Pro Interview ČT24 z 11. října poskytla Evě Pláničkové exkluzivní rozhovor přední zahraniční zpravodajka americké stanice CNN, Christiane Amanpourová, která se v Praze účastní mezinárodní konference Fórum 2000. Christiane Amanpourová je původem z Íránu, který po islámské revoluci opustila. Ve Spojených státech vystudovala žurnalistiku, po ukončení studií nastoupila do CNN. Skutečně se proslavila jako reportérka za války v Perském zálivu v roce 1990, ale působila i v občanské válce v Jugoslávii a mnoha dalších konfliktech. Též zpovídala přední, mnohdy kontroverzní osobnosti - např. Jásira Arafata nebo současného íránského prezidenta Ahmadínežáda. V současné době žije Christiane Amanpourová v Londýně, kde působí jako šéf zahraničních zpravodajů CNN.
„Je třeba se vyvarovat senzacím a bulvarizaci,“ říká Christiane Amanpourová
Jaké to pro vás je být na druhé straně? Normálně jste to vy, kdo se ptá.
Už jsem si na to zvykla. Otázky a odpovědi jsou můj život. Vlastně se celý svůj život ptám jiných lidí, takže když se někdo chce na něco zeptat mne, nemůžu prostě říct ne. Jsem ráda, že jsem v Praze. Mnozí z lidí, které obdivuji, jsou Češi. Odmalička jsem slýchala o tehdejším Československu a dobře vím, čím si prošlo v souvislosti se Sametovou revolucí. Je fascinující, jak se to všechno v dobré obrátilo. Vaše země je modelovým příkladem vývoje postdiktátorského režimu.
A pak to šlo v jedné zemi za druhou. Pro mě nesmazatelný obraz, který tu změnu symbolizuje, je Václavské náměstí, Alexander Dubček, Václav Havel a ostatní figury Sametové revoluce na balkoně a obrovský dav lidí pod nimi. A Dubček udělal gesto objetí. Pantomimické vyjádření objetí davu, a to je pro mne symbolické vyjádření toho, co a jakým způsobem se tady stalo a co to znamenalo.
Co říkáte dalšímu vývoji tady? Můžete srovnávat.
Je to určitě velký rozdíl. Obecně je to o moc lepší, co se týká demokracie a politického vývoje vůbec, svobody tisku, ostatně i v ekonomické oblasti. Také dost cestujete. Teď žiji ve Velké Británii a vidím davy Středoevropanů a Východoevropanů, co tam míří. Též vůně a atmosféra vašich měst se mění k lepšímu. Myslím, že jste se z toho postsovětského šoku vyhrabali.
Teď jsem přiletěla z Moskvy, kde pracuji na dokumentu pro CNN, a tam je to něco jiného. Co se děje tam, je dost pochybné. Měli tam několik chaotických let demokracie a svobody v devadesátých letech, ale od roku 2000 je to zase spíše autoritářský režim. Svoboda tisku je pochybná, politický pluralismus je pochybný a Vladimir Putin, kterého podporuje většina lidí, vytvořil silné, hospodářsky silnější Rusko. Podle příběhů, které tam vidím, to bylo ale za hodně velkou cenu.
Další vývoj této země je pro mne zajímavým materiálem a fascinujícím tématem pro reportáž, protože na jedné straně máte lidi, co za Putinem bezvýhradně stojí a na druhé straně omezování toho, čemu na Západě říkáme demokracie.
Přijela jste na setkání intelektuálů. Právě oni viní často média z určité bulvarizace. Když připravujete své reportáže, existuje nějaká hranice, za kterou nechcete jít?
Dělám to již čtyřiadvacet let. Je to přesně čtyřiadvacet let, co jsem šla z vysoké školy do CNN. Byla jsem tenkrát strašně horlivá, ambiciózní. Chtěla jsem se stát zahraniční zpravodajkou, chtěla jsem lidi zpravovat o dění ve světě i proto, že jsem sama zažila revoluci v Íránu. Byla to obrovská událost, která otřásla světem, a já věděla, že tohle jsou věci, o kterých chci informovat.
Když jsem přišla do CNN, být zahraničním zpravodajem byla velká a důležitá věc. Zprávy byly tehdy velmi seriózní a ve mně to zůstalo, mám to v genech. Jsem přesvědčená, že masmédia, a televize zvlášť, protože má tak velký vliv, musí vážit každé slovo. Musíme naše diváky brát vážně a dát jim zajímavé, ale i působivé zprávy o tom, co se děje ve světě.
Bohužel tak od poloviny své kariéry sleduji jistý úpadek serióznosti a tomu úměrně rostoucí honbu za senzacemi a bulvárností. Bulvár měl v mediální sféře vždy své místo, teď ale prosakuje i do mainstreamových médií. V posledních asi šesti letech se do takzvaně seriózních médií dostaly také názory a komentáře maskované za objektivní žurnalistiku a dřív jasná hranice se rozmazala.
