Rusko má za sebou volby do Státní dumy, které drtivě vyhrála strana Vladimira Putina Jednotné Rusko. Stále však ještě doznívá kritika voleb ze strany zahraničních pozorovatelů i ruské opozice. Ta už se obrátila se svými výtkami na místní soudy. Kritika Ruska se ale netýká jen voleb. Humanitární organizace také stále upozorňují na selektivní uplatňování spravedlnosti v zemi a politický tlak na justici. I o tom byla řeč v Interview ČT 24 z 5. prosince, jehož hostem byl předseda Ústavního soudu Ruské federace. Prostřednictvím telemostu z brněnského studia s ním hovořila moderátorka Eva Souhradová.
„Lid volil svobodně,“ říká předseda ruského ústavního soudu Valerij Dmitrievič Zorkin
Jak nahlížíte na průběh parlamentních voleb, které v Rusku proběhly 2. prosince. Byly tyto volby podle vás zákonné?
Takto to říci nemohu, protože reprezentuji ústavní soud. Ústavní soud v Rusku stejně jako v Česku rozhoduje pouze o zákonnosti právních norem, které zajišťují všechno včetně voleb. Měli jsme celou řadu otázek, ohledně kterých jsme rozhodovali. O některých z nich jsme rozhodli, že nebyly v souladu s ústavou, o druhých, že v souladu s ústavou byly. Rozhodovali jsme například o tom, že k agitaci docházelo ještě v den voleb nebo o nějakých věcech okolo volebních seznamů. Je jisté, že došlo k nejrůznějším porušením, ale celkově mám dojem, že lid volil svobodně. A tento závěr dělám z atmosféry, které jsem byl svědkem.
Takže problémy, o kterých jste mluvil a které jste uznali, že byly neústavní, nepovažujete za tak závažné, aby byly volby zpochybněny?
Rozhodovali jsme například otázku, kdy náš zákon omezuje právo novinářů poskytovat nebo dělat komentáře v určitých fázích předvolebního období. Celá řada novinářů se odvolávala k ústavnímu soudu, ale ten uznal, že jejich odvolání je v rozporu s ústavu. Anebo už v průběhu voleb jsme dostali žalobu ohledně toho, že zákony Ruska brání osobám, které mají dvojité občanství, kandidovat ve volbách. Ústavní soud uznal toto omezení za ústavní, protože odpovídá tomu, jak nazíráme na otázky občanství. Copak by člověk mohl být poslancem našeho parlamentu a zároveň Velké Británie? Pokud by se rozhodovala některé otázka, která se dotýká zájmu obou zemí, mohlo by dojít k rozporu.
Jednou z otázek také bylo, kolik má mít strana členů k tomu, aby se mohla registrovat jakožto politická strana a měla možnost se účastnit voleb do Státní dumy a jiných voleb. Ústavní soud rozhodoval tuto otázku podmíněně. Vycházeli jsme z toho, že práh počtu členů nemá porušovat práva občanů, pokud to v praxi nevede k tomu, že se bude bránit pluralistické povaze společnosti.
Nicméně se také objevily informace o nezákonných postupech, kdy například místní samospráva přímo vyzývala voliče k tomu, že mají volit právě Putinovu stranu Jednotné Rusko. Takovéto problémy ústavní soud neřešil?
Takové problémy ústavní soud neřešil a ani je neřeší. Kompetence ústavního soudu spočívá v tom, že prověřuje ústavnost právních norem. Konkrétní věci řeší soudy všeobecné jurisdikce. V některých zemích to skutečně řeší ústavní soudy, ale představte si Rusko, 143 miliony obyvatel a obrovské množství voličů. Jednoduše prostě není možné, aby ústavní soud řešil každý případ jakýchsi porušení, to by prostě nezvládl.
Za příklad práce ruské justice je často uváděn případ bývalého majitele společnosti Jukos Michaila Chodorkovského, kterého soudy poslaly na osm let do vězení. Často se hovoří o vykonstruovaném procesu, o zbavení se nepohodlného člověka, který se stal jakýmsi oponentem Vladimira Putina. Jak vnímáte jeho kauzu a práci justice?
Každý proces, který se dotýká osudů známých lidí není vnímán jednoznačně. Příznivci různých politických sil ho vnímají různě: jedni tvrdí, že se s panem Chodorkovským zacházelo příliš liberálně, druzí říkají, že naopak příliš přísně. Ale podle mého soudu musí justice rozhodovat spravedlivě podle práva a zákona. Pouze potom ji můžeme uznat za justici v plném znění tohoto slova. Není náhodou, že na symbolu soudu vidíme spravedlnost se zavázanýma očima a s mečem v ruce, prostě měří každému stejně.
V Rusku je podle vás justice svobodná? Když si vezmeme právě tento případ, tak v srpnu odmítlo Švýcarsko v této kauze poskytnout Rusku pomoc s tím, že jde o politicky motivovaný případ. Jste si jistý, že tady takové tlaky nejsou?
