Praha – Plastových lahví i igelitových tašek rok od roku přibývá. Jen v Česku končí každý rok na skládkách přes 8 tisíc tun PET lahví, zhruba stejně tolik se spaluje. Díky novému vynálezu českých vědců by ale mělo být z PET lahví možné vyrábět nejen textilní látky nebo střešní krytinu, ale také nové plastové lahve. Metoda získala šest patentů a v Polsku už se staví první recyklační závod, který má zpracovat 10 tisíc tun plastu. Spotřebu igelitových tašek chce zase omezit Evropská unie - do tří let se má snížit spotřeba jednorázových igelitových tašek o polovinu.
PET lahve z PET lahví umožní vyrábět český vynález
Lahve z polyetylentereftalátu - zkráceně PET - jsou lehké, hygienické a nerozbitné. Použitelné jsou ale jen jednou a příroda je sama zlikvidovat neumí. V Česku je přitom ročně uvedeno do oběhu 55 000 tun plastových lahví. V kontejnerech skončí 69 % z nich, tisíce tun, které skončí v běžných popelnicích, se pálí nebo končí na skládce. „Lahve ze speciálních kontejnerů dál putují jako druhotná surovina k využití v rámci evropského společenství, nebo se dostávají do Číny,“ vysvětlil Jaromír Manhart z ministerstva životního prostředí. V Česku se z nich po roztavení a smíchání s křemičitým pískem dělá například unikátní střešní krytina.
Nové lahve ze starých zatím kvůli hygieně vyrobit nejde. Teď by se ale díky nápadu českých vědců mohly PET lahve recyklovat pomocí mikrovln. „Jsme schopni recyklovat až 90 % těch vstupních surovin,“ upřesnil Jiří Sobek z Ústavu chemických procesů Akademie věd.
PET lahve z PET lahví umožní vyrábět český vynález (zdroj: ČT24)
V roce 2012 na každého Čecha připadalo v průměru 308 kilogramů odpadu, jeho množství v předchozích letech spíš rostlo. Pořád je to ale asi jen polovina toho, co vyhodí průměrný obyvatel sousedního Německa. 56 procent komunálního odpadu u nás skončilo na skládkách, postupně ho ale ubývá. Naopak se čím dál víc recykluje, v roce 2012 dosáhl poměr recyklovaného odpadu 21 procent.
Igelitka: Služba zákazníkům, nebo zátěž pro životní prostředí
Každou minutou se na světě použije jeden milion igelitových tašek a každý Čech jich ročně spotřebuje 300, což je podle Bruselu moc. Evropský parlament se proto rozhodl zakročit proti nadměrné produkci tašek. Plán je postupně v Unii většinu takových tašek nahradit těmi, které se nevyrábí z tradičního igelitu, a jsou proto lépe rozložitelné.
Ekologové odhadují, že se igelitová taška může rozkládat i sto let. Třeba ve Středozemním moři plave 500 tun plastových či igelitových útržků.
Evropskému parlamentu vadí tašky tenčí než 50 mikronů, tedy takové, které se dají těžko použít víckrát než jednou. Objem jednorázových igelitových tašek by se měl snížit do tří let o polovinu a do pěti let o 80 procent. Místo nich by se měly nákupní tašky vyrábět z papíru nebo rozložitelného plastu. Do igelitu se budou moci balit pouze některé potraviny – například maso, mléčné výrobky či ryby.
Plastové tašky
Členské země si mohou samy určit, jak počet igelitek zredukují. Nabízí se daňové zatížení, poplatky nebo omezení distribuce igelitek zákonem. V některých členských zemích už se snaží neekologické tašky omezovat. Čeští nakupující si na omezení trhu zvykají už několik let, protože žádný velký řetězec už tašky zdarma nedává. Poslední řetězec v Česku, který jednorázové igelitky dával zdarma, si za ně od letoška nechává platit korunu za kus.
Příběh pytlíku: od igelitu k mikrotenu
Historie plastových obalů sahá do 30. let 20. století. V té době v britském Norwitchi pánové Reginald Gibson a Eric Fawcett prováděli experimeny se zahříváním plynů při extrémních teplotách a tlacích a výsledkem jejich pokusů byl polyethylen. Bílou, tuhou usazeninu si pak v roce 1936 firma ICI patentovala pod obchodním názvem Polythene.
Název „igelit“ je spjat s německým koncernem chemických podniků IG Farben. Ten zahájil rozsáhlou výrobu měkčeného PVC v roce 1935. „První dvě písmena samozřejmě obsahují zkratku firmy a druhá část slova je inspirována už dříve zavedenými plasty, jako byl galalit nebo bakelit,“ píše v článku časopisu Vesmír Miroslav Raab. Během druhé světové války se však koncern výrazně zdiskreditoval svým zapojením do holocaustu. Od roku 1941 firma dodávala do nacistických koncentračních táborů smrtící plyn Cyklon B. Označení igelit se proto v Německu přestalo po válce používat.
Na balení potravin se igelitové sáčky poprvé začaly užívat v 50. letech ve Velké Británii, kde vznikaly první supermarkety. Od 60. let se do obchodů rozšířily plastové tašky. Dnes se zákazníci běžně setkávají se dvěma druhy plastových sáčků – buďto se jedná o tzv. nízkohustotní polyethylen (LDPE, dodnes se této sloučenině říká „igelit“), nebo tenčí, ale zároveň pevnější a šustivější vysokohustotní polyethylen (HDPE neboli „mikroten“).