Není to dobře ani pro diváky, ani pro společnost, protože názor musí mít podle mne jasnou nálepku. Novinařina založená na faktech musí být jasně oddělená od komentářů. Demokracie, jak ji chápeme na Západě, nemůže existovat bez svobodné, nezávislé, férové a rázné novinařiny založené na faktech a ne na tom, co bychom si přáli, chtěli nebo představovali.
My, novináři nejsme intelektuálové, já se za intelektuálku rozhodně nepovažuji. Beru se jako oči a uši těch, kteří se nemůžou zvednout ze svých křesel a jet do Iráku, Afghánistánu, Íránu nebo Afriky a na Blízký východ. Beru svoji práci vážně, a to je moje měřítko.
S nadsázkou se říká: „Kde je válka, tam je Amanpourová.“ Byla jste u mnoha konfliktů v Africe, na Blízkém východě, na Balkáně. Viděla jste následky válek i přírodních katastrof. Co pro vás bylo nejtěžší? Máte vůbec někdy strach?
Jasně, že mívám strach. Nikdo bez strachu neexistuje. Klíčové je, jak strach ovládáte. Poprvé opravdu vyděšená jsem byla asi během války v Bosně, kde jsem pracovala po celou dobu konfliktu. Jako normální civilisté jsem byla v obklíčení a uprostřed bombardování. O život tam přicházeli i moji kolegové - novináři.
Sarajevo, Mostar, Srebrenica, to jsou jména, která pro mne symbolizují strach a zlom v životě i v kariéře. Řešila jsem tehdy obrovské dilema. Většina vlád Evropy i USA nechtěla zasáhnout a pořád opakovala, že jde jen o občanskou válku, etnický konflikt, co se děje už po staletí. My jsme však věděli, že to je genocida s cílem vytvořit etnicky čistý stát. Říkat tehdy pravdu bylo hodně riskantní. Tehdy jsem měla strach.
Nakonec, i když pozdě, Západ zasáhnul, i proto, že si už demokratické vlády nemohly dovolit sledovat po tak dlouhou dobu každý večer v televizi krveprolití a vraždění nevinných lidí. Bylo to nebezpečné a hodně děsivé, ale nakonec to snad bylo k něčemu dobré, že jsem tu práci dělala.
Ptala jsem se, protože podle vašich pracovišť by se mohlo zdát, že to děláte i proto, že snad vyhledáváte nebezpečné situace?
Ne, ne, dělám to již moc dlouho, nepotřebuji nebezpečí. Možná, když jsem byla mladší, tak to pro mne bylo dobrodružství, ale teď už ne, vždyť mám dítě.
Když to zmiňujete, jak se vám to podařilo skloubit s vaší prací?
Je to hodně těžké. Ženy to mají těžké, ať se nám to líbí, nebo ne, máme mateřský instinkt. Mám dítě, kterému je sedm a půl, a nerada ho nechávám samotné, tak je to teď pro mne mnohem obtížnější. Nechci, aby mě někdo zranil a určitě nechci zemřít. Dělat tuhle práci jako matka je mnohem těžší.
Vedla jste celou řadu rozhovorů se světovými státníky včetně těch kontroverzních jako například Mahmúd Ahmadínežád. Cítila jste někdy frustraci, že jste je nemohla přetáhnout na vaši stranu?
O to se nepokouším nikdy. Jediná věc, o kterou se snažím, je získat informace. Mým cílem není je navádět, znemožnit je, abych vypadala jako hrdinka. Opravdu chci informace hlavně od lidí, jako je Ahmadínežád, který by teď měl odpovídat na spoustu otázek. Nejde jen o jaderný program nebo jeho odmítání holocaustu, ale o to, co se děje uvnitř íránských hranic. Porušování lidských práv, zneužívání žen, homosexuálů, kamenování dívek za nevěru. To jsou otázky, které musí být zodpovězeny, ale získat na ně odpovědi se mi bohužel teď moc nedaří.
Dělala jsem s Ahmadínežádem exkluzivní rozhovor hned poté, co se stal prezidentem, a řekl mi o svých jaderných ambicích. Bylo to vůbec poprvé, co mluvil o tom, že Írán chce být jadernou mocností. Byla to velká věc, ale od té doby už na otázky nereaguje, jak bych si představovala.
Časopis Forbes vás zařadil mezi stovku nejvlivnějších žen světa, dostala jste řadu cen včetně několika Emmy, jste slavná. Proč pokračujete, co je vaše motivace?
Pravda. Opravdu, věřte mi. Pozoruji totiž, že pravdě se věnuje čím dál méně pozornosti. Informace mizí kvůli politickým zájmům. Demagogové se maskují za objektivní novináře, a to nás všechny hodně stojí. Nedostatek pozornosti k faktům a pravdě je drahá záležitost.