Ptáte se mě jako občana a jako předsedy ústavního soudu. Odpovědět vám mohu pouze za takovou část práce, která je mně svěřená. V dějinách Ruska jsme zaznamenali nátlak na ústavní soud pouze jednou za celou dobu jeho existence, a to v roce 1993, kdy došlo ke konfliktu mezi prezidentem Jelcinem a parlamentem. Tenkrát se požadovalo od ústavního soudu rozhodnutí ve prospěch jedné strany. Ústavní soud ale rozhodl, že obě strany musí ustoupit a udělat nové volby.
S klidným svědomím prohlašuji, že za celou dobu existence ústavního soudu (ani za prezidenta Jelcina, ani za prezidenta Putina) se nestalo, aby někdo nařizoval, jak má rozhodovat. Pokud by tomu bylo jinak, rezignoval bych. A rezignoval jsem za prezidenta Jelcina, kdy právě začal nátlak na ústavní soud, ale osud rozhodl, že jsem teď opět jeho předsedou.
Jste si tedy jistý, že Michail Chodorkovskij by se dostal před soud, i kdyby se politicky neangažoval a nebyl v roli oponenta Vladimira Putina?
Nemohu vám odpovědět tak, jak mi napovídáte, mohu říci jenom jedno. Dokud není revidováno rozhodnutí soudu soudem vyšší instance (v Rusku se ohledně této věci už všechny soudy vystřídaly) zbývá pouze nadnárodní instance, což znamená soud ve Štrasburku. Do této doby jakožto občan i předseda soudu nemám právo říkat, že všechna rozhodnutí byla nespravedlivá a politizovaná.
Otázka stojí jinak. V posttotalitárních zemích, kde se teprve upevňuje politický systém (nemohu vyloučit, že i v Ruské federaci dochází k nátlaku na soudy), existuje na soudech korupce, není tam pro soudy lehké působit. Odpovídám ale jen ohledně ústavního soudu. K jiným soudům se budu vyjadřovat, když mi předložíte fakta a důkazy, protože když je nemám, vyjadřovat nemohu. Soudce má být přece nestranný a nemůže říkat: „Mně se to líbí takhle a takhle budu rozhodovat.“ Představte si, že by v průběhu fotbalového utkání rozhodčí rozhodoval takto předpojatě, to by fanoušci křičeli, že se z něj má uvařit mýdlo.
7. července jste vyzval Rusko, aby přijalo zákon, díky kterému by se ruští občané nesměli obracet na Evropský soud pro lidská práva ve chvíli, kdy ještě nevyčerpali možnost odvolávání se k soudům v zemi. Jak jste to myslel, co vás k tomuto přimělo?
Řekl jsem to ještě dřív, v květnu během návštěvy předsedy štrasburského soudu v Rusku. Média to neinterpretovala dobře, nebyl jsem správně pochopen.
V Rusku existuje více než osmdesát regionů a v každém z nich existuje nejvyšší soud. A do té doby, než se ruský občan dostane k nejvyššímu arbitrážnímu soudu nebo k nejvyššímu trestnímu soudu nebo k nejvyššímu ústavnímu soudu, může jít ještě před tím do Štrasburku. Představte si těchto více než osmdesát, to je obrovské množství lidí.
Navíc rozhodnutí soudů této úrovně, kdy se Rusko vyvíjí pouze patnáct, šestnáct let, nejsou vždy správná. Dosti často dochází k omylům a je hodně problémů s výkonem soudních rozhodnutí. Zacházení s lidmi na vazbě je špatné, dochází tam k porušování lidských práv. Ale proč by Ruská federace nemohla tyto věci zvládnout samostatně? V dosti velké míře tomu brání to, že občan se obrací hned na nadnárodní, subsidiární soudní orgán.
V Portugalsku, Německu a jiných zemí se tyto otázky řeší nejdříve na národní úrovni. K tomu však potřebujeme reformovat soudní systém. U nás stále existuje systém takzvaného dozorování, kvůli tomu mohl dozorující orgán pětkrát nařídit revizi. Copak je to dobré? Ústavní orgán v únoru letošního roku rozhodl, že musíme co nejdříve reformovat soudní systém. V současné době je již schválen jeden zákon s tím související. Takže když jsem vyzýval ruské občany, aby nespěchali do Štrasburku, chtěl jsem tím dosáhnout toho, aby se zlepšil národní soudní systém a aby se občan obracel na Štrasburk jen v krajních případech.
Štrasburk nás nezachrání, nezachrání nás ani čtrnáctý, ani šestnáctý protokol, kdy se prostě přes Štrasburk převalí lavina žalob z Ruska. Takže kvůli tomu se zákony musí změnit. Je třeba říci, že občan musí využít možnosti národního systému, a až poté se obracet na Štrasburk.
(redakčně kráceno)
