Hostem Milana Fridricha v pořadu Interview ČT24 z 10. srpna byla scenáristka a režisérka Alice Nellis. Její filmy si odnesly řadu ocenění u nás i v zahraničí. V kinech běží její zatím poslední film Tajnosti, který natočila v produkci Jana Svěráka a který je rovněž kritikou hodnocen velmi kladně.
„Úspěch je relativní věc,“ říká režisérka Alice Nellis
Máte za sebou tři velmi úspěšné filmy. Jak může člověk svůj úspěch dál zúročit? Dostanete víc peněz na filmy, snadněji udáte své scénáře?
Bylo by výborné, kdyby to tak bylo - člověk si to někdy i tak představuje, ale v tomto oboru to pravidlo není. Úspěch je relativní věc. Profese, jako mám já, jsou vidět, čímž má člověk pocit, že jsou úspěšné. Jsou však mnohem zásadnější profese, kde člověk také dosáhne úspěchu, ale protože to není medializované, tak o něm nikdo neví.
Film je částečně komerční záležitost, takže by se úspěch měl počítat podle peněz, a těch moc nemám, protože tak dobrá návštěvnost u nás není.
Úspěch se nedá měřit pouze penězi. Když máte renomé, tak je to určitě lepší. Poslední film Tajnosti jste točila s producentem Janem Svěrákem, ten by se asi nespojil s ledaským. Když už ta spolupráce začala, dá se mluvit o tom, že pojedete dál – třeba v tandemu?
Mám pocit, že Honza to udělal jako jednorázový podnik, protože práce producenta je trochu jiná, než k čemu má nadání, talent. Jestli spolupráce bude pokračovat, tak to bude mít jiné formy. Teď se to otočilo – napsala jsem pro něj pohádku, takže uvidíme, jak se to vyvine. Byla bych ráda za další spolupráci, ale spíš by šlo o koproducentství, protože by byla škoda, aby tím trávil svůj čas a netočil.
Připadnete mi jako dítě okamžiku, život vám sehrává přihrávky a vy je sbíráte. Studovala jste anglistiku, konzervatoř, pak jste začala studovat scenáristiku. Pak jste napsala svůj první opus Ene Bene, u kterého jste zjistila, že byste si ho chtěla sama režírovat. Máte představy, co se životem dál?
Ta cesta takto řečená vypadá nelogicky, ale ono to není tak, že bych čekala až se mi něco stane, to by se mi pak asi nestalo nic. Spíše je rozpor daný tím, že jsem šla studovat vysokou školu, když tady byl jiný režim, a tehdy mne skutečně nenapadlo, že bych mohla dělat filmy. Nenapadlo mne totiž, že bych dělala něco, co pro mě souvisí s velkou svobodou. Film je konkrétní. Sudovala jsem hudbu, ta je abstraktní, studovala jsem anglistiku a literaturu, ty knihy už byly napsány. Ale když se poměry v osmadevadesátém roce změnily, šlo najednou o úplně nové prostředí a možnosti, tak jsem měla možnost se rozhodnout.
Padlo to na film. Zbytek má už svojí jasnou logiku, protože pro mne rozdělení na scenáristu a režiséra není striktní. Když píšu film, tak nějakou představu v hlavě mám – scénář pro mne není literární dílo, ale zápis filmu, který si nějak představuji. Takže to, že se snažím svoji představu nějak zrealizovat s tím souvisí přímou čarou.
Jak v sobě člověk objeví touhu být scenáristou?
Vyprávět příběhy nebo jen příhody je jedna ze základních lidských vlastností. Odmalička jsem si ráda vymýšlela a zaobírala myšlenkou - co by se stalo kdyby? a porovnávala to pak s tím, co znám. Najednou se příběh začal odvíjet sám tak, že ho vlastně nevymýšlím, ale sleduji. Nevěděla jsem ale, k čemu je to dobré. Myslela jsem si, že to mají tak všichni a navzájem to mezi sebou tají. Když jsem si v pětadvaceti řekla, že bych mohla zkusit něco znova, uvědomila jsem si, že mne tento způsob přemýšlení baví, že je to něco, u čeho dlouho vydržím, a co mne baví natolik, že nemusím tolik přemýšlet, jestli je v tom člověk hodně dobrý. Prostě to ráda dělám, aniž bych měla nějakou velkou ambici.
