Svět s Obamou, ale bez Evropy
Kdybych psal čtvrtou knihu komentářů a znovu se pokoušel mít v jejím titulu slovo „svět“ jako v předchozích třech, mohla by se jmenovat právě takto: Svět s Obamou, ale bez Evropy. Ve chvíli, kdy světový hegemon USA dával opakovaně najevo, že je ochoten – za jistých podmínek – přistoupit k souhře mezi různými silami multipolárního světa, Evropa se svou představou něčeho takového nepřišla. Státy Evropské unie neměly vlastně žádnou podobnou společnou představu, a i kdyby měly, Unie jako jejich střešní organizace neměla ještě člověka, který by ji za sedmadvacet členských vlád Americe a světu prezentoval. A veřejnost Evropy? Ta si ještě ani neuvědomovala, jakou příležitost evropské vlády právě marní a jaká jí to přinese rizika, když ji promarní!
Českou vládu před rokem ani nenapadlo, že má z titulu svého předsednictví v EU, které bylo souběžné s prvními měsíci Obamovy vlády, zodpovědnost také za navázání kvalitativně nových vztahů Unie s kvalitativně novou Obamovou Amerikou. Česká vláda, nebo aspoň vůdčí strana vládní koalice, ODS, byla v křeči z nezdaru svého plánu na vytvoření privilegovaného a exkluzivního vztahu Česka s Bushovou Amerikou. K té Obamově se z toho důvodu točila zády.
Ale popravdě řečeno, Obama neměl Evropu na seznamu svých priorit. Euro-americký dialog se omezoval na podíl Evropy ve válce v Afghánistánu. A tento spíš vojenský než politický dialog se vedl na půdě NATO, nikoli v rámci nějaké permanentní výměny názorů mezi Washingtonem a Evropskou unií, nebo alespoň na půdě nějakého stálého euro-amerického think-tanku. Žádný nebyl založen.
Silné euro-americké partnerství nevzniklo!
Leckdo si může myslet, že je to tak lépe, protože nedostatek hmatatelných úspěchů amerického prezidenta v plnění slavnostně deklarovaných ušlechtilých záměrů na poli zahraniční politiky nemusí teď Evropa brát na sebe. Podle mě jí ovšem dějiny stejně připíší spoluzodpovědnost za některé z Obamových nezdarů. To se ovšem stane pouze tehdy, že se Obamovy současné potíže v plnění slavnostně přijatých předsevzetí skutečně promění v nezvratné nezdary. Je příliš brzo na jakýkoli konečný verdikt. Ale ještě není příliš pozdě na varování: politické cíle Evropy a Ameriky jsou v mnoha ohledech souběžné, Obamovy prohry budou v některých záležitostech zároveň prohrami Evropy. Prohrami západní civilizace.
Také proto je partnerství mezi Evropou a Spojenými státy Baracka Obamy prioritou doby, pokud se na svou dobu díváme ze zorného úhlu evropského kontinentu, a ne pouze ze dna své milované české kotliny. Mám ovšem na mysli rovnoprávné partnerství mezi Evropou a Amerikou; spolupráci dvou článků jednoho a téhož civilizačního společenství, nikoli dobrovolnou podřízenost Evropy.
Zároveň s tím je záhodno konstatovat, že pouze pro Evropu byl „restart“ euro-amerických vztahů v novém duchu prioritním cílem. Na druhé straně Atlantiku měl Obama v prvním roce své vlády zahraničněpolitických cílů celý seznam. Restart partnerství s Evropou se do něho dost možná nevešel. A tak euro-americký tandem v novém pojetí nevzniká a ani k jeho vzniku nebyl dán podnět. V multipolárním světě bude nám i Americe, podle mě, hodně chybět.
Evropa má na vybranou: buď bude stát pevně na vlastních nohou, nebo … Má vůbec na vybranou?!!? Je nějaká alternativa? A máme na vybranou my? Také ne! Stavět Evropu na nohy, to je imperativ doby. Pro nás, stejně jako pro ostatní Evropany.
