Praha – Komunistické vedení Československa v létě '89 očekávalo od jednadvacátého výročí srpnové invaze silné protirežimní protesty. Výsledkem byla masivní bezpečnostní akce, která ovšem zdaleka přesahovala záměry opozičních skupin v čele s Chartou 77. Pietního shromáždění k výročí 21. srpna 1968 se nakonec v Praze zúčastnilo 1 500 lidí.
21. srpen 1989: Přípravy na vřavu, která nepřišla
Historik: Klidný průběh srpnového výročí režim ukolébal (zdroj: ČT24)
Negativní zkušenost s výročím invaze udělalo komunistické vedení už o rok dříve. V roce 1988, dvacet let po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, bezpečnostní složky rozehnaly několikatisícovou demonstraci, která na Václavském náměstí volala po odchodu sovětské armády, dodržování lidských práv i politické svobodě.
„Z aktivizace opozice a vzniku protestních skupiny bylo jasné, že i tentokrát bude připomínka jiná,“ dodává k jednadvacátému výročí Srpna historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Milan Bárta. „Tehdejší komunistický režim očekával rozsáhlé demonstrace srovnatelné se srpnem 1969 a velkou pozornost tomu věnovala i zahraniční média. Praha byla plná zahraničních štábů.“
Jakešova věrchuška vycházela především z hlášení Státní bezpečnosti, která varovala před tím, že se aktivita protirežimních sil „výrazně orientuje na přípravu provokačních a konfrontačních akcí“ a že chce opozice „sjednotit své stoupence, dostat do pohybu masy obyvatelstva a destabilizovat situaci.“ Komplikace navíc československým komunistům způsobovalo demokratizující se Polsko a Maďarsko (a těsně před výročím i omluva obou zemí za brežněvovskou invazi).
Kontrola vlaků a masivní mobilizace bezpečnostního aparátu
Ústřední výbor KSČ se proto rozhodl mobilizovat rudé síly – a v očekávání občanských nepokojů zahájil už v polovině července '89 přípravy na rozsáhlou bezpečnostní akci: Na hrozící demonstrace upozornil všechny kraje. Rozjel propagandistickou kampaň, která měla v médiích akcentovat socialistické úspěchy, a partajní deník Rudé právo tři dny před výročím na titulní straně varoval, že „vláda je rozhodnuta zabránit protispolečenským záměrům, zabezpečit zákonnost a klid“.
Jakešův a Husákův režim aktivizoval tisícovky policistů, ministerstvo vnitra vytvořilo speciální zásahové jednotky, připravovaly se zálohy lidových milicí, pohraniční stráže i armády. Ještě před výročím provedla policie 300 pohovorů, zahájila deset trestních stíhání a do vazby poslala např. Jána Čárnogurského, Stanislava Devátého nebo Alexandra Vondru. Šest dalších protirežimních oponentů (vč. Václava Havla) střežili tajní v místě jejich bydliště.
Kontrolou prošly průmyslové závody a vědecká pracoviště, cílem bylo zjistit, zda se v nich nekopírují ilegální materiály. V obavě před příjezdem protirežimních kritiků z Polska a Maďarska proběhly kontroly v mezinárodních rychlících, desítky cestujících se do Československa nedostaly. V noci na 20. srpna 1989 potom vypukla i bezpečnostní akce na silnicích, která měla Prahu de facto uzamknout. „Přípravy byly srovnatelné se srpnem 1969,“ dodává historik Bárta. K překvapení bezpečnostních složek i komunistické strany ale v následujících dvou dnech k žádným masovým protestům nedošlo.
Václavské náměstí 21. srpna 1989
Proč protesty nezesílily? Kvůli strachu
„Opozice nečekala nic přelomového,“ vysvětluje Bárta. „Ačkoli v té době početně narůstala, byla poměrně roztříštěná. Radikálnější skupiny vybízely k rozsáhlým demonstracím a ke střetu s policií, ty nejklidnější nabádaly vyčkávat a snažit se zopakovat polsko-maďarskou cestu – mírovými jednáními vstoupit do politické linie.“ Výsledkem byla shoda na umírněném protestu, který nesl název tiché korzo. Už 20. srpna bezpečnost v centru Prahy hlásila hloučky lidí, kteří procházejí po Václavském náměstí a někteří mají na oblečení připnutou trikoloru.
„Kvůli obavám z brutálního zásahu a preventivnímu zatýkání proběhl 21. srpen klidně a až v podvečer se shromáždilo 1 500 lidí na Václavském náměstí,“ dodává Milan Bárta. Na pátou hodinu bylo svoláno shromáždění, které zde mělo dvěma minutami ticha uctít památku obětí srpnové invaze. Podle Jana Rumla přispěl ke klidné vzpomínce také Václav Havel, který krátce předtím v rozhovoru pro Svobodnou Evropu hovořil o tom, že „doba velkých rizik a velkých obětí ještě nenastala“.
V tu dobu se už v srdci metropole pohybovalo 2 000 policistů; rostoucí dav přitom skandoval hesla „Svoboda“, „Ať žije Maďarsko“, „Ať žije Polsko“, „Ať žije Havel“ nebo „Ať žije Devátý“. Policisté účastníky legitimovali, Václavské náměstí opakovaně uzavřeli a demonstranty rozehnali do okolních ulic, aniž by bylo potřeba povolat techniku. Trestní stíhání se vedlo proti dvěma stovkám osob. O den později byl v centru Prahy klid.
Jan Ruml o 21. srpnu 1989:
„Situace byla jiná než v roce 87 nebo 88. Sice pod deštníkem Charty 77, ale mimo ni vznikla celá řada politických aktivit. Politická opoziční scéna byla jinak strukturovaná, bylo tady Hnutí za občanskou svobodu, byly tady České děti – Placákova roajalisticko-anarchistická skupina – byla tady Demokratická iniciativa. Aktivit bylo více, byly političtější. (…) To znamená, byly tam i jiné zájmy, jiné akcenty. A byť radikálnější skupiny vyzývaly občany, ať jdou demonstrovat proti komunistům i za cenu toho, že budou zmláceni, zavřeni, tupeni. Ale celková atmosféra ve společnosti – navzdory tomu, že v Polsku vládla už Solidarita, v Maďarsku byly kulaté stoly, Němci hlasovali nohama – patrně ze zbytku nějakého strachu tu příležitost promarnila.“
K podobným protestům, byť početně menším, došlo i v Brně (100 zadržených) a v Ostravě (150 zadržených). Jakešova nomenklatura si ale na každý pád oddychla. „Ze strany vládnoucího režimu byly očekávány největší demonstrace, a když proběhly v omezené míře, zavládlo uspokojení a klid. Radovali se, že se podařilo situaci zvládnout,“ uzavírá historik Bárta s tím, že dílčí obavy se soustřeďovaly jen na výročí 28. října. „Listopadové události Státní bezpečnost značně podcenila.“
Shromáždění na Václavském náměstí 21. srpna 1989