Je považován za fenomén českého snowboardingu, narodil se 25. srpna 1976 v Hořicích, trvalé bydliště má v Hradci Králové a snowboadringu se věnuje už od třinácti. Poprvé vyzkoušel snowboard v Orlických horách, ale pořádně se naučil jezdit až v Peci pod Sněžkou, kde zkoušel i své první triky. Hostem Jiřího Petroviče v rámci týdne rozhovorů s předními českými sportovci v pořadu Interview ČT24 byl Martin Černík.
„Je to tvrdá dřina, hodně práce a není to zadarmo,“ říká snowboardista Martin Černík
Domluvili jsme se, že si nebudeme vykat, protože se nechceš tvářit jako naškrobený sportovec.
Přesně tak. V angličtině se taky nevyká, tak si můžeme tykat a bude to pro nás tady příjemnější.
Jaký byl tvůj úplně první začátek na prkně?
Všechno vzešlo ze skateboardingu, který jsme zkoušeli v dětství. Pak jsme na horách viděli týpky obalený sněhem s prkny. Říkali jsme si, že je to pecka a že to chceme vyzkoušet. Tak jsem si na brigádě ušetřil na první prkno. Koupil jsem si starou, ohromnou fošnu a šel jsem to zkoušet právě do Orlických hor.
Zjistil jsi hned, že máš pro to talent?
První dny to byla frustrace, protože člověk se na to těšil a měl nějaké očekávání, ale záhy zjistil, že to není tak snadné. Takže na začátku to bylo hlavně o tom, že jsem se válel po zemi. Protože však bylo cítit zlepšení každým dnem, tak mne to motivovalo až do dneška, abych jezdil a užíval si to.
Vyvinuly se z toho úspěchy na světových soutěžích a také olympijské hry v Turíně. Tam to ale moc dobře nedopadlo – skončil jsi třiatřicátý?
Pro mě byl úspěch, že jsem se tam vůbec dostal, protože kvalifikace je náročná a závody Světového poháru jsou na vysoké úrovni. Vůbec, získat limity bylo těžké. Každý závod je jiný – někdy vyjde lépe někdy hůř, zrovna na olympiádě mi nevyšla ani jedna jízda, což se mi běžně nestává.
Čím to bylo?
Asi čtyři dny před olympiádou jsem si udělal výron kotníku, takže jsem mohl trénovat jen rovné skoky, a nemohl jsem si připravovat rotace, jak jsem chtěl. Potom při závodě jsem rotace dělal a vyšlo to, jak to vyšlo.
Jak jsou snowboardisté, kteří jezdí freeride, spokojeni s rozhodčími?
Když jsem začínal, tak jsem to docela řešil: rozhodčí jsou nefér, tomu přidávají a tomu odebírají. Během let člověk zjistí, že někomu přidají někomu uberou, ale ono to není tak jednoduché soudcovat závod, kde jezdí třeba osmdesát jezdců. Párkrát jsem si zkusil dělat rozhodčího, takže dnes už to neřeším – soustředím se na to, abych zajel tak, aby se to líbilo hlavně mně. A to jak mne oznámkují, nechávám čistě na nich.
Snowboardisté jsou často označováni jako volnomyšlenkáři, trošku lajdáci, říká se o nich, že dokážou závodit s kocovinou, kouří marihuanu apod. Jsou to pravdivé věci?
Určitě je to trošku přehnané. Někdy se stane, že se trochu zapaří, ale je to výjimečně. Spíše se oslavuje až po závodech než před nimi.
Olympiáda pro tebe byla výzvou. Toužíš po dalších olympijských hrách, případně stanout na stupni nejvyšším?
Určitě se budu snažit dostat na další olympiádu. Záleží hlavně na tom, jak na tom budu zdravotně, jak se budu cítit, jakou budu mít motivaci. Když budou u nás mladší a lepší snowbordisté, tak budu rád, že tam pojedou oni, takže se tam nehodlám za každou cenu cpát, ale určitě to zkusím.
Nepřemýšlel jsi někdy o tom, že bys dělal jiný sport, třeba fotbal, kterým se dají vydělat peníze?
Fotbal jsem dělal v dětství a bavil mě. Pak se člověk dostane do puberty a začnou ho bavit jiné věci. Kolektivní hry mě baví hrát, ale ne že bych se na ně díval apod. Ani snowboard, který jsem začal dělat kolem šestnácti, jsem nezačal kvůli penězům. Dělat něco kvůli penězům není při sportu správný přístup.
Co dělá snowboardista během parného léta?
Jak který. Já osobně jsem byl surfovat na měsíc ve Francii. To je moje osobní příprava, je to taková posilovna. Teď jsem na měsíc v Čechách, kde se snažím opravit dům, takže si užívám manuální práce.
Je surfování podobné snowboardingu?
