Počet psychicky nemocných pacientů v Česku není podroben žádné přesné evidenci, neexistují komplexní data. Za stále dokonalejšími léky a relativně dobře fungujícím systémem psychiatrických léčeben zásadně pokulhává následná péče o pacienta, jak psychiatrická, tak sociální. A problém je i v systému schvalování dotací, který znemožňuje efektivní plánování a rozvoj. O nedostatcích psychiatrické péče v Česku hovořil pro Fokus Václava Moravce z 3. února Jan Martínek, psychoterapeut a ředitel České asociace pro psychické zdraví.
„Neurózami trpíme tak či onak všichni,“ říká Jan Martínek
Jak jsme na tom v Česku se stavem duše?
To je skoro filozofická otázka. Pod duševní onemocnění zahrnujeme širokou škálu chorob. Když to vezmeme jen medicínsky, patří tam závislosti, poruchy osobnosti nebo příjmu potravy, samozřejmě nejtěžší poruchy jako schizofrenie, ale i méně závažná onemocnění jako třeba neurózy. Neurózami, troufám si říct, trpíme tím nebo oním způsobem všichni.
Jak si vedeme ve srovnání se světem?
Z různých výzkumů plynou zajímavé závěry. Například výzkum Světové zdravotnické organizace (WHO) ukazuje, že schizofrenie se objevují ve všech kulturách, ať jde o vyspělé západní společnosti, nebo Křováky v Africe. Je jedno, zda člověk žije ve strukturované společnosti nebo ve velmi primitivní entitě. Dvě procenta lidí v každé společnosti trpí schizofrenií.
Existují komplexní data, která by podala obraz o našem duševním zdraví?
Pokud vím, tak u nás ne. Naše projekty na pomoc duševně nemocným jsou podloženy rámcovou analýzou potřeb jednotlivých lidí. Právě tady se potýkáme s tím, že neexistuje žádný centrální registr, do kterého bych sáhl a vytáhl si hotová data. My se věnujeme především schizofreniím, kde se bavíme o počtu atak u pacientů. Jenže když potřebujeme zjistit, jaké procento lidí přichází do ordinací s druhou a další atakou, není šance. A tak není možné přesně vyhodnotit stav. U méně závažných onemocnění nejsou údaje už vůbec, mnohdy se totiž ani nediagnostikují. Přitom na západ od našich hranic taková data k dispozici jsou.
Je přehnané říct, že taková absence referenčních dat je obrovským nedostatkem?
Samozřejmě je to nedostatek. Klíčové autority, například Česká psychiatrická společnost, volají po změně léta. Odborníci to změnit chtějí. Otázka je, jak to protlačit politickou scénou.
Dá se alespoň obecně konstatovat, kdo patří k nejohroženějším skupinám?
Kéž by to takto šlo. Já osobně se o názorech ani pocitech mluvit nezdráhám, ale ono se to prostě neví. Kde jsou hlavní faktory a dispozice k duševní nemoci, není snadná otázka. Tyto choroby jsou většinou takzvaně multifaktoriální. Zdrojů bývá hodně, a kdyby se daly snadno zaměřit příčiny, mnohem snáz by se dělala prevence. Celé by to bylo jednodušší.
Není tato určitá neuchopitelnost důsledkem hluboké stigmatizace?
Co se týče stigmatu, ten problém tady jednoznačně je. Pokud přijdete u nás na vsi do hospody a řeknete, že máte schizofrenii, budou se vás bát.
Proč? Kvůli případům jako byl ten ve Žďáře? A co takový případ udělá s vašimi klienty, zhorší to jejich pozici?
Podobné tragédie se bohužel v různých obměnách objevují. A je samozřejmé, že se podílejí na hlubší stigmatizaci duševních onemocnění. Nemám ale pocit, že by kvůli tomu klienti svoji reálnou pozici vnímali jako zhoršenou. Nicméně dovolil bych si upozornit na jeden fakt: v novinách se nikdy nedočtete, že někoho zavraždil kardiak nebo někoho znásilnil astmatik. Do značné míry to chápu, protože za tou tragédií stála nemoc, jenže člověk za ni nemůže. A nemůžou za to ani ty tisíce klientů, kteří se ničeho nezákonného nedopustili a nedopustí. To se zdravým lidem těžko vysvětluje. A to, co prožívají rodiče nemocného, si člověk nedokáže představit. Že se to stalo, byla jednoznačná chyba, ke které nemělo dojít.
Na druhé straně mám pocit, že v obecné rovině stigma kolem duševních nemocí slábne. Vidím vůli v médiích i na ministerstvech, s nimiž spolupracujeme.
Proti tomu lze ale postavit zkušenosti těch, kteří se v obavách o svou pověst stále bojí nebo stydí navštívit ve vlastním městě psychiatra či psychologa?
To bývá problém. Setkáváme se i s tím, že klienti, kteří se z nemoci vyléčí a normálně žijí a pracují, se ke své někdejší diagnóze nechtějí hlásit. Když jsme do edukačních spotů na téma schizofrenie chtěli naše bývalé klienty, kteří se plně integrovali, nepochodili jsme se. Nikdo se nechtěl vracet.
Tady je před námi ještě nějaký kus cesty, aby každý mohl bez obav přiznat: Ano, spadlo to i na mě, stejně jako na dva lidi ze sta, jsem v háji a musím to řešit. Bude mi to trvat několik měsíců, možná i let, prosím, buďte ke mně tolerantní. A ostatní řeknou: Jasně, to je zlý, ale budeme držet palce a kdykoli přijď.
Kdybyste mohl cokoli změnit ve vlastním oboru, tedy v oboru péče a integrace duševně nemocných, co by to bylo?
Moje práce je vlastně především sociální péče. To, co jí předchází, se dá stručně popsat na linii praktický lékař, psychiatr a léčebna, pokud je to nutné. Tyto instance fungují z mého pohledu relativně dobře, i když samozřejmě najdeme i příklady špatné praxe. Farmacie například dělá vynikající pokroky právě v oboru léčby schizofrenie a je na možném maximu.
Paradoxně problémy nastanou ve chvíli, kdy se klient dostane z léčebny. Tady by měla nastoupit sociální síť, která by zajistila dostatečné množství multidisciplinárních terénních týmů. Tedy týmů, v nichž by byl psycholog, psychiatr, sociální pracovník, zdravotní sestra a třeba i právník připravený ke konzultaci. Klient by byl s tímto týmem v kontaktu, ještě než ukončí pobyt v léčebně, který má jediný, ale složitý a důležitý úkol - přivést pacienta zpět do života. Dnes to vypadá tak, že pacient skončí v léčebně, dostane léky na tři dny a je mu řečeno, ať kontaktuje svého ambulantního psychiatra. Lékař ho v lepším případě objedná, v horším případě je klient bez prášků. Jsou tu neziskovky, které podobnou práci dělají už mnoho let. Ale nestačí to.
Takže to, co vlastně potřebujete, jsou peníze? Více peněz?
Nakonec to skončí, jako obvykle u peněz, ale nemusí to být nutně o množství. Jádro je v systému, ve kterém působíme. Na podobné služby dnes dostáváme dotace vždy na rok, což samo o sobě není problém. Ale dotace jsou schvalovány až v lednu. Lidé z byznysu by asi řekli, že je to šílenost. Vždyť máme lidi na smlouvu. Když nepřijdou dotace, co bude? Budeme rozdávat výpovědi? A v případě dotací z krajů je to ještě složitější, o přidělení peněz se dozvídáme až v květnu nebo červnu. V takových cyklech se opravdu nedá plánovat a efektivně růst.
(redakčně kráceno)