Arabela, Létající Čestmír, Dívka na koštěti, Princ a Večernice, Tři oříšky pro Popelku, Jak utopit doktora Mráčka, to jsou dnes už světoznámé tituly, které spojuje jediné jméno, Václav Vorlíček. V době nastávajících vánočních svátků je jisté, že minimálně na jedné z domácích televizí se objeví některý z Vorlíčkových titulů. Například jeho Popelka se za necelých pětatřicet let od jejího vzniku stala nejen u nás symbolem televizních Vánoc; v sousedním Německu má svůj internetový fanklub. I proto byl Václav Vorlíček hostem Petry Krmelové v rubrice Dobrého rána Profil z 21. prosince.
„Od začátku jsem chtěl dělat komedie,“ říká Václav Vorlíček
Z pražské FAMU jste odešel jako hotový režisér v roce 1956, tušil jste už tehdy, že se budete věnovat hlavně tvorbě pro děti?
To jsem netušil, ale našel jsem to jako možnost, jak realizovat svůj první film. Poněvadž když člověk vystudoval FAMU, dostal sice diplom, že vystudoval režii, ale nikdo mu nezajišťoval nějakou práci. Měl jsem náhodou výhodu, protože jsem se dostal přímo na Barrandov. Můj hlavní profesor totiž v době mé státnice připravoval film a jako svého posluchače mě přivzal k této práci. Pro mě to bylo úžasně jednoduché, protože už před FAMU jsem rok na Barrandově pracoval, takže jsem se tam pouze vrátil.
Samozřejmě, že jsem si odbyl pár let jako asistent režie a později jako pomocný režisér. Pracoval jsem s režiséry jako Vojtěch Jasný, Karel Steklý a ještě několika jinými. Spolupracoval jsem dokonce s bratry Radokovými na pokračování Laterny magiky. A mezitím jsem si připravoval svůj scénář.
V plánu barrandovského studia bylo vždy naplánováno osm až deset filmů pro děti. Starší režiséři se tomu vyhýbali, protože práce s dětskými představiteli je „práce pro koně“. Našel jsem v tom skulinu, a protože jsem byl už ve věku, kdy jsem měl malé děti a mým přítelem byl básník Josef Brukner, který měl také malé dítě, řekli jsme si, že otcovské zkušenosti nějak zúročíme a napíšeme si scénář. Ten pak prošel schvalovacím procesem a film se dostal do výroby. Byl to můj první film, dětská detektivka ve veselém duchu. Už od začátku jsem měl touhu dělat komedie.
Ve vašich pohádkách jste to pak spojil. Vaše pohádky, i když v nich není tolik nadpřirozených prvků, mají jedinečnou mystiku. Vánoce bez Popelky si nedovedu představit…
Připadlo mi komické, že když bylo nějaké hlasování o nejúspěšnější komediální filmy století, tisíciletí, či co já vím čeho, třetí místo obsadila Popelka. Přitom jsem Popelku netočil vůbec jako komedii, ale jako úsměvnou pohádku.
Co vy a Popelka? Dovedete si představit Vánoce bez „Tří oříšků“? Díváte se, abyste zhodnotil, co jste měl před téměř pětatřiceti lety, kdy jste je natáčel, udělat jinak?
Přiznám se, že se vždy podívám, ale z technických důvodů, protože studuji technickou kvalitu kopie. Potom, co ji v Německu digitalizovali, obraz ožil a barvy, které se v kopiích přeci jen ztrácejí, jsou daleko věrnější originálu.
Původně to měla být letní pohádka, představitelka Popelky nebyla od začátku až tak jasná. Když jste poprvé viděl Libuši Šafránkovou, řekl jste si, že to je přesně dívka, která by měla Popelku hrát?
Vůbec to tak nebylo. Vyzkoušel jsem strašnou spoustu dívek z konzervatoří, lidově umělecký škol, kde to jen šlo, jsme sháněli Popelku. Najednou jsem si vzpomněl na Babičku zfilmovanou Tondou Moskalykem, kde po loukách pobíhalo děvčátko. Řekl jsem si, že pár let už uplynulo, takže by mohla být ve věku k osmnácti, dvaceti let, jak jsem si Popelku představoval.
