Praha - Letošní volby přinesou jednu novinku: do programů politických stran se začíná vkrádat přístup, který má za cíl podporovat obyvatele zdejší kotliny v aktivním občanství a zájmu o politiku. Velká část Čechů se o to, co se děje před prahem jejich domu, vůbec nezajímá a podle odborníků za to do značné míry může právě dosavadní ingorance takzvaného občanského vzdělávání. Teď by se tohle mělo začít měnit. Samy politické strany totiž potřebují zapálené konzumenty a šiřitele svých slibů.
Sociologové: Česku chybí demokrati, může být náchylnější k extrémům
Občanské vzdělávání má udělat z příslušníka státu, který je jen „do počtu“, občana se vším všudy. Chce ho naučit kriticky myslet, vytvářet vlastní názor, anebo i vyhlásit neposlušnost, když to bude třeba. Takto vybaveni by se lidé měli stát sebevědomějšími občany se zájmem o život komunity a odolnými vůči různým manipulacím a extremismu. Anebo jinak: cílem je vychovat demokraty, kteří respektují práva i rozmanitost - tedy i odlišné názory. Jak už řekl Voltaire: „Nesouhlasím s vámi, co říkáte, ale navždy budu bránit, abyste to mohl říkat.“ Podle sociologických výzkumů je ale právě takových lidí v Česku nedostatek.
Kde jsou?
„Ve chvíli, kdy společnost přechází z nějaké autoritářské formy k demokracii, neznamená to automaticky, že budou i všichni občané přes noc demokraty. Stejně jako se sportovec nestane přes noc olympijským vítězem, tak se ani občan nestane přes noc ukázkovým demokratem,“ připodobňuje Alena Falathová z nadace Konrad Adenauer Stiftung, která se občanským vzděláváním zabývá. „My se tomu nevěnujeme včas, to je zřejmé. Tahle agenda se tu dvacet let nevnímala, mnohdy i záměrně,“ uvádí Ondřej Matějka, historik a politolog z Centra občanského vzdělávání.
Více než dvacet let po obnovení demokracie je tak česká společnost podle závěrů centra stále ve stavu podobném tomu na počátku první republiky: občanské vzdělávání se těžko zbavuje puncu propagandy nového režimu, lidé mají malý zájem účastnit se veřejného dění, nechápou, jaká mají práva a jaké povinnosti, nevidí v demokracii smysl. Tomáš Garrigue Masaryk podobný stav na začátku první republiky popsal větou: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“
28. říjen 1918 na Václavském náměstí
Podle řady odborníků se alarmující přístup projevuje už na základních školách. České děti například počítají s tím, že rovnost práv je samozřejmostí. Přesto si například víc než 40 % žáků myslí, že muž je způsobilejší k výkonu vysokých politických funkcí než žena. V mezinárodním srovnání vykázali čeští žáci nejprve dobrou úroveň znalostí, mezi roky 1999 a 2009 se ale zásadně snížila. Šlo o jeden z nejvýraznějších poklesů mezi posuzovanými státy. Hůř dopadlo už jen Bulharsko.
Součástí občanského vzdělání je i ochota účastnit se diskuse a přijímat rozmanitost. Přitom už na základních školách se objevují postoje směřované proti Romům. A školské volby dopadají velmi často ku prospěchu extremistických stran. O volby ale čeští žáci stejně velký zájem nemají. Děti se neúčastní rozhodování o školních záležitostech. Přitom naprostá většina z nich předpokládá, že by to přineslo pozitivní změny.
Rezignace na dění na základních školách se tak přesouvá i do starších ročníků. „Například 80 % středoškolských studentů si myslí, že nemůžou ovlivnit problémy kolem sebe na lokální ani národní úrovni,“ dodává Alena Falathová. Sociolog Libor Prudký v publikaci Inventura hodnot dokonce uvádí, že čtvrtině populace je lhostejné, zda v zemi je demokratický nebo nedemokratický režim.
Nebuď „ovčan“
Nejlepší čas začít s demokratickou výchovou by byl logicky přechod k demokracii. Jenže v 90. letech získala před vzděláváním prioritu ekonomická resuscitace země. A zájem na občanský výcvik se nepřesunul ani v dalších letech. Přitom podle Masarykovy univerzity dosud čtyři z pěti voličů nemají jinou průpravu pro život než občanskou výchovu z dob normalizace.
Jednotný přístup k výchově k občanství se u nás začal budovat v roce 2008, kdy odstartovaly rozhovory ministerstva školství s Masarykovou univerzitou v Brně. Při ní se o dva roky později spustila činnost Centra občanského vzdělávání. Tedy první instituce, která se s podporou státu tématu explicitně věnuje a nabízí například materiály pro učitele základních škol, ale i otevřené kurzy a semináře.