Před začátkem války v Iráku se novináři dost neptali Bushovy administrativy na důvody k válce, motivaci. Hlavně se neptali na to, co je v plánu po skončení války v Iráku. Místo toho se invaze brala jako fakt lidmi i tiskem.
Můžete namítnout, že všichni trpěli posttraumatickým šokem z 11.září. Možná lidé zaměňovali vlastenectví za individuální povinnost. Výsledek je, že se Spojené státy dostaly do velké války a velké katastrofy, jak je patrné ze scénáře, který se tam v posledních letech odehrává.
To samé se stalo ve Rwandě v roce 1994. Skutečnost, že OSN odmítla zasáhnout a že tam nebylo dost novinářů, kteří by říkali, co se tam děje, vedla ke genocidě - milion lidí přišlo o život. Takže pokud selžeme a neklademe správné otázky, může být tohle důsledek.
Neříkám, že jako novinářka o něčem rozhoduji. Moje práce je být na místě, dívat se a mluvit o tom, brát to vážně. Nejhorší je nechat se ukolébat tím, že pracuji pro významnou televizi nebo noviny, a tak je ze mne privilegovaný člen společnosti. Naopak to je to, co nás dělá odpovědnými.
V dnešním klimatu na to mnozí zapomínají. Doufám, že, mluvím o Spojených státech, se celá naše profesní skupina vrátí o krok zpátky, kam patří. Novináři jsou v mnoha zemích ostří, na kterém se lámou reformy, pravda, svoboda, lidská práva a mohou opravdu něco ovlivnit.
Existuje podle vás rozdíl mezi ženskou a mužskou žurnalistikou? Loni jste například představila dokument s názvem „Kam se poděli všichni rodiče“ o sirotcích v Keni. Ovlivňuje to, že jste žena, matka, volbu vašich témat?
Je pravda, že to, co pokrývám, se v posledních letech změnilo. V minulosti jsem se třeba více dívala na války jako na boje armád, ozbrojenců. Teď už to tak není. Soustředím se spíš na lidskou rovinu. Civilisté jsou stále častěji terčem útočníků, ne vojáci. Mne tolik nezajímají zbraně nebo nějaká bojová taktika, mne zajímá, co se děje lidem. Ženy k tomuto přístupu asi více inklinují, ale i někteří mužští kolegové to dělají obstojně.
Jak těžké pro vás bylo se prosadit?
Generace žen přede mnou vedla ve Spojených státech tyto bitvy, takže jsem měla štěstí, že už jsem měla cestu prošlapanou. V televizi už nemáte ženy jen před kamerou, ale i za kamerou, ženy editují, produkují. Chybí jen na vysokých řídících pozicích.
Koho byste chtěla ještě vyzpovídat?
Nedělala jsem zatím rozhovor s Václavem Havlem nebo Nelsonem Mandelou. Ráda bych udělala rozhovor s Usámou bin Ládinem a Kim Čong-ilem, ale je mnoho dalších, kterých bych se chtěla zeptat, proč dělají, co dělají. Co je pohání.
Po islámské revoluci jste opustila rodný Írán. Umíte si představit návrat do Íránu natrvalo?
Upřímně nevím. Jezdím tam docela často, mám tam rodinu, příbuzné, přátele, je to krásná země, žijí tam milí lidé. Je tam celá nová generace skvělých intelektuálů, umělců, byznysmenů, kteří si snad jednoho dne plně uvědomí svůj potenciál. Rozhodně je to fascinující místo pro mne jako reportérku.
Opustila jsem Írán kvůli studiím a shodou okolností zrovna v té době propukla islámská revoluce. Doufám, že ženy nejen v Íránu budou mít jednou plnou moc. Nic přece nemůže být skvělé, krásné a fungující, když polovina populace nemá žádná práva. To platí obecně všude na světě, pokud budou ženy zaostávat v tolika důležitých zemích.
Je s vámi příjemná spolupráce?
To si musíte ověřit. Myslím, že ano. Respektuji lidi okolo, respektuji, co dělají. Jsem profesionálka a čekám to i od ostatních. V našem byznysu je ještě další důležitá věc - respekt k divákovi. Moje publikum je inteligentní, chytré, takže si zaslouží odpovědi a inteligentní informace. Je třeba se vyvarovat senzacím a bulvarizaci, což se objevuje v Evropě i ve Spojených státech, protože to nevyjadřuje respekt k divákovi. Divák není opice, která chce jen zábavu a nic seriózního ji nezajímá, to není pravda. Ze své zkušenosti můžu říci, že když je program chytrý a zajímavý, tak se divák baví. Říkají mi pak: „Díky, že jste tam byla,“ nebo „díky, že jste nám vyprávěla ten příběh,“ toto pořád vykládám svým šéfům.
Poslední otázka. Jak byste mne za tenhle rozhovor oznámkovala?
Byl to dobrý rozhovor. Donutila jste mě mluvit, bavilo mě to.