Tak jsem se obrátil v Činoherním klubu na Libušku Šafránkovou, která tam tehdy působila, a dal si s ní schůzku na Baráčnické rychtě, kde něco zkoušela pro televizi. Přijel jsem tam s dost velkým zpožděním, protože jsem točil před tím něco jiného, takže už bylo všude zhasnuto. Říkal jsem si, že už tam asi nebude, ale ona tam seděla potmě se scénářem v ruce na hromadě nějakých bedýnek, které tam sloužily jako nábytek. Když jsem vešel a proniklo tam světlo z chodby, tak jsem ji tam viděl, první, co mne napadlo bylo, že mi chce scénář vrátit. Ona však byla naopak nadšená.
Byly tam pak nějaké komplikace, protože v té době už měla hodně závazků v divadle, což se jí pak trošku vymstilo, protože když jsme točili v Německu, musela dvakrát týdně létat do Prahy na představení.
Popelka se stala v mnoha zemích evergreenem; v Německu má dokonce svůj fanklub. Jaká nejzajímavější reakce ze zahraničí vám na ni přišla?
Vloni jsem byl na velké autogramiádě, která se týkala Popelky. To bylo docela kuriózní, protože autogramiáda probíhala nedaleko Lipska v obchodním domě IKEA. Tam se sešly stovky lidí, děti skákaly po křeslech a při tom tam probíhala autogramiáda.
Pak tam přijela Kathrin Richter, učitelka, která organizuje internetový klub Popelky, který se jmenuje DHFA (Drei Haselnüsse für Aschenbrödel, Tři oříšky pro Popelku). Jeho členové se scházejí, každý rok pořádají ples, je to celoněmecká záležitost.
Jedna obzvlášť důkladná německá rodina dokonce jela na Barrandov, kde si vypůjčila kostýmy prince a Popelky. Ty si nafotili a doma podle fotek ušili. V těchto kostýmech pak šli na ples. Oba byli poměrně objemnější, takže to vypadalo docela žertovně. Na tomto plese jako nejlepší maska nakonec vyhrál kůň Jurášek, za kterého byla převlečena Kathrin Richter.
Bývá to tak vždy, že režisér vidí herce a hned si představuje, jakou roli ze scénáře by mohl hrát?
Vidím to velice živě, protože už při práci na scénáři si musím vyvolávat představu, jak budou postavy vypadat a jak se budou chovat. Tím vzniká naprosto konkrétního představa určitého herce. Jenže se stává, že když pak přijdu za hercem s tím, že pro něj mám takovou a takovou roli, nemůže, protože má spoustu jiných závazků.
Může to být i hercem? Když jej vidíte, okamžitě vás napadne, že by se vám hodil na nějakou postavu?
Většinou to mám tak, že ve chvíli, kdy je dopsán scénář, mám obsazení hotové. Pak už jde jen o to doplnit to typově, protože ne všichni mají volno.
Před námi je poslední adventní víkend? Jak bude Václav Vorlíček trávit Vánoce? Jaké máte zvyky, kromě toho, že se kouknete kvůli technické kvalitě na Popelku?
Nejdříve po všem vánočním šumu a ruchu by měla být na Štědrý den troška klidu: sami dva doma. Další dny jsou pak věnovány rodinným setkáním; sejde se u nás rodina, což čítá asi deset osob včetně psa Boba.
Chodíte na půlnoční mši nebo adventní koncerty?
Chodíval jsem v časném mládí, kdy jsme Vánoce trávili u babičky a dědečka v Blatné. Ale protože jsem bezkonfesní, do kostela nechodím. Když však slyším z vrat kostela příjemnou hudbu, rád tam zavítám a rád si hudbu v kostelních prostorách poslechnu.
Kdybyste měl svůj život prožít znova, dělal byste znovu režii, dětské filmy…?
Na všechno, co jsem prožil, včetně nepříjemností, jakými byly druhá světová válka nebo „osmašedesátý“, si nemohu stěžovat. Asi bych se snažil jít stejnou stopou, protože filmařinu jsem si vymyslel, když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct let, a od té doby jsem se jí věnoval docela intenzivně. Takže po prvních zkouškách na FAMU, ve kterých jsem neuspěl, jsem šel rovnou na Barrandov, kam jsem se vedral s tím, že tam budu zaměstnaný, což se mi povedlo.
(redakčně kráceno)