Výchozím bodem analýzy se stal sjezd KSČ z ledna 1968, jehož výsledkem bylo odvolání Antonína Novotného z pozice prvního tajemníka Ústředního výboru a jeho nahrazení méně ortodoxním Alexandrem Dubčekem. Podle autorů „Poučení“ výsledky sjezdu využily „pravicové a revizionistické síly“, které postupně ovládly ideologicky oslabenou stranu a pomocí sdělovacích prostředků i téměř celou společnost.
Skutečností je, že v tomto období došlo k dočasnému oslabení cenzury médií a ke stupňujícím se projevům ze strany nespokojené veřejnosti. Objevily se nové a do té doby nemyslitelné organizace jako byl Klub angažovaných nestraníků nebo organizace K-231 sdružující bývalé politické vězně. Existovala také snaha o obnovení samostatné sociální demokracie.
Vývoj politické situace v Československu byl se znepokojením sledován v ostatních částech socialistického tábora, především v Sovětském svazu. Po řadě schůzek mezi československými a sovětskými delegacemi zvolila Moskva silové řešení. V noci na 21. srpna obsadila zemi vojska pěti států Varšavské smlouvy. Důvodem k zásahu byla podle autorů „Poučení“ vyhrocená kontrarevoluční situace, která hrozila eskalovat v občanskou válku.
V období po srpnu 1968 došlo k postupnému odbourání liberálních prvků z politického a ekonomického systému. Po prověrkách uvnitř samotné KSČ proběhly čistky i v dalších politických stranách a společenských institucích. Z veřejného života bylo vyloučeno přes 300.000 nekomunistů, o své funkce přišlo kolem 700.000 členů KSČ a ze zaměstnání bylo podle historika Karla Kaplana propuštěno nebo na podřadnou práci přeřazeno až 350.000 lidí.
