Mikulov - Mikulovský zámek a stovky hektarů půdy na jihu Moravy chce zpět Mercedes Dietrichsteinová, dcera Alexandra Dietrichsteina, posledního majitele mikulovského panství. Její restituční nároky teď řeší břeclavský soud. Kněžna Mercedes žila se svými rodiči na mikulovském zámku do svých deseti let. Během války odjela s matkou do Vídně a posléze do Argentiny, kde žije doposud. Od devadesátých let do Česka ale pravidelně přijíždí na návštěvy i se svým synem Felixem, který je podle šlechtického pravidla jediným dědicem veškerého nemovitého majetku rodu. České televizi nabídla společně se svým synem Felixem po soudním jednání na konci minulého týdne exkluzivní rozhovor.
Vzpomínky na život v Mikoluvě má stále živé. „Pamatuji si asi ta nejobvyklejší česká slova jako dobře, děkuji, starosta. Ale v době mého dětství se v této oblasti mluvilo velice málo česky, nezapomeňte, že to byly Sudety. A toto období poznamenalo celý můj život, chodila jsem zde do školy, jezdili jsme do Vídně, můj otec a dědeček milovali toto místo, takže mám velmi pěkné vzpomínky,“ říká dnes Mercedes Dietrichsteinová.
Vztahy šlechtické rodiny s místními nebyly vždy růžové. „Byly opravdu komplikované, protože mé kamarádky ze školy byly většinou děti zaměstnanců ze zemědělského oddělení a kanceláře a chodily si za mnou hrát. Ale tím, že mě doma učili být proti národnímu socialismu, tak jsem byla pro rodiče mých kamarádek něco jako nebezpečný bojovník. Oni jim pak zakazovali chodit za mnou na zámek. Holky, které byly pro nacisty a také starší holky mě bily. Třeba dcera jednoho zaměstnance, a to jen proto, že jsme byli ze zámku. Vždycky byly problémy se zámkem,“ vzpomíná Mercedes.
Majetek Dietrichsteinů v předválečné době čítal stovky hektarů orné půdy, statky, budovy a samozřejmě zámek. „Moje matka prodala majetky, které měla v Argentině a peníze přivezla sem do Mikulova, aby je investovala do rozvoje zdejšího panství. V přepočtu na dnešní peníze by se jednalo rozhodně o částku vyšší než 100 milionů dolarů,“ vysvětluje Dietrichsteinová.
Krutá daň války
Když vypukla válka, Alexandr Dietrichstein narukoval do německé armády a šestiletá Mercedes zůstala se svojí matkou na mikulovském zámku. Právě na tuto dobu se soustředí břeclavský soud. Klíčový je pro něj postoj Alexandra Dietrichsteina vůči Hitlerovi a nacismu. A v tom vidí Mercedes problém: „To se dočtete i ve všech místních novinách, že můj otec vůbec neotevřel dveře Hitlerovi na zámek a nešel ho ani přivítat na radnici. Pro něho to byla rána, když došlo k “anšlusu„ a okupaci Československa. Bylo to nebezpečné období, všude byli nacisté, můj otec byl dokonce vězněný na gestapu.“
„V roce 1918 se stal československým občanem a toto občanství měl až do roku 1939. Moje matka Mercedes proto měla československý pas,“ připojuje své vysvětlení syn Mercedes Felix, který je podle rodové tradice univerzálním dědicem majetku. „Můj otec přijímal a pomáhal osobám židovského původu, stejně jako to dělala celá rodina Dietrichsteinů v minulosti. Snažili jsme se tady udržet úřad moravského rabína. Ale tady se neustále hovoří o Němcích. Já mám ale také rakouské občanství, můj otec měl rakouský pas a já Rakušany nepovažuji za Němce,“ dodává kněžna.
Soudní argumenty staví na účasti v německé armádě
Jeden z hlavních argumentů, který z Alexandra Dietrichsteina měl podle svědka u soudu dělat Hitlerova spojence, bylo jeho členství v elitním leteckém sboru německé armády - Luftwaffe. I tomu má kněžna a její syn vysvětlení. „Můj dědeček se snažil do poslední chvíle vyhnout nástupu do vojenské služby, ale protože byl Rakušan a Rakousko bylo považováno za součást Německa, tak tím pádem musel jít do války. Je třeba si ale pamatovat, že ze svého titulu knížete by za normálních okolností mohl být důstojník, ale on nechtěl a stal se jen obyčejným desátníkem,“ dodává syn Felix.
