Letech, dosud neznala prokazatelný romský pogrom. Že se však nenávist české společnosti vůči jejím Romům vyhrotí k podobným útokům, kterým čelili v minulosti Židé, rozhodně není vyloučeno.
„Pokud se demonstranti střetli s policií a k útoku na cílovou skupinu nedošlo, v takovém případě bych řekl, že k pogromu nedošlo, neboť byl včas zastaven zásahem policie,“ vrací se Zbyněk Vydra k pochodům minulou sobotu.
V Ostravě ale k hraničnímu incidentu došlo. To když se radikálové po skončení pochodu odchýlili z trasy a střetli s těžkooděnci. Vzápětí zaútočili kameny na romskou ubytovnu a její obyvatelé na ně pro změnu začali z oken házet nádobí. Ušetřena nebyla například výloha zdejšího obchodu nebo vchodové dveře domu.
„Podle mého názoru se v Ostravě jednalo v části protiromských vystoupení extremistů o pokus o lynč či pogrom, který policie zmařila,“ je přesvědčen Leo Pavlát. I když nejkrizovější ostravský moment trval jen několik minut, historickou zkušenost s pogromy podle něj silně připomněl.
Vyhrocení pochodu v Ostravě (zdroj: ČT24)