Nosil grog estébákům a pil kořalku s „lidskou tváří“

Praha - Václav Havel, osobnost disentu, kterou možná ne každý znal. Lidé spíš slýchávali o mužích jara 1968, mezi něž tehdy Havel nepatřil. Nicméně v rámci disentu byl skutečnou osobností - ochráncem lidských práv, i když ne všichni s jeho liberálními názory souhlasili. „Jací bychom to byli ochránci lidských práv, kdybychom neuznávali právo, které má každá vlaštovka, odletět do jiné země,“ hlásal Havel podle vzpomínek novináře Petra Uhla. Ten však s ním nesouhlasil, nikdy mu to ale neřekl, protože ho respektoval.

Lidé podle Uhla totiž nejsou vlaštovky, lidé mají odpovědnost vůči jiným lidem, jinak by ani lidmi nebyli. „To jsem ale Havlovi neřekl, respektoval jsem jeho politicky liberální názor,“ napsal Uhl v právě vydaných vzpomínkách.

Od rockové muziky až do politiky

Havla si lidé pamatují coby politika, prezidenta, ale názory na jeho fungování v politice jsou různé, mnohdy kritické. Když se Václav Havel poprvé objevil na televizní obrazovce, působil nejistě, někteří byli šokováni jeho neformálností, plachostí a občasným přeříkáváním. Jiní naopak ocenili jeho dobráckost a zdánlivou všednost, možná tenkrát čekali nějakou zarostlou máničku z Plastiků, vzpomíná na Havlova první televizní vystoupení Igor Chaun v portrétu Václava Havla pro cyklus ČT Největší Čech - Videozáznam dokumentu Igora Chauna najdete zde.

Právě zatčení The Plastic People of the Universe v roce 1976 vyvolalo vlnu solidarity, kterou organizovali lidé kolem Václava Havla. Za iniciativou stála ochrana lidských práv, z čehož se záhy zrodila Charta 77. Ta ale nikdy nechtěla být politickou opozicí, koncentrovala se zcela výhradně na ochranu lidských práv. Avšak Havlův zájem o Plastiky jej předurčil k tomu, aby se stal skutečně nepřehlédnutelnou osobností Charty 77 - více o Chartě 77. Tak se stalo, že jeho smysl pro spravedlnost v případě Plastiků, kterým on z disentu tehdy asi nejvíc rozuměl, jej přivedl až do politiky.

„Havel na Wawel“

Nejen Češi mají Havla v paměti, vzpomínají i Poláci, zejména ti, kteří se s ním v 80. letech setkávali na česko-polské hranici, kde sepisovali společná prohlášení a později si vyměňovali i „zakázanou“ literaturu. Právě v Polsku, kde situace nebyla zdaleka tak striktní, vyšly Havlovy spisy v době, kdy byl v Československu ve vězení. Politolog Zbigniew Bujak viděl Havla jako většího hrdinu možná právě proto, že nebojoval skutečnými zbraněmi – jeho zbraň bylo slovo: „To byla také doba, kdy jsem si uvědomil, že heroismus, hrdinství člověka ozbrojeného kalašnikovem nemá vysokou hodnotu. K tomu není potřeba velké hrdinství. Jít sedět za batoh s letáky, jít sedět za to, že člověk roznáší několik knížek, že píše nějaký článek nebo poskytne rozhovor, k tomu je teprve potřeba síla a odvaha.“

Disident Henryk Wujec:

„U nás v té době nebyly rozsudky odsuzující do vězení. Zavírali nás na 48 hodin, dělali domovní prohlídky, tloukli lidi, ale takové rozsudky tady nebyly. (…) Zpočátku jsme Čechům toho Havla trochu záviděli, dokonce existovalo heslo “Havel na Wawel„. Aby Havel byl také prezidentem Polska…“

Činnost Charty přesto, že nešlo o politickou opozici, tehdejší Československo vrátila mezi země, kde se o cosi bojuje. Ale stejně jako po každé akci následuje reakce, tak i na jednání Charty tehdejší režim svým způsobem odpověděl: StB rozpoutala akci Asanace, jejímž cílem bylo vyhnat „nepohodlné“ do násilné emigrace. Havel však zůstal a zůstal s ním i jeho smysl pro humor: „Nemáme socialismus s lidskou tváří, tak máme aspoň kořalku s lidským obličejem,“ vzpomínají v dokumentu Náš Vašek polští přátelé na Havla, který držel v ruce láhev Myslivce.

Záznam dokumentu ČT Náš Vašek - O moci bezmocných

Václav Havel
Zdroj: ČT24

Azylem Václava Havla se stala jeho chalupa na Hrádečku, kde žil nejen se svou ženou Olgou, ale i s „lesní policií“, jak říkal svým estébackým hlídačům. I s nimi vlastně však vycházel v dobrém: Olga ho často kárala za to, že má příliš dobré srdce - dokonce jim v zimě nosil grog. „Jednou v rámci nějaké oslavy jsem jim donesl hrnec velmi silného grogu. Oni říkali, že nesměj pít. Já na to: Dobře, já to tady nechávám. Pak jsem přišel za půl hodiny a už to bylo vypitý,“ vzpomínal Havel v dokumentu Igora Chauna. Jeho chování tak odráží také jednu z jeho myšlenek, že jednou z nejdůležitějších věcí je umět se ovládnout: „Aby lidé mohli spolu soužít, musejí se ovládat,“ tvrdil.

Ani v časech „zostřeného dohledu“ ale Havel nezanevřel na svou vášeň - absurdní drama, které neváhal svým přátelům předčítat, a přitom se sám ustavičně smát. Absurdum ostatně tak trochu charakterizovalo jeho humor a fakt, že sám sebe většinou nebral moc vážně. „On i ty nejvážnější situace uměl odlehčit, právě protože to byl absurdní dramatik,“ vzpomíná bývalý mluvčí Ladislav Špaček.

Václav Havel o svém vlastním absurdním dramatu:
„Člověk se stal dobrodruhem, ačkoli jím nikdy nechtěl být. Stal se v očích mnoha lidí hrdinou, ačkoli se nikdy nerozhodl pro kariéru hrdiny, a posléze se stal i politikem v nejvyšší funkci, aniž kdy na to pomyslel v předchozím životě.“

„Taková moje vize je, že budu jako doktor Uher chodit do toho Batalionu, mít takový ušmudlaný fotky v kapse, s kým jsem se vším znal, třeba fotku se Stallonem a se Schwarzeneggerem, a oni mně daj za to panáka…“

Před dvěma lety Václav Havel zemřel, jeho pohřeb nesledovali jen lidé doma v České republice, ale po celém světě. Havel byl podle Jáchyma Topola fascinován pohybem lidí, fascinován pohybem myšlenek, měl strašně rád lidi. A právě lidi se mu přišli naposledy poklonit. Nicméně podle jeho přátel byl pohřeb hrozně upjatý a příliš svázaný protokolem a diplomacií.

Havlovský humor (zdroj: ČT24)
Vydáno pod