Když jsem před lety ve Valdštejnské jízdárně procházel a prohlížel nesrovnatelně větší, bohatší a impozantnější výstavu věnovanou českému baroku, neměl jsem až tak mimořádný zážitek. Ať se jednalo o obrazy, sochy, kultovní a sakrální předměty, to všechno bylo nějak podobné tomu, co lze běžně vidět v každém barokním kostele /jichž je u nás drtivá většina/. Jistě, vystavovaná díla byla mimořádné kvality a z dílen renomovaných tvůrců, kteří představovali vrchol barokního umění. A přece můj celkový dojem byl, že došlo jen k jakému výběrovému a luxusnímu svozu /pořadatelé výstavy laskavě prominou/ vybraných a reprezentativních „majstrštyků“ výtvarných děl a předmětů, které zastupovaly nepřebernou množinu toho, co lze normálně vidět nejen v městských chrámech, ale i ve vesnických kostelíčcích a kapličkách.
S výtvarným uměním české reformace je to ovšem zcela jiné. Jednak – v každém reformačním směru byla přítomna jistá opatrnost, aby nedošlo k porušení Božího přikázání, které zapovídá zobrazovat Boha. Byla také živá bdělost, aby úcta k tomu, co bylo pokládáno za svaté, nebyla promítnuta do pouhého zobrazení, kterému by pak byly připisovány nenáležité vlastnosti a působení. I výtvarné didaktické pomůcky byly nahrazovány jak důrazem na kázání = biblický výklad, tak na znalost čtení na jedné straně a na dostupnost bible pro co nejširší čtenářskou obec na straně druhé. Že tyto manuskripty a tisky měly vynikající slovesnou, ale i výtvarnou úroveň, je všeobecně uznáváno. To se projevilo i ve vydávání zpěvníků duchovních písní /graduálů, pak kancionálů/. To obé bylo také na výstavě zřetelně ukázáno a bylo zážitkem mít před očima leckteré pověstné kodexy a vzácné tisky. S touto složkou výstavy ostatně mohou návštěvníci předem počítat a pak také obdivovat celou řadu jedinečných rukopisů a knih.
Ale – navzdory této očekávané součásti výstavy – to množství obrazů a soch, které se zde objevilo, působilo nezvykle, ano cize… Proč? Inu, po roce 1620 to vše bylo „zkatoličtěno“ /jakož i celé kostely/, a když po téměř dvou stoletích si mohli reformační křesťané začít zase stavět své kostely, byly to, smím-li se tak vyjádřit, „holokostely“ – jednoduché stavby bez věží, s prostým vybavením jen s tím skutečně nejnutnějším – kazatelnou, stolem Páně, lavicemi, doprovodným nástrojem /někdy/. Nic z toho, co vytvořili jejich předkové, nebylo restituováno, a tak se jen převelice pomaloučku a jaksi přehnaně cudně začalo až po několika generacích výtvarné umění znovu prosazovat i v protestantském prostředí. Opatrně z tradiční ostražitosti i z letité diskontinuity.
I když jsem přiznal svůj rozpačitý zážitek z toho, co na mě – ne tak zcela mojí vinou – působilo poněkud nezvykle a cize, přece jsem za tuto výstavu vděčný. Byla také uspořádána s ohledem na kulaté výročí Rudolfova majestátu /1609/ o náboženské svobodě. Zpracování výstavy pak působí velmi vyváženě a její spíše komorní rozsah není na překážku. Je třeba ocenit, že se podařilo shromáždit takové bohatství zápůjček z mnoha katolických kostelů a díky jejich vstřícnosti bylo možné ukázat, že i v reformačních církvích mělo výtvarné umění své místo.
Zůstává však otázkou, s jakým postojem přijímal záštitu nad výstavou „Umění české reformace“ katolický kardinál Miloslav Vlk – a jak jeho záštita tuto výstavu „osladila“ nám, kteří se k reformaci, tedy k tomu, co vyústilo k rozejití se s katolickou církví, vědomě hlásíme.
P.S.
Výstava: Umění české reformace (1380 – 1620)
Císařská konírna Pražského hradu od 16. 12. 2009 do 4. 4. 2010
- Umění české reformace zdroj: www.kulturanahrade.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1304/130333.jpg
- Umění české reformace zdroj: www.kulturanahrade.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1304/130332.jpg
- Umění české reformace autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1304/130329.jpg
