„Tento příběh se nestal. Věci, které se opravdu přihodily, byly mnohem horší,“ vepsal Procházka jako poznámku do scénáře. Lenka Procházková zachovala z textu svého otce většinu. „Především dialogy, které jsou úžasné. Táta to ze sebe vychrlil po sovětské invazi. Byl sice komunista, ale nebyl bolševik, nedokázal se s okupací smířit,“ říká. V bytě kde bydleli, pak nalezla třináct odposlechů StB. „Ucha“ byla i v bytě, kde žila s Ludvíkem Vaculíkem.
Role, které ve filmu před čtyřiceti lety ztvárnili Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, svěřil režisér Lukáš Burian Milanu Enčevovi a Kateřině Pindejové. Enčev přiznává, že i přes režisérův zákaz se na Kachyňův film znovu podíval, inspiraci pro ztvárnění role ale překvapivě našel v někom jiném než v Radku Brzobohatém – v Jiřím Paroubkovi. „Přišel mi jako prototyp pro tuto roli. Viděl jsem ho totiž v jednom televizním pořadu, kde ho redaktorka oslovovala 'pane premiére', kterým ale už nebyl. A on jí na to odvětil: 'To zase přijde…'“
Rozhovor s Lukášem Burianem a Milanem Enčevem
Ucho je jedním z nejznámějších trezorových filmů. Karel Kachyňa snímek natáčel v roce 1969 podle scénáře, který spisovatel Jan Procházka napsal během jediného měsíce po srpnové okupaci Československa. Po pracovní projekci se ale film ocitl v trezoru a k divákům se dostal až po listopadu 1989.
„Předobraz dnešních politiků ve hře určitě může být, téma touhy po moci… Chceme Ucho přiblížit i mladému divákovi, tu všudypřítomnou paranoii, kterou doba s sebou nesla,“ dodává Burian.
