Tradice žen v armádě je starší, než by se očekávalo. Z mytologie známe Amazonky, ale i v naší dějepravě stačí vzpomenout třeba na Vlastu a Dívčí války nebo bojovnice z období husitských válek. Působení žen v ozbrojených konfliktech se vyvíjelo po celá staletí. Zpočátku nacházely svá místa mezi vojáky v přestrojení za muže. Na počátku 20. století a hlavně v průběhu první a druhé světové války se však staly oporou válčících armád nejen doma v zázemí jako náhrada za bojující muže, ale i jako vojákyně v nejrůznějších funkcích. V současnosti je postavení a rovnoprávnost ženy v armádě civilizovaným standardem.První Historický magazín v novém roce 2008 ze 7. ledna byl věnován právě ženám v uniformě. Hosty moderátora pořadu Eduarda Stehlíka byla podplukovnice Michaela Cvanová (MC) z Generálního štábu Armády české republiky a historik Jaroslav Beránek (JB), šéfredaktor časopisu Historie a vojenství.
Ženy v uniformě
Povolání vojáka je většinou spojováno s muži, i když v našich dějinách se ženy v bojové linii vyskytují poměrně často. Kdy se vlastně začínají ženy objevovat v armádách?
JB: Musíme začít bájnými Amazonkami z řecké mytologie. Avšak první historicky doloženou ženou je královna britského kmene Icenů Boudica, která v roce 60 vedla povstání proti římské nadvládě. Povstání trvalo dva roky a zpočátku bylo úspěšné, nakonec však bylo krvavě potlačeno. Boudica pak se svými dcerami raději spáchala sebevraždu, než aby padla do římského zajetí. Tuto událost připomíná sousoší naproti britskému parlamentu a Big Benu, na kterém stojí její heslo: „Svobodu, nebo smrt.“
Mohly ženy v minulosti vstupovat do armády s tím, že jsou ženy, nebo se musely převlékat za muže apod.?
JB: Musely se převlékat za muže. To už je ovšem záležitost novověku. Nejznámější ženou převlečenou za muže byla Hanna Snell, která vystupovala jako James Gray. Do armády se dostala kvůli svému manželovi, který ji opustil v sedmém měsíci těhotenství a kterému se chtěla pomstít, protože jejich dítě nakonec zemřelo. Proto vstoupila do britské námořní pěchoty. Zúčastnila se tažení v Indii, byla raněna. V roce 1750 se vrátila do Británie a podařilo se jí svůj příběh (dnes bychom řekli) medializovat. Dokonce pak dostala od vrchního velitele britské armády doživotní rentu.
Nebyla však první, protože už v bitvě u Ramillies v roce 1706 také bojovaly ženy v převleku za muže. Prozradilo se to, až když byly zraněny. A dokonce i ve flotile admirála Nelsona, jak se můžeme dočíst z pamětí jednoho z námořníků, který bojoval v bitvě u Aboukiru v roce 1798, byly v posádce ženy. Jedna z nich zahynula, ale nebyla pohřbena do moře, jak je u námořníků zvykem, ale na jednom z ostrůvků v deltě Nilu.
Co vlastně žene ženu k tomu, aby se stala vojákem z povolání? Rodinná tradice, snaha dokázat si, že na to mám? Proč jste se pro to rozhodla vy?
MC: Chtěla jsem dělat profesi, která není pro ženu úplně normální, a také jsem chtěla pomoci finančně rodičům, protože ve chvíli, kdy jsem vstupovala do armády, bylo veškeré vzdělání hrazené státem.
Na ženu máte poměrně vysokou hodnost. Čím vším jste si prošla? Kde jste sloužila?
MC: Po škole jsem začínala v Liberci. Prošla jsem si různými funkcemi. Učila jsem vojáky základní služby na poddůstojnické škole, dělala jsem tiskovou mluvčí, personalistku, právničku. Dnes vykonávám funkci komunikační manažerky.
Působila jste ale také v belgickém Monsu, kde jste pracovala ve velících strukturách NATO. Jakou funkci jste tam vykonávala? Dá se srovnat postavení vojákyně z povolání Armády České republiky s postavením žen v armádách v jiných zemích?
MC: Nebylo to jen moje tříleté působení v Monsu, ale celá moje mise, která mne provází celou moji vojenskou kariéru. Práce v Monsu byla pro mne, ženu v uniformě, ohromná zkušenost. Potvrdilo se mi, že muži jiných armád vnímají ženu v uniformě daleko lépe, než zpočátku naši muži, i když situace u nás se velice změnila. I postavení žen je v cizích armádách mnohem rovnoprávnější, takže ženy mohou vykonávat prakticky jakoukoliv funkci.