Má to společné momenty. Když se postavíte na prkno a jedete, tak je to snowboardu podobné. Na surfu je zajímavé i to, že jste dvě tři hodiny ve vodě, všechno kolem se hýbe, není tam žádný pevný bod, kterého se můžete chytit, takže je to dokonalé spojení s přírodou. Navíc nepotřebujete rukavice ani permanentky.
Natáčíte s kolegy videa v extrémních situacích na extrémních kopcích. Riskujete u toho hodně?
Snažíme se riziko minimalizovat, to znamená, že řešíme jaké jsou přírodní podmínky – jaký je sníh, jaké je lavinové nebezpečí. Máme s sebou průvodce, který je z toho místa a terén zná. Jezdili jsme na Aljašce, což je asi nejlepší ježdění, jaké je. Jsou tam strmé kopce, skály, helikoptéry. Tam je to asi nejnáročnější z důvodu lavin, trhlin a skal. Jezdí se tam terény, které před tím nikdo nejel, takže si musíte zapamatovat kudy sjet dolů, abyste se nespustil do nějakého špatného údolíčka, které končí padesátimetrovou skálou. Když dojedete dolů je to skvělý pocit.
Jsou ta videa a další komerční záležitosti skutečnou nutností, aby člověk vydělal třeba na olympijskou přípravu a vůbec na živobytí ?
Nejsou nutné. Já ale nejedu na Aljašku, abych si řekl, že z toho budu mít tolik a tolik peněz. Jedu tam, protože jezdit na snowboardu byl můj sen a jeho součástí je jezdit takové krásné hory.
Určitě to stojí hodně peněz – necháváte se nahoru vyvézt vrtulníkem, máte kvalitní filmový štáb.
Jeto nejnákladnější ježdění vůbec právě kvůli helikoptérám a všem možným pojištěním. Díky tomu, že spolupracujeme s nějakou produkcí, si můžeme dovolit do takovéhoto terénu jet. Je to spíše čest, že si tam můžeme zajezdit.
Jaké jsou vztahy mezi snowboardisty na vrcholových závodech?
Jsou pořád stejné a řekl bych, že dobré. Všichni jsme kámoši a nikdo neřeší, kdo je z jaké země, kdo za koho jezdí. Kolikrát mne například finský tým sveze autem, když potřebuji, nebo spím u Francouzů, Němec mi kolikrát navoskoval prkno před závodem, protože jelo pomaleji. Atmosféra je tam dobrá, a to je na tom sportu to nejlepší.
Když se rozdělují olympijské medaile nebo se o ně skutečně bojuje, tak ti soupeř taky navoskuje prkno?
Určitě. Je to o tom, co člověk umí a co předvede na rampě, a ne o nějakých zákulisních bojích a tahanicích. Obzvlášť u freestylu, kde společně jezdíme třeba deset let, takže není důvod si kazit ten skvělý snowboarding nějakým podpásovým bojem.
Věkové složení je taky velmi různé? Nešlapou vám na paty velmi mladí jezdci?
Je tam spousta mladých talentů od šestnácti let výš. Všichni i junioři jsou na světové úrovni velmi dobří. Jsem rád, protože pro mne je to motivace, že se od nich něco naučím. Je to výzva, že mohu zkusit nové triky. Takže je pro mě důležité, aby kolem mne jezdili jezdci na co nejlepší úrovni.
Snowboarding se v Česku v rekreačních podmínkách velmi rozšířil. Mluvili jsme o Peci pod Sněžkou, kde jsi absolvoval svoji první snowboardovou školu. Jaký je v Česku potenciál mezi mladými, kteří by se mohli vyšplhat na světovou špičku?
V Čechách se snowboarding rozvíjí, jsou tady střediska, která investují do parků, kde se může trénovat freestyle. Šance je dobrá. Asociace českého snowboardingu a úsek snowboardingu při Svazu lyžařů dnes spolupracují a snaží se dát do kupy nějaké dobré závody, kde by se mohli jezdci potkat a zazávodit si. Ti, kteří budou z Čech nejlepší, pak mají šanci jet na závody světové série. Díky tomu všemu a snaze jezdů se tady vyklubalo pár mladých talentů, kterým je všem kolem šestnácti, a ti šanci mají. Je to ale tvrdá dřina, hodně práce a není to zadarmo, takže budou muset hodně makat.
Jak se snowboarding vyvinul za dobu, kterou se mu věnuješ?
Dnes se ve freestylu dělají technicky náročnější triky. A jízdy v rampě, které jsme jezdili kdysi, by nestačily dnes ani na kvalifikaci u holek. Jezdí mladší jezdci, kteří mají lepší podmínky při startu, což znamená, že jsou v šestnácti letech na úrovni, na kterou jsme se my dostali až o deset let později.
Do jaké míry je snowboard otázkou image?
