Jakkoliv se nám pozdější diktátorské režimy uctívání 28. října snažily znechutit, my jsme si to nedali vzít, neboť tento den a celý čas první republiky byly pro nás symbolem svobody, demokracie a kulturnosti, jakou náš národ v takovém rozsahu nikdy nezažil. Nepřipouštěli jsme si pochybnosti o nevhodném národnostním složení tohoto našeho mnohem více než pouze českého státu, neuvědomovali jsme si nesourodost tak zvaného československého národa a hlavně – ponechávalo nás dlouho v klidu, že vítězná Amerika hned po válce opustila Společnost národů, a ti, kteří v ní zůstali, nedbali příliš o to, aby se kolem malé středoevropské oázy demokracie nevytvářelo nebezpečné okolí, které nás málem mohlo jako národ zahubit.
Toto katastrofální nebezpečí bych chtěl připomenout právě teď, kdy se u nás z vrcholných míst dost nezodpovědně nakládá s těžce získaným začleněním do spřáteleného celku po dlouhých desetiletích skutečného národního ohrožení. Budeme-li tedy za měsíc připomínat naše vymanění z pout komunismu, zamyslíme se především nad duchovní stránkou toho útlaku ubíjející v našich lidech všeobecnou vzdělanost a hlavně morálku. Neměli bychom však zapomínat ani na diktaturu nacistickou, vedoucí boj ne pouze o naše duše, ale i o naši holou fyzickou existenci.
Právě začátkem října před pětašedesáti lety zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, vyslaný do Prahy Hitlerem, svolal představitele nacistické protektorátní exekutivy, aby je seznámil s vůdcovými plány na vyklizení českého prostoru pouze pro Němce. Mělo se to ovšem stát až po válce, o jejímž vítězném konci neměli hitlerovci nejmenší pochyby. Během války však potřebovali ještě českou pracovní sílu a klid v zázemí, takže Heydrich sám neměl za úkol provedení likvidace Čechů osobně řídit. V onom projevu ze 2. října 1941 však celkem nepokrytě své podřízené s poválečnými plány na naši národní likvidaci obšírně seznámil. Četl jsem záznam té jeho řeči jednou přímo v sídle sudetoněmeckého landsmanšaftu v Mnichově a musel jsem uznat, že tím tato organizace jako by Čechům přiznávala jisté oprávnění k tomu, že i oni se pak po válce uchýlili k drsné odvetě v duchu kolektivní německé viny.
Nyní mi jedna posluchačka poslala plný text té Heydrichovy řeči. Z jejího závěru volně ocituji alespoň několik vět. Heydrich řekl: „Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musíme získat příležitost, abychom ohodnotili veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Jedni budou dobré rasy a dobře smýšlející, ty můžeme poněmčit. Dále najdeme lidi špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven, na východě je místa dost. Pak musíme uvážit, co provedeme se špatně smýšlejícími lidmi dobré rasy. U jedné jejich části nezbude nic jiného, než je usídlit v čistě německém prostředí a převychovat jejich smýšlení. Když to nepůjde, musíme je nakonec postavit ke zdi.“
Takhle měl pro náš národ skončit neblahý vývoj v zanedbaném versailleském systému, který jsme považovali za vrchol našich tužeb. Co bychom byli za to dali, kdyby se po první světové válce rýsovalo v politickém uspořádání světa něco podobného, jako je dnes NATO nebo Evropská unie, kde bychom byli mohli doufat ve svou ochranu. Kéž by si to uvědomili ti nerozumní lidé, kteří v jakémsi pošetilém boji o naši neposkvrněnou suverenitu přímo zločinně nedbají hrůzných poučení z minulosti a ignorují naše dosud nevídané možnosti, které se nám ze strany dvou mocných kontinentů nabízejí.
