Od 6. do 12. prosince účinkovalo v Praze už podruhé Moskevské divadlo pod vedením Olega Tabakova, všechna představení byla vyprodána a měla ohromný úspěch jak u diváků, tak u kritiky. Divadelní kariéra dnes dvaasedmdesátiletého Tabakova započala v kultovním divadle "Sovremennik", kde se během 50. let stal hlavním hercem. V osmdesátých letech odchází hrát do MCHATu, v roce 2000 se stává jeho ředitelem. V roce 1968 vystoupil na pozvání Činoherního klubu v Gogolově Revizorovi v roli Chlestakova, tato inscenace získala ohlas i za hranicemi tehdejšího Československa. Dnes se věnuje kromě řízení svého divadla a MCHATu také filmu a pedagogické činnosti, přednáší i na pražské AMU. A právě Olega Tabakova přivítala 12. prosince v rubrice Dobrého rána Profil Petra Krmelová.
„Jsem člověk divadla,“ říká Oleg Tabakov
Proč nabízíte adaptaci slavné klasiky?
Člověk se už od narození Krista málo mění. Klasika je to nejlepší z toho, co bylo v literatuře vytvořeno, a proto je užitečné čas od času člověku připomínat, jak má být člověkem.
Patříte mezi nejcharizmatičtější osobnosti a geniální herce. Diváci si vás pamatují ze slavného představení v Činoherním klubu, kde jste hrál v Revizorovi. Jak se vám hraje před českým publikem? Máte rád českého diváka?
Kdybych neměl rád českého diváka, nejezdil bych sem – člověk se vrací tam, kde je mu dobře. Český divák je hlavní důvod, proč se vracím do Prahy i do Česka.
U nás je proslulý zájem o ruskou klasiku, vnímáme vaši kulturu velice upřímně, i když dříve trochu z donucení. Berete české publikum jako toho, kdo určuje kvalitu, klade nároky na divadelníky?
Kromě českého obecenstva mám bezprostřední kontakt s českou mládeží - přednáším na pražské Akademii múzických umění. Zdá se mi, že zájem zmizel v důsledku objektivních příčin rozpadu totalitního bloku. Mladí před deseti lety velmi definovaně hleděli jen na Západ, dnes se rozpomněli, že kromě Západu je také Východ.
Mohli jsme s vámi zažít několik exkluzivních večerů ve Vinohradském divadle, ABC, Rokoku. Jaké byly ohlasy? Překvapila vás letos nějaká netradiční reakce?
Někdy se mi zdálo, že české publikum na nás bylo mimořádně až zbytečně hodné. I když jsem viděl nějaké nedostatky, které moji herci udělali, publikum je vždy velmi aktivně a s nadšením podpořilo. Jinak se nic nečekaného, mimořádného nestalo. Snad jen, že na konci představení obecenstvo vstávalo a vyprovázelo nás dlouhým potleskem.
Vaše herce u nás vnímáme jako něco mimořádného, exkluzivního. Jak si vybíráte členy vašeho ansámblu?
Podle talentu, kdy můj talent je poznávat talenty. Každý rok nabírám mladé abiturienty ke studiu MCHATU. Snad mám vlastnost změřit energetickou kapacitu mladého člověka – jaký prostor pokryje svojí energií.
Když za vámi někdo přijde s tím, že s vámi chce hrát. Jak ho otestujete?
Něco zarecituje, přečte prózu, dám mu konkrétní úkol, může něco zazpívat, zatancovat. To vše dohromady. Není v tom nic mimořádného. Hlavní fígl je v tom, že se snažím vybírat pro sebe – hodlám s nimi v budoucnu hrát. A když si člověk dělá něco pro sebe, znamená to za socialismu, ale i za ostatních režimů, že dělá jen svou práci.
Podle čeho vybíráte repertoár? Podle čeho vybíráte novinky, podle čeho klasiku?
Snad je to tím, že chodím do supermarketů, pekařství, bývám na nádraží a velmi vzácně jezdím metrem. To všechno dohromady mi dává možnost a právo posoudit, co bude zajímavé pro mé současníky.
Děti mám s dost velkým rozdílem. Staršímu synovi je čtyřicet sedm, mladšímu dvanáct a nejmladší dcerce je rok a sedm měsíců, mé starší vnučce je dvacet let. Takže jsou to docela různé generace, a tak jsem v celkem těsném kontaktu se současným divákem i doma.
Co zajímá dnešní mladé? Zaujala mne vaše adaptace Gogolových Mrtvých duší. Proč tak proslulé dílo vůbec adaptovat? Proč jste jej nepojali jako klasiku?
Byli jsme čestní. Nebrali jsme na sebe odpovědnost za celý objem Gogolovy poémy. Podívali jsme se na první kroky ruského pěšáka, ruského businessmana. Na první opatrné kroky, které ale už varují, že jeho „rypák“ může vypadat i hrozně.
Vypadalo to dost divoce. Naše kritiky píší: „Mrtvé duše, živí koně, skvělý Tabakov.“ Patří Pljuškin mezi vaše nejoblíbenější role, je to vaše srdeční záležitost?
Ne. Nehleděl jsem na všechny svoje možnosti z hlediska funkce, jsem ukázněný herec. Když se mi řekne, co budu hrát, hrát se to musí.
Co si zahrajte opravdu s chutí? Na co se těšíte?
Rád hraji. Zní to asi hloupě v mých dvaasedmdesáti letech, ale mně to dává radost a někdy se mi něco povede.
V Rusku patříte mezi nejžádanější filmové herce. Děláte raději divadlo nebo film?
Jsem člověk divadla. Film je území nikoho. Vylezu tam ze své pevnosti, něco tam seberu a zase se vracím na své území. Bůh mi dal takovou radost, abych neztratil zájem o své zaměstnání – pracuji nejen kvůli penězům.
V Čechách se říká „do třetice všeho dobrého“. Přivítáme Tabatěrku i příští rok?
Jestli budeme mít něco zajímavého, o čem si budeme myslet, že je zajímavé i pro českého diváka, určitě přijedeme. Třeba poslední premiéra našeho divadla bylo představení Proces od Kafky.
(redakčně kráceno)