Jako v každé skupině lidí, jsou tam lidé, kteří dobře jezdí, a pak tam jsou lidé, kteří mají dobrou image a třeba jezdí špatně. Ti dobří jezdci se hlavně soustředí na to, aby pořádně jezdili a naučili se co nejvíce různých triků - ovládali dokonale prkno. A ti, co pózují s prknem u fronty a chodí tam na pivo, taky můžou – je to každého volba. Já na prkně raději jezdím, než abych s ním někde stál a vypadal jak borec.
Nehrozí snowboardingu, že se ještě víc zkomercionalizuje? Že to pak bude jako s lyžováním – velký seriál, závod za závodem?
Seriál už dnes existuje. Když chce člověk jen závodit, tak může celou zimu strávit na závodech. Ale ono je to pak trošku nuda. Já si plán dělám tak, že si vyberu pár závodů v rampě a na skoku. Zbytek času se snažím jezdit volně ať freestyle nebo freeriding a užít si čas s kámoši, než jen hrotit body.
Peníze se tím vydělat dají. Vyděláš jich tolik, kolik potřebuješ?
Pro mne je důležité, aby se mi zaplatila zima - abych mohl jet na hory. To je důvod proč dnes žiji. Až budu chtít vydělávat peníze, tak asi začnu chodit do práce.
Máš představu do jaké?
Rád bych dělal něco v oblasti sportu. Bavilo by mne dělat s mladými lidmi, předat jim nějaké zkušenosti a pomoci jim, aby se dostali nahoru. Nebo třeba budu bydlet úplně někde jinde a dělat něco, co mi přijde, že je správné.
Jsou v Česku podmínky pro to, aby se člověk mohl věnovat mladým? Stačí české hory na to, aby tu vyrůstali dobří snowboardisté?
Určitě stačí. Když se podíváme na Finsko, kde mají hory ještě menší a mají jich méně, tak Finové dnes dominují snowboardové světové scéně. Určitě šanci máme, ale je potřeba vylepšit parky, skoky, rampy a vytvořit nějaký program třeba i na školách. Snowboarding je oblíbený a možné to je, ale máme jistý skluz za Evropskou unií nejen ve snowboardingu, ale i v jiných věcech.
Jaké jsou vztahy se svazem?
Za poslední tři roky se to oproti tomu, co bylo předtím, výrazně zlepšilo. Dnes se svaz o sport zajímá, snaží se spolupracovat s jezdci i Asociací českého snowboardingu, která zaštiťuje český snowboarding už asi patnáct let. To přineslo výsledky – zlepšila se kvalita závodů, více jezdců závodí v zahraničí.
Máš s sebou ve studiu i závodní snowboard, ten byl s tebou v Turíně?
Ten se mnou nebyl, protože to je úplná novinka, kterou jsem si přivezl z Ameriky. Letos jsme ho testovali. To prkno je zvláštní v tom, že je ohnuté na druhou stranu - jako banán, tak jsme ho také nazvali. Je to revoluční změna, a to prkno má daleko lepší jízdní vlastnosti. Chlapík, co mi ho dával, říkal, že když tohle prkno vyrobili a začali na něm jezdit, tak si uvědomili, že to dělali dvacet let špatně a že teď je to správně. Nevěřil jsem mu, ale v tuto chvíli nechci už jezdit na normálním prkně.
Kolik takových prken na sezónu potřebuješ?
Tak pět na rok. Nezničím je úplně, ale při špatných podmínkách nebo doskocích na rovinu se prkno „prošlápne“ a ztratí pružnost. Pak je lepší vzít si nové.
Obuje si snowboardista někdy lyže?
Přiznám se, že jsem od lyžáku na gymplu nelyžoval, ani se na to nechystám. Zrovna teď si jeden kolega z týmu zalyžoval a zranil si přitom koleno, protože hned zkoušel nějaké triky.
Na snowboardu nehrozí tolik zranění kolen jako horních končetin. Stává se to často u profesionálních snowboardistů?
Úrazy jsou velmi časté, i když se o nich tolik nemluví. Jsou to klasické úrazy jako zpřetrhané vazy v kolenou a zlámaná zápěstí. Jsou tam i lidé, kteří si poranili páteř. Riziko tam je a je dobré o něm vědět – nepřeceňovat svoje síly, snažit se učit postupně, zlepšovat se a limity si posunovat s nadhledem.
Dokáže se na snowboardu naučit člověk, kterému je sedmatřicet a do té doby stál jen na lyžích?
Pamatuji si, že když jsem učil ve snowboardové škole v Peci pod Sněžkou, tak jsem učil dědu, kterému bylo asi sedmašedesát. Za ty dva dny se naučil ten kopec sešoupat. Pokud je člověk trošku ohebný, tak se základy na snowboardu může naučit v jakémkoli věku.
(redakčně kráceno)