Anna Fantlová se jako děvče z Podkarpatské Rusi stala nejdříve příslušnicí sovětské armády, aby nakonec do osvobozené Prahy přijela jako poddůstojnice 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu ( přepis doplňující reportáže):
Hovoří podplukovnice Anna Fantlová: 30. srpna najednou přešel 4. ukrajinský front 38. brigády generála Grečka a Pavlova přes Užhorodský průsmyk. Když jsem viděla, že tam děvčata se samopaly bojují proti fašismu, neváhala jsem ani hodinu a vstoupila hned 1. září do sovětské armády jako zdravotnice. Měla jsem také dvě zranění. Člověk ale na to špatné zapomněl tím, že byl mír a krásně a že už se nemusel bát. To pro mne byla satisfakce.
Samozřejmě vám zůstanou válečné vzpomínky. Jakmile vidím tank, je mi špatně, protože to byla hrůza: jak se vystřelilo znamenalo to zkázu. Nebo Kaťuše – třeba třicet ran najednou, a když se střepinka z nich zaryla do těla, dokázala vyrvat maso pět centimetrů hluboko.
Pětkrát jsem dávala krev umírajícím vojákům, protože to byli i krásní lidé a bolest v srdci byla tak veliká, když vidíte, že musí umírat jen proto, že si někdo vymyslel válku. Musela jsem chodit kolem nich: jednomu jsem dala pilulku na snížení tlaku, druhého pohladila, když plakal, a třetí už nedýchal, takže stačilo přes něj přetáhnout deku. Tak to šlo stále, dokud byla válka.
Ne všechny ženy přispívaly k vítězství svých válčících zemí tím, že bojovaly na frontách. Celá řada z nich nahradila muže na jejich místech v továrnách, zemědělství atd. O jaké počty asi šlo?
JB: O miliony, možná desítky milionů žen. Začalo to už za první světové války, kdy například ve Spojeném království vzrostl počet žen v těžkém průmyslu z 220.000 v roce 1914 na 820.00 v konečném roce války 1918.
Čísla pro druhou světovou válku už jsou skutečně v milionech, protože bylo (znovu na příkladu Spojeného království) do válečného úsilí (nejen průmyslu, ale i zemědělství a samozřejmě ozbrojených sil) zapojeno přes 7 a půl milionu žen. Británie byla v tomto daleko nejdále. V Sovětském svazu sice ve válečném průmyslu a armádě působilo přes 11 milionů žen, ale při přepočtu na počet obyvatel bylo zapojení žen do válečného úsilí v Británii největší v historii.
Měli to Britové nějakým způsobem právně ošetřené? Šlo o dobrovolnice, nebo zavedli pracovní povinnost?
JB: Dá se říci, že to byla pracovní povinnost podle zákona z roku 1940 a z prosince 1941, podle kterého ženy ve věku od 19 do 31 let věku měly povinnost vstoupit do armády. Byly tam výjimky, kdy v případě, že měly malé děti nebo se staraly například o někoho nemohoucího, do armády vstoupit nemusely.
Ženy stejně jako muži vyjíždějí do zahraničních misí, často na nebezpečná místa. Jak to nesou blízcí, děti?
MC: Kdybyste se zeptal mých dcer, tak by následovalo asi pár teček a jadrných výrazů, že jsem s nimi nebyla, když jsem měla. Všechno záleží na rodinném zázemí - jakým způsobem vycházíte s manželem a dětmi. Ve většině rodin to funguje všechno v pořádku, protože muž si uvědomuje, že jestliže jeho žena chce vykonávat takovouto profesi, musí si tím projít.
Ženy od nás se často objevují v zemích (ať už jde o Balkán, později Afghánistán a Irák), kde má žena ve společnosti naprosto jiné postavení. Jak berou naše vojákyně? Najednou před nimi přece stojí žena v uniformě.
MC: Pokud s ní nemusí vycházet, co nejrychleji se jí vyhnou. Na druhou stranu u našich žen (v uniformě nebo v civilu) vítězí úsměv a vlídné slovo. A působí to velice dobře i v Afghánistánu nebo Iráku.
Zpočátku nebyly ženy v rámci válečných konfliktů nasazovány na pozice, kde by přímo zabíjely. Přesto existovaly výjimky. Už za druhé světové války jsme měli v našem armádním sboru snajperky. Kdy se to začíná měnit? Proč se ženy najednou začaly přesouvat na jiné pozice?
JB: Asi proto, že o to měly zájem. Začalo se to měnit už za první světové války, kdy v Rusku v roce 1917 vznikl dobrovolný ženský sbor. 120 z nich pak bohužel neúspěšně hájilo Zimní palác za Velké říjnové revoluce. Avšak narozdíl od nasazení žen v britských ozbrojených silách, kde byl striktní zákaz nasazovat je do bojových akcí, Rudá armáda využívala ženy ve všech funkcích. Ruské ženy tak působily na místech zdravotnic, lékařek, osádek tanků nebo v protiletadlovém dělostřelectvu. Dokonce měly tři letecké pluky: noční bombardovací, střemhlavý bombardovací a stíhací. Právě noční bombardovací pluk byl postrachem Němců, kteří jim říkali noční čarodějnice.