Šla jste na anglistiku a studovala hru na flétnu. To souviselo s tím, že jste hledala svoje místo ve světě, nebo že anglistika je praktičtější obor, kterým se dá uživit?
V té době to nebyl úplně praktický obor, protože angličtina byla obskurní kapitalistický jazyk – naše katedra čítala patnáct studentů, což se samozřejmě po listopadu změnilo. Mně se vždy líbila anglosaská literatura a tudy se k ní člověk mohl dostat. Také to souvisí s vyprávěním. Film je spojením věcí, které mám ráda: je to příběh, který najdeme v literatuře, je to hudba a je to obraz. Takže jsem si z různých stran nastudovala, co dělám dnes.
Někteří lidé mají jasno od prvních tříd školy, kým nebo čím chtějí být. Vy jste se k tomu dostala skrz to, že jste chtěla mluvit o světě. Od toho je k napsání scénáře dlouhá cesta. Jak těžko jste se prokousávala rutinou scenáristiky a učila se tuto práci?
Ti, co mají náskok a jasno, jsou asi šikovnější. Já jsem z těch pomalejších – musela jsem se k tomu propracovat skutečně postupně, abych pochopila, že bych to ráda dělala. Scénář není až tak dlouhá věc – film trvá cirka sto minut. Pro mne je nejdůležitější znát postavy a situaci, ve které se ocitnou, což je na začátku každého příběhu. Když si postavy tak nějak omakáte a začnete je znát jako svoje nejbližší, tak zjistíte, že když se správně zeptáte, co by v konkrétní situaci udělaly, tak to najedou plus mínus víte.
Nejste typem scénáristy, který chce mít všechno ťip ťop, a pak už na scéně nic nemění?
Jak kdy. Některé scény ( které mne pozvaly k tomu, abych film napsala) vidím docela přesně. Někdy vám však skutečnost nabídne něco jiného. Je to váhání, kdy se držet své vize a kdy se nechat inspirovat ostatními. Pro mne je nejzásadnější najít lidi v nejužším tvůrčím týmu, se kterými se shodnu na vyznění a na jádru příběhu, to jsem pak autokrativní méně, protože vím, že jdeme za stejnou věcí.
Člověk píše scénáře, má příběhy, ale důležité je, jaká témata si vybírá. Vaše tři filmy Ene Bene, Výlet a Tajnosti se hodně věnují mezilidským vztahům. Proč je zrovna toto vaše téma?
Když píšu scénář, tak je to dlouhá doba, proto se snažím psát o věcech, které mne baví a zajímají. A toto je téma, kterým se denně zabývá každý, a když scénář píšu, je to dobré téma k diskuzi o něm. Je i druhá možnost, že by si člověk vybral něco, co je daleko od vašeho života, jakýsi únik, kdy vytváříte další svět. Na to však nemám dostatečně bujnou fantazii.
Hollywood se chystá natočit nízkorozpočtový film o kněžně Libuši, kde by měl například Peter O'Tool ztvárnit Praotce Čecha. Český film se ale historickým tématům, ani éře nedávno minulé příliš nevěnuje. Je to tím, že je nyní česká kinematografie zaměřena na mezilidské vztahy tady a teď, nebo je to v něčem jiném?
Mýlíte se v jedné věci – minulá éra je v našich filmech velmi populární. Nejúspěšnější filmy poslední doby se právě odehrávají v době před revolucí (jakési krátkodobé retro). Jde ale o to, že když chcete ukázat dobu minulou ve velké filmové podívané, tak je to velmi drahé. A i když by mě bavilo napsat nějaký historický film, tak aby na to tady člověk sehnal peníze, aby to udělal ve stylu, který si to zaslouží, je velmi náročné. V našich podmínkách točit historický film s dobovými kostýmy ( dnes už i 60. léta jsou historie) je velmi nákladná věc.
Souvisí s tím i tradice, která se táhne od šedesátých let. Obecně nejsme národ epochálních výstupů, vždy jsme byli národ domácí. Historie to odráží, a tak se to promítá i do kinematografie.
Jak by se dala řešit otázka peněz v rámci kinematografie – aby jich v ní bylo více? Dají se peníze na film sehnat snadno, komu, jak?
