První dva čtyřstranné automatické semafory byly zavěšeny na ocelovém laně uprostřed křižovatky, každý nad jedním jízdním pruhem, které oddělovala tramvajová trať vedoucí tehdy podélně celým náměstím. Pravidelně se na nich střídala červená se zelenou, které vždy svítily 23 sekund, zatímco vložené žluté světlo svítilo vždy 10 sekund. V případě potřeby mohl být stroj řízen také ručně strážníkem.
Během dalšího desetiletí přibývaly semafory v Praze pouze pomalu, automobilová doprava také nebyla příliš hustá – vytíženou křižovatkou projelo podle průzkumu z let 1927–1930 asi 17 tisíc vozidel za půl dne. Před zavedením pravostranného provozu tak bylo v celé metropoli 33 semaforů.
Začaly svítit automatické semafory
Kvůli zavádění semaforů v Praze se musely měnit i vyhlášky. Dopravní ředitelství muselo například nově upravit řazení aut před křižovatkou, staré předpisy totiž s takovou variantou nepočítaly. Veřejnost si na semafory zvykala velmi pomalu. Řidiči si stěžovali na zbytečné zdržování v jízdě.
Spolu se změnou stran, po nichž jezdila auta, prošly světelné návěsti výraznou rekonstrukcí. Nově již nevisela nad křižovatkou jediná čtyřstranná skříň, nýbrž bylo více semaforů upevněno na sloupu ještě před křížením. Navíc se objevily semafory pro chodce.
Postupným vývojem se práce semaforů optimalizovala a k jejich řízení se používaly stále složitější a inteligentnější procesy. Zároveň se postupně zvětšovala plocha světel. Ta v současnosti tvoří největší část celého návěstidla, zatímco staré semafory měly relativně malá světla, která pokrývala pouze zlomek celkového povrchu skříně.
