Oslo – Už tři a půl roku bojuje Češka Eva Michaláková žijící v Norsku o to, aby jí tamní systém ochrany dětí vrátil syny, kteří jí byli odebráni na základě nikdy nepotvrzeného obvinění. Schůzky s dětmi úřad matce umožňuje jen dvakrát ročně, vždy na dvě hodiny. Teď už ve vzduchu navíc visí i hrozba adopce. Spekuluje se o justičním omylu mezinárodního rozsahu. Případ je ale známý jen z matčiny strany, norský úřad o kauze mlčí. Nejde přitom o jediný jeho podivný případ, s nesmyslně přísným postupem úřadů už musely bojovat i české rodiny žijící ve Velké Británii.
Aby v Norsku české děti přišly o rodiče, stačí podezření
Případ odstartovalo udání z mateřské školy. Otec údajně děti pohlavně zneužíval. Žádné sexuální zneužití ale policie neprokázala a vyšetřování zastavila. Pak prý norská sociální služba přišla s údajnými výchovnými pochybeními. „Já jsem nikdy nebyla svědkem sexuálního zneužití dětí. A jistě jako každá matka si všímám změn v chování dětí, tak jistě si myslím, že bych zaznamenala změnu v jednání, v kontaktu dětí a otce. On dělal to samé, co já: když děti zlobily, tak je plácnul přes zadek,“ vypráví matka odebraných bratrů Eva Michaláková.
Oba hoši pak skončili v náhradních pěstounských rodinách, každý v jiné. Policie ale vyšetřování zastavila a obvinění nepadlo. Eva Michaláková se s manželem rozvedla, prý pod tlakem norských úřadů. Přesto může syny vidět dvakrát ročně po dvou hodinách. „Kdo v té kauze trpí? Vždyť nejvíc trpí ty děti. Ty děti se něčím provinily? Ty děti se neprovinily ničím. Ony byly ukradeny,“ říká dědeček Denise a Davida Jiří Pavelka.
Psychiatr a psychoterapeut Peter Pöthe:
„To je vlastně trauma ztráty. A ta ztráta se mu může v životě znovu obnovovat a opakovat ve formě úzkostí, depresivních pocitů. Mohou to být opravdu změny na osobnosti, které mohou trvat i celý život. Vlastně to může otřást základní důvěrou v to, že svět je dobrý.“
Bratři museli jít od sebe údajně kvůli nezvladatelnosti, když jsou spolu. Tak to měli matce zdůvodnit v Norsku. Jenže argumenty z Norska chybí a informace pocházejí jen z jedné strany – od matky. Norská sociální služba totiž poskytuje informace jen účastníkům řízení. K těm nepatří ani norská velvyslankyně v Česku. Podle ní případy podléhají mlčenlivosti kvůli ochraně dětí i rodičů.
Ukradené děti (zdroj: ČT24)
Barnevern má děti chránit, jenže 90 procent všech těch důkazů, které jsou rodinným soudem, dodává sociální služba. Systém je tedy velmi uzavřený, a tím pádem může docházet k manipulaci s důkazy. „Barnevern jedná pouze na základě právního systému, který řídí jeho jednání. Pokud existuje podezření z nějakého druhu zneužití nebo špatného zacházení s dětmi, vždycky se budou snažit podporovat rodinu doma. Odebrání dítěte z rodiny je vždy to úplně poslední řešení. Rodina má právo na právní pomoc,“ hájí úřad velvyslankyně Siri Ellen Sletner.
Mnoho možností kromě diplomacie tak Česká republika nemá. „Nemůžeme vyhlásit Norsku válku, ale hledáme nástroje, které pomohou té matce,“ řekl ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, podle něhož diplomatická vyjednávání běží na plné obrátky.
Další norská schůzka Evy Michalákové s Barnevernem se má konat v prosinci, v Česku se pak chce česká matka setkat s premiérem Bohuslavem Sobotkou. Setkání prý přislíbil. O případu ví i prezident Miloš Zeman. Otevřený dopis mu osobně předal dědeček chlapců, zatím ale zůstává bez reakce.
V Norsku nebo Británii je pohlavek považován za tělesný trest
V Norsku není tento případ zdaleka jediný, slovenský podnikatel Peter Olejár málem přišel o dvě děti kvůli jedinému pohlavku. Norsko je při podezření na týrání nebo zneužívání dětí nekompromisní a pro jakékoliv fyzické tresty dětí platí přísný zákaz. „Jevy, které my ještě zdaleka nepovažujeme za patologické, norský systém už ano,“ uvedl Zdeněk Kapitán z Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
Podobně přísní jsou i sociální pracovníci ve Velké Británii. Za poslední roky odebrali Čechům, kteří tam žijí, okolo stovky dětí. V drtivé většině případů měli i vážné důvody. Jak ale upozornili loni Reportéři ČT, jsou i případy, kdy se úředníci mýlí, a odebrání přesto skončí adopcí. Že cesta k adopci je až neúměrně jednoduchá, dokladuje i případ rodiny Boorových.
Paní Ivana Boorová žila se svou rodinou v Británii, kde se jako zdravotnice a sociální pracovnice starala o mentálně postižené. V roce 2010 zašla s tehdy dvouletým synem Martinem do nemocnice, protože měl zánět na přirození. Lékař měl ale podezření na sexuální zneužívání chlapce, z čehož byl obviněn jeho otec. Nic se neprokázalo a policie stíhání otce zastavila, děti to nicméně Boorovým nevrátilo. Naopak – druhý chlapec byl také odebrán, a to z preventivních důvodů. Dvouletý proces, na jehož konci stálo vrácení dětí rodině, mohl mít i úplně jiné vyústění. Nebýt babičky, která děti nakonec vybojovala, bratři by dnes vyrůstali u adoptivních rodičů, u kterých už měli mít příjmení Fey.
O případu rodiny Boorových na Slovensku informovala televize Joj. Její reportáže zaujaly úspěšného českého emigranta z Londýna Jana Telentského, který se rozhodl rodině pomoci. Emigrant přitom po vyřešení případu ve svém snažení neskončil. Založil nadaci Děti patří rodičům, která pomáhá podobně postiženým, převážně českým a slovenským rodinám. Nedaleko Londýna financuje dům, který využívají rodiče v případě nouze.
ČR patří mezi deset zemí EU, které nezakázaly fyzické trestání dětí. Zákaz bití a jiného tělesného násilí přitom Česku dlouhodobě doporučuje výbor pro práva dítěte OSN a navrhoval ho i výbor české vlády - více čtěte zde