Toho komu se daří peníze na film shánět snadno bych ráda poznala. Ať se ohlásí! Filmů se točí spousta, ale všichni, co se do toho pouštíme, to musíme dělat za co nejméně peněz a na projektech pracujeme velmi dlouho. Na některé žánry se peníze shánějí lépe, protože je větší pravděpodobnost návratnosti – seženete snadněji peníze na teenagerovskou komedii než na psychologické drama o důchodcích. Když se pak podíváte na filmy, které se točí, tak žánrový poměr tomu odpovídá. V zemi, která je takto malá, s vlastním jazykem, kde je kinematografie odkázána na pět miliónů lidí, je film, aby mohl fungovat jako umění, nutně odkázán na podporu státu.
O vašem posledním filmu Tajnosti říká jeho producent Jan Svěrák, že jde o film evropský. Dá se takový film prodat ven? Jak?
To je strašně těžká otázka, ani nevím, jestli se nám to povede. Nejde jen o to, jaký je film samotný. Film je to samozřejmě český. Venku mají určitou představu, jak vypadá český film – je to český film šedesátých let s nějakým posunem. Český film byl pro ně jakýsi výlet – malí lidé z malého města za socialismu. Takto to mají zaškatulkováno, líbí se jim to, připadá jim to zajímavé, ale nechtějí to do kin, protože by na to asi nechodili lidi. Když pak přijdete s filmem, kde to vypadá podobně jako u nich, tak to už zase není český film, ale pořád se v něm mluví česky. To odradí ty, kteří by byli ochotni ho vidět.
Hraje v tomto ohledu roli, že producentem je Jan Svěrák, jehož jméno je známé – získal Oskara?
To teprve uvidíme, protože i pro člověka s takovým věhlasem, jako má Honza, je těžké v zahraničí filmy prodávat, protože v rámci jiných zemí jsme malá země, které příliš nerozumějí. Jestli se mu to povede, budeme všichni rádi, když ne, nebude to jeho vina.
Je ve vašem životě něco, u čeho byste si řekla, že byste chtěla dělat něco jiného, nebo je filmařina věc na celý život?
Celý život může být do zítřka nebo dalších padesát let. Snažím se to takto nepromýšlet. Zatím je filmařina něco, co mne uspokojuje. Jsem ráda, že to mohu dělat v kombinaci s divadlem, teď se dokonce schyluje k opeře. Když by se mi povedlo takto čas od času něco udělat, tak bych u psaní mohla vydržet nějaký čas.
Jak často se vám stává, že máte dobrý nápad, který by byl na film? Máte teď představu o příštím filmu?
Zrovna jsem ve fázi, kdy mám kostru nového scénáře. Vím, jak příběh začíná, vidím obrysy a snažím se ho umět převyprávět – dusím s tím svoje nadané kamarády, abych zjistila, jestli se příběh bude líbit někomu jinému než mně. Když se dostanu přes tento bod, tak zjistím, že se příběh vyprávět dá a že udrží pozornost nebo že z něj vyvstanou otázky, takže má smysl na něm pracovat dál.
Co pro vás znamená manželský vztah, rodina a podobné věci?
Rodina ve chvíli, kdy máte malé dítě, se stane centrem pozornosti, ale vůči mé práci, ve které se potřebujete neustále občerstvovat a recyklovat, to jde jen k dobru. Čím více jsem se svojí dcerou, tím větší chuť mám psát, protože ona je v mém životě něco strašně čerstvého a děti mají v sobě čerstvý pohled asi nejvíc.
Jste vdaná za Američana. Někteří lidé si proto myslí, že vaše jméno je umělecký pseudonym. Když si člověk vezme cizince, nemá občas pocit – můžu to tady zabalit a odcestovat?
Ani ne. Když jsme se s mým mužem seznámili, velmi záhy jsem se vyjádřila, že pokud budeme spolu, tak bude potřeba, abychom byli tady, protože jsem tady ráda. Ameriku ráda navštívím, ale není to země, kde bych se cítila jako doma, i když tam patnáct let jezdím.
Je to tím, že tady přemýšlíte nad Čechy, kteří jsou vašimi soukmenovci, a v Americe byste byla trochu ztracena?
Ve ztracení bych takový problém neviděla, protože vám to dá taky nějaký pohled. Spíše je to z osobních důvodů, protože tady mám rodinu a je mi bližší kultura mé země a mám pocit, že mému manželovi po těch patnácti letech taky.
redakčně kráceno
video: Rozhovor ve videoarchivu
