Všechno nasvědčuje tomu, že takhle tomu tenkrát rozuměli nejen naši lidé, ale i hlavní představitelé tehdejších rozhodujících velmocí v jednáních od Reykjavíku až po Maltu v letech 1986 až 1989. Vystihovalo to ostatně přesněji stav věcí, protože většina středoevropských zemí tak zvaného tábora socialismu neměla vedoucí strany se slovem „komunismus“ v názvu. Mnohem častěji se v jejich názvech vyskytovala nějaká odrůda slova „socialismus“, což je až dodnes ve světě považováno za výraz nezávadný.
Ostatně jakpak dlouho to u nás trvalo od zveřejnění Marxova Komunistického manifestu se vším odporným, co obsahoval, než vznikla Komunistická strana Československa? Pokud dobře počítám, tak plných 73 let. Po celou tu dobu šířili Marxovy, Engelsovy a později i Leninovy revoluční bludy pod egidou své strany sociální demokraté, a to dlouhý čas za předsednictví muže celkem ctihodného, doktora Bohumíra Šmerala, po němž se dodnes jmenuje v Praze jedna ulice, což tak bytostně nesnášel Ivan Medek, který v ní bydlel. A ironií dějin právě ten relativně slušný člověk a přesvědčený austroslavista Bohumír Šmeral, bojující tvrdě proti versailleskému rozdělení Rakouska-Uherska, vyvedl roku 1921 politicky nejméně přijatelné sociálnědemokratické soudruhy do Komunistické strany Československa, kterou založil. Další ironií dějin byl pak roku 1929 Šmeralův vliv v této straně potlačen výtečníky typu Gottwalda, Krosnáře, Kopeckého a dalších karlínských kluků, čímž teprve začalo to, k čemu se ještě teď KSČM občas hlásí.
Základem našeho politického uvažování tedy nemohou být prostě nějaké proměnlivé názvy, ale podstata režimů, které reprezentovaly. A zde toto naše uvažování musí začít u toho, co vzniklo až po první světové válce v Rusku. To mělo sice komunistickou podstatu, ale říkalo se tomu spíše bolševismus. Není ostatně jisté, zdali by se tam byla situace vyvíjela úplně stejně, kdyby byli zvítězili jiní komunisté – třeba menševici nebo trockisté.
Faktem je, že cokoliv tímto marxisticko-leninským názvoslovím zavánělo, se vyznačovalo pohrdáním člověkem s jeho právy a svobodami. V případě bolševiků to pak zejména v Rusku vedlo k hladomorům, gulagům a podobným zvěrstvům zaplaceným desítkami milionů lidských životů. A tady je na místě otázka, jak je možné, že státníci svobodného západního světa buď tuhle nastupující hrůzu vůbec neviděli, anebo ji sice dobře tušili, ale chtěli ji porazit jinou hrůzou, která jim mezitím pod vlivem světové krize vyrostla v Německu. Nikdo z nich – včetně našeho Edvarda Beneše – si neuvědomil, že pustí-li se ďábel do Evropy, aby odtud vyhnal belzebuba, vyvolají se tím podle Goetha duchové, jichž bude těžké se zbýt.
Tak nastalo i u nás půlstoletí totální nesvobody s většími či menšími následky na individuálních životech. Nacistickou nesvobodu si Češi vyložili jen jako národnostní útlak od Němců, kdežto neméně krutý útlak sovětských bolševiků si optimisticky zmírňovali přijímáním falešných sociálních benefitů podávaných jim z čistých českých ručiček Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého a dalších dobrodinců. Dodnes si málokdo uvědomuje, že kritickými dny úplné zkázy svobody v této zemi nebyl ani Mnichov roku 1938, ani 21. srpen 1968, ale 15. březen 1939, 25. únor 1948 či 17. duben 1969 (tedy nahrazení Dubčeka Husákem), kdy stačilo otevřít noviny a každému, kdo měl svobodu zabudovanou ve své osobnosti, muselo být jasné, kolik uhodilo.
Opakuji postoprvé: Po první světové válce nebyli našimi hlavními nepřáteli Habsburkové, ale nastupující nacisté, v roce 1945 to už nebyli Němci, ale sovětští a naši komunisté. A po roce 1989 už to zase nejsou komunisté, nýbrž mafiáni a teroristé bez určité státní, národnostní či ideologické identity pronikající k nám z nejrůznějších stran, nejčastěji z Východu a z Jihu. Podívejme se, kde takových u nás najdeme nejvíce a proti nim soustřeďme všechny své zbraně a odpor.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
