Praha - Konec politického uvolnění ve společnosti, které odstartovaly události Pražského jara v roce 1968, znamenalo prosincové zasedání ÚV KSČ v roce 1970. Komunisté na něm vyslechli zprávu o průběhu stranických prověrek a schválili text Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ". Ten právě 14. ledna 1971 vyšel poprvé v tisku. Dokument, který se na dalších 20 let stal základním ideologickým východiskem komunistického režimu, byl rozborem příčin a průběhu událostí z let 1967 až 1969. Jeho cílem bylo vysvětlit „straně, dělnické třídě a všem občanům příčiny krize naší společnosti, která vyvrcholila v roce 1968 v kontrarevoluci“. Autoři textu nezapomněli ani na ideologické zdůvodnění vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa.
Poučení z krizového vývoje bylo tečkou za Pražským jarem
Výchozím bodem analýzy se stal sjezd KSČ z ledna 1968, jehož výsledkem bylo odvolání Antonína Novotného z pozice prvního tajemníka Ústředního výboru a jeho nahrazení méně ortodoxním Alexandrem Dubčekem. Podle autorů „Poučení“ výsledky sjezdu využily „pravicové a revizionistické síly“, které postupně ovládly ideologicky oslabenou stranu a pomocí sdělovacích prostředků i téměř celou společnost.
Skutečností je, že v tomto období došlo k dočasnému oslabení cenzury médií a ke stupňujícím se projevům ze strany nespokojené veřejnosti. Objevily se nové a do té doby nemyslitelné organizace jako byl Klub angažovaných nestraníků nebo organizace K-231 sdružující bývalé politické vězně. Existovala také snaha o obnovení samostatné sociální demokracie.
Vývoj politické situace v Československu byl se znepokojením sledován v ostatních částech socialistického tábora, především v Sovětském svazu. Po řadě schůzek mezi československými a sovětskými delegacemi zvolila Moskva silové řešení. V noci na 21. srpna obsadila zemi vojska pěti států Varšavské smlouvy. Důvodem k zásahu byla podle autorů „Poučení“ vyhrocená kontrarevoluční situace, která hrozila eskalovat v občanskou válku.
V období po srpnu 1968 došlo k postupnému odbourání liberálních prvků z politického a ekonomického systému. Po prověrkách uvnitř samotné KSČ proběhly čistky i v dalších politických stranách a společenských institucích. Z veřejného života bylo vyloučeno přes 300.000 nekomunistů, o své funkce přišlo kolem 700.000 členů KSČ a ze zaměstnání bylo podle historika Karla Kaplana propuštěno nebo na podřadnou práci přeřazeno až 350.000 lidí.