Vedle toho fungují projekty financované eurofondy, například "Nebuď ovčan„ zaměřený na dospělé. K tomu se angažují nadace jako například německá Konrad Adenauer Stiftung. Ta v Česku působí jako v jedné ze 120 zemí. “Německo má velmi tragickou historickou zkušenost s tím, k čemu může vést, pokud se společnost občansky nevzdělává. Z pocitu odpovědnosti proto pomáhá podporovat rozvoj demokracie. Díky občanskému vzdělávání by dnes lidé jako Hitler neměli šanci být v Německu zvoleni," naráží Falathová na vývoj v Německu před druhou světovou válkou.
Na základních školách jsou kvality občanské výchovy různé. „Děti se spíš učí, jak vypadají politické systémy nebo kolik máme poslanců. Ale ne dovednosti, jak aktivně jednat, jak vést diskusi s odlišnými názory,“ říká Ondřej Matějka a dodává, že větší problém je vzdělávání dospělých, na které se čas od času projekty financované Českem i evropskými programy zaměřují. „Většinou se tam ale nic neděje. Dospělí, to je pole neorané,“ uvádí. Dlouhodobá strategie totiž neexistuje.
Jak vypadá ideální lekce občanského vzdělávání
Centrum občanského vzdělávání na svých stránkách dává volně k dispozici modelové lekce. Například Azylový dům pro základní školy – žáci si vylosují novou identitu, která může být například součástí rodiny z Palestiny či Vietnamu. Procházejí ve třídě uspořádaným řízením o udělení azylu, zjišťují okolnosti, za jakých můžou, či nemůžou uspět a posléze o svých rolích, pocitech a výsledcích debatují. V jiném případě se seznamují s volebním systémem a během debaty počítají, kolik hlasů je třeba k postupu například do druhého kola senátních voleb. V průběhu lekce se dozví, že na každém hlasu záleží – například v roce 2006 získal senátorské křeslo Petr Pithart v Chrudimi rozdílem 24 hlasů. Žáci nakonec před ostatními objasní, zda by sami šli k volbám a proč. V jiné lekci se např. seznámí se skutečným příběhem diskriminované Romky a debatují o tom, co by sami v jejím případě udělali.
Vzdělávání
Potřebujeme krizi
Přitom výchova k občanství je v zahraničí běžným standardem už od 60. let. Pokrokovým v tomto směru je především Německo. Jen za loňský rok dala tamní ministerstva na tuhle problematiku 350 milionů eur a letos to má být ještě víc. Výdaje dlouhodobě stoupají a na podobné úrovni se držely i v nejhorších krizových letech.
Německo k občanskému vzdělávání dospělo kvůli své historii. „Po válce bylo potřeba Němce převychovat. Uvědomili si, co způsobili, svou odpovědnost,“ vysvětluje Matějka. K takovému přístupu ale dospěly i další země, i když oproti Německu s 20letým zpožděním. „Ta vlna souvisela se 60. léty, touhou po demokratizaci. Země si uvědomily krizi vzdělávání a to, že systém bez něj se zadrhává. V té době se rodily různé politické strany zelených a politické systémy se víc otevíraly,“ dodává politolog Matějka. Občanské vzdělávání se tak do osnov dostalo například v Nizozemsku či Británii.
Angela Merkelová v Dachau
Právě občanskému vzdělávání Německo podle mnoha odborníků vděčí za úspěch své současné demokracie. I když se extrémní názory v zemi občas objevují, příliš pozornosti nezískávají. „Občané nezpochybňují základy demokratického systému, a to ani když dochází k politické či hospodářské krizi. Nemají tendenci uchýlit se k populistickým a extremistickým názorům, protože se v situaci dokáží lépe zorientovat. Dnes už extremistické strany nemají šanci. Dostávají minimum hlasů a téměř žádné v bývalém západním Německu, kde je tradice občanského vzdělávání nejdelší,“ vysvětluje Falathová.
Němci už desetiletí řeší například dopady propagandy s dětmi od základních škol. „Já jsem byl s občanskou výchovou konfrontován od gymnázia, které začíná od české 5. třídy. Tematicky to bylo hodně široké. Samozřejmě obrovským tématem je německá historie a nacistické zločiny,“ říká Kilian Kirchgessner, německý novinář, který žije a pracuje v Česku. Během hodin, které v něm měly vzbudit zájem o občanství, četl například deník Anny Frankové. "Napadne vás, co můžete udělat, aby se to neopakovalo? Jak to vůbec bylo možné? Jak byste jednali v takové situaci? Určitě to dává jistý základ, který v člověku zůstává - dalo mi to směr v myšlení. Totéž platí i pro výuku společenských věd, která obsahovala témata demokracie a tolerance. To, že jsme se setkali s těmito tématy tak brzy - a to jak teoreticky, tak i prakticky - působilo rozhodně výchovně," uzavírá německý novinář.
Česko za sebou takovou zkušenost nemá, ale podle Matějky je teď nálada v tuzemsku podobná jako v 60. letech v Nizozemsku či Británii. „Vždycky musí dojít na krizi politického systému, ta musí trvat nějakou dobu, aby se skutečně něco začalo dělat vážně,“ dodává. Říká, že u nás už frustraci z politického systému několik let zažíváme. Půda pro občanské vzdělávání tak podle něj zřejmě uzrála.