Od zlomového roku 1989 uplynulo 20 let. Lidská paměť je milosrdná, ráda zapomíná na věci nemilé. A tak snad proto my, co jsme tehdy byli v produktivním věku, dnes už složitě vzpomínáme na to, jak a proč jsme tak blbě žili. Existují však okamžiky, které mají schopnost nám čistě emociálně, o to však intenzivněji, připomenout, co jsme tehdy prožívali a co pro nás bylo důležité. Těsně po sametové revoluci mi Český deník, jeden z prvních svobodných deníků, otiskl následující fejeton:
Tady jsem
Na začátku 60. let se na českých jevištích objevila hra s názvem Začínáme žít! Tento titul mi nedávno vytanul na mysli, a to naštěstí v úplně jiných souvislostech, než k jakým se hra vázala.
Nevím jak kdo, ale já určitě jsem v letech blízce minulých nežila. Ačkoli jsem dýchala a přijímala potravu, byla jsem určitě mrtvá, znehybnělá hypnotickým spánkem totalismu. Hloubku mého mrtvolného stavu dokumentuje vzpomínka na jeden intenzivní prožitek prchavého okamžiku. Tehdy, za jednoho večera, tak zoufale podobného všem večerům předcházejícím, jsem seděla jako každá starostlivá matka žijící v socialistické společnosti u šicího stroje, abych vůbec nějak zachránila domácí rozpočet, aniž bychom museli chodit ve věcech tehdejší „prudce moderní“ konfekce. Na stařičkém gramofonu jsem si k tomu pouštěla album Simona a Garfunkela Most přes rozbouřené vody. Je tam také píseň The Only Living Boy In New York a v ní se opakuje věta Here I am – Tady jsem. Náhle jsem si plně a velmi ostře v jednom okamžiku uvědomila svůj pseudoživot, svůj mrtvolný stav – Here I am – Tady jsem… a tady zůstanu, v tom zšeřelém pokoji u šlapacího šicího stroje, s ubohým platem kulturní pracovnice a s nulovými nadějemi na jakoukoli jinou budoucnost. Nikdy neuvidím New York či jiné západně položené město, protože i cestování se stalo represivním nástrojem v rukou manipulátorů našich neživotů – Here I am, loutka bez vlastního života, a tedy bez budoucnosti.
A najednou je všechno jinak! Zmanipulované neživoucí loutky se probouzejí k životu. Od podzimu 1989 pozoruji se stále rostoucím uspokojením, „kterak neuvěřitelné se stává skutkem“, a věci se dějí.
Před týdnem mi zavolal jeden můj kamarád, ve svém dřívějším neživotě nepříliš známý herec, který mi s lehkostí sdělil, že v tomto nynějším, pro nás tak novém a ve svých možnostech neomezeném životě si založil cestovní kancelář s přiléhavým jménem Švanda, že pořádá zájezd do Amsterodamu, abych jela s ním. A tak jsem jela, bez trapných žádostí o devizový příslib a patera odvolání, bez obvyklých represí. Vzala jsem si čerstvě nabytý pas a vyjela – a věci viděla.
Nejen to, jak se z neúspěšného herce stává úspěšný podnikatel, ale hlavně jsem viděla lidi a zjistila, že tentokrát už skutečně žiji. Procházela jsem se úzkými uličkami Amsterodamu, projela lodí kanály, poznávala město, o němž jsem díky svému nevolnickému postavení neměla skoro žádnou představu. Proto mě jeho úzké domy s okny bez záclon a s ještě užším schodištěm překvapily. Vylezla jsem na jeden z mnoha větrných mlýnů a dotkla se té staré dřevěné krásy. Chodila jsem po městě, kde vše je možné, kde na vás dýchne taková svoboda, až se tají dech. Obdivovala jsem krásné, vypasené, přítulné kočky všech barevností a rovněž tak přepestrou směsici lidí, pro které svoboda byla samozřejmostí, a proto s ní uměli zacházet.
Procházela jsem tím pulzujícím městem a v hlavě mi zněl ten refrén Here I am – a bylo to skutečné, byla to pravda. Ano, snad skutečně začínáme žít a nadále bude jen na nás, kterým z těch cizích měst se projdeme a zašeptáme – tady jsme.
Tolik můj starý článek, který snad trochu dokumentuje míru našeho očekávání a nadějí. Musím se přiznat, že mne osobně ona naivita v očekávání příchodu všeho lepšího stále dojímá. To přesvědčení, že od sametové přelomové chvíle jedničky už budou dostávat skutečně jen ti nejlepší, bylo z dnešního pohledu skutečně naivní. Nicméně nestydím se za to a opravdu velmi ráda bych si takové chvíle plné naděje zase prožila, a to i s rizikem, že později bych mohla být leckomu k smíchu.