Dietrichsteinovi po válce přesídlili do rodné země matky Mercedes Dietrichsteinové - Argentiny. Jejich majetek na Moravě byl na základě Benešových dekretů zkonfiskován státem. „Začali jsme do republiky jezdit ještě před pádem železné opony, můj dědeček se snažil domáhat navrácení svých majetků už v roce 1946 a pak několikrát v roce 1953 a 1962. Dělal to prostřednictvím tehdejší československé ambasády ve Vídni,“ vysvětluje snažení rodiny Felix.
Popisuje přitom jednání tehdejších československých úřadů jako velmi ostudné. „Když v roce 1964 dědeček zemřel, přání mé matky bylo převést jeho ostatky sem do Mikulova a pohřbít ho zde. Československé úřady tehdy prohlásily, že pohřeb v žádném případě nepovolí, ale ostatky všech předků, že si může rodina odvézt. V roce 1990 jsme se začali sami dožadovat vrácení našich majetků na mezistátní úrovni, ale to se nám nedařilo. V roce 1995 jsme se rozhodli najmout si advokátku a dokonce jsme měli v Česku jedno soudní jednání, ale skončilo to tím, že soudkyně řekla, že by matka musela nejdříve prokázat, že je univerzální dědičkou,“ dodává Felix.
Břeclavský soud proto začal případ Dietrichsteinů rozplétat od začátku až na konci roku 2009. „Žaloby se podaly už před delší dobou, nicméně jednání se dostalo na pořad až nyní. Bylo velice těžké dohledat parcely, které byly v majetku mého děda, protože katastrální úřady nespolupracovaly a ke všemu se několikrát změnila jejich katastrální identifikace,“ pokračuje ve vysvětlování Felix. „Jen chci zdůraznit, že jsem nežádala o navrácení těch pozemků, které jsou v majetku fyzických osob, skutečně se obracím s žádostí o navrácení majetku pouze na státní instituce,“ zpřesňuje Ditrichsteinová.
Kromě půdy žádá Dietrichsteinová také zámek
Kromě půdy požaduje Mercedes Dietrichsteinová návrat sídla Dietrichsteinů, mikulovského zámku. Kněžna opakovaně prohlašuje již léta, že by tam chtěla i se svojí rodinou opět sídlit. „Neznám žádný zámek, který by byl zavřený pro veřejnost. Možná v Británii. Ale zámek bez majitele, bez jména, není skutečný zámek. Ten zámek je tak velký, že tam je prostor jak na bydlení, tak muzea, místa na setkávání, výstavy, těch možností je mnoho a kdo by mohl žít v takto velkém zámku sám? Nikdo,“ obhajuje své nároky Mercedes a smířlivě dodává: "Každopádně chci pogratulovat v jakém skvělém stavu se zámek nachází a jak skvěle byl opravený. Chybí mu ale duch. Věřím, že galerie, kterou jsme zde otevřeli ve spolupráci s paní Brychtovou, dala zámku alespoň kousek osobnosti. A připojuje se i Felix, který je přesvědčen, že jeho rodina, která zde žila čtyřista let se věnovala intenzivně rozvoji kraje a pomoci obyvatelům zdejšího města.
„Chci dát na vědomí všem, že náš život v Argentině je velice pohodlný, žijeme tam na velmi dobré úrovni. Důvodem, proč sem jezdíme a žádáme naše majetky je to, že cítíme odpovědnost vůči našim předkům a chceme pokračovat v jejich práci, vysvětluje znovu motivy rodiny Felix. Kněžna přitom jasně dodává, že pokud se nepodaří získat majetek zpět jí, budou o něj usilovat její děti. “Jestli já umřu, budou v naší snaze pokračovat oni. Nezajímá nás to, protože bychom z toho chtěli mít ekonomický prospěch, v tom problém není. Chceme očistit jméno mého otce, vše špatné, co se o něm říká. A chceme pracovat pro lidi, máme tisíce projektů, ale nevíme, jestli to budeme moct uskutečnit nebo ne, uvidíme," dodáva Mercedes.
Soudní přelíčení u břeclavského soudu bude pokračovat v květnu.