Mezi ženami, které se zapojily do válečného úsilí spojenců, byla i Margit Rytířová, která se do Británie dostala jako jedno z českých dětí zachráněných sirem Nicholasem Wintonem. U Britského královského letectva konala službu jako příslušnice pozemního personálu (přepis doplňující reportáže):
Hovoří Margit Rytířová: Protože jsem pořád toužila po tom, abych mohla dělat něco proti Němcům, musela jsem počkat, dokud mi nebylo 17 a půl. Jakmile jsem toho věku dosáhla, přihlásila jsem se k letectvu. Musela jsem prodělat všechny možné lékařské prohlídky. Asi po třech měsících jsem dostala vyrozumění, že mě přijímají. Nastoupila jsem v Glosteru, kam jsem museli přijet všichni. Tam jsme dostali veškeré uniformy, a pak nás rozdělili na různá letiště.
Poslali mne na letiště v Honeybourne, kde jsem pracovala na bombardérech Wellington a Whitley a stíhačích Hurricane a později Spitfire (to už ovšem bylo na jiném letišti). Vždy jsem byla jediná Češka a stále jsem byla mezi samými Angličany.
Jak by v současné době vypadalo nasazení žen v případě nějakého válečného konfliktu? Existují nějaké limity? Může být žena například vysazena v případě speciálních jednotek do týlu nepřítele?
MC: Pro toto žádné limity neexistují. Otázka je obecný předpis – třeba manipulace s těžkými břemeny. Jinak pro ženu neexistují žádná diskriminační pravidla. Vždy je to na bázi muž-žena. Dávám ale za pravdu velitelům, kteří takovými boji v týlu prošli a kteří říkají, že by to nebylo vhodné spíše z morálního hlediska.
Je to tedy jen otázka, jestli je to vhodné, nebo není. Ženy totiž dnes působí všude – neexistuje funkce, kde by žena nemohla být. Měli bychom nad tím však vždy zauvažovat.
V britské armádě takovéto limity v minulosti byly. Zajímavé ale je, že taková organizace jako Speciál Operations Executive, která vysílala agenty na území okupované nacisty, tam vysílala i ženy a velký problém s tím neměla? Legendární postavou byla Odette Samson.
JB: Byly to vesměs dobrovolnice vysazované většinou na okupovaném území Francie. Odette Samson je skutečně legendární. Ona padla do zajetí, byla v koncentračním táboře a byla odsouzena na smrt. Život jí zachránil sňatek, protože se provdala za svého kolegu Petera Churchilla. Němci se domnívali, i když to nebyla pravda, že má nějakou příbuzenskou vazbu na ministerského předsedu Winstona Churchilla. Díky tomu přežila narozdíl od jejích dvanácti kolegyň, které byly popraveny nebo umučeny. Známý je také nešťastný příběh špiónky Violette Szabo, která byla umučena.
Objevila se nějaká žena z vysoce postavených rodin té doby ve vojenských jednotkách nebo v rámci dobrovolných sil?
JB: Přímo v uniformě ATS (pomocné ženské pozemní sbory) se objevila Churchillova mladší dcera Mary, která mimo jiné sloužila u protiletecké baterie v Hyde parku. Zřejmě nejslavnější ženou v uniformě je současná britská panovnice Alžběta II., která ke stejným jednotkám nastoupila až na jaře 1945. Daleko před tím si přála nastoupit jako pomocná sestra do nemocnice, královští rodiče jí to ale zakázali.
Když jí bylo osmnáct, byla plnoletá, prosadila si to a nastoupila do armády pod občanským jménem Elizabeth Alexandra Mary Windsdor. Vojenská míra byla tři stopy a šest palců, což je v našich jednotkách 160 centimetrů. Měla své vojenské číslo, ale její vojna byla velice fešácká, protože služba jí končila ve čtyři hodiny, kdy pro ni přijelo auto a odvezlo ji do Windsdoru. Tam ji tatínek vždy vyzpovídal, co v armádě dělala. Alžběta II. je však asi skutečně jediným monarchou na světě, který se může chlubit výučním listem automechanika.
Vojáci musí absolvovat poměrně náročný výcvik. Jak je to s ženami? Mají stejné, nebo jiné normy?
MC: U bojových jednotek jsou normy stejné. Rozdíl je jen v přezkoušení, jinak musí žena podstoupit všechno co muž. Samozřejmě se nebavíme o ženách, které jsou delší dobu v administrativě.
Žena se chce líbit. Limituje vás nějakým způsobem uniforma?
MC: Vůbec ne. Uniformy jsou čím dál tím hezčí a jsme chváleny i v zahraničí. Takže máme být na co pyšné.
Ženy se zapojovaly do válečného úsilí v továrnách, ale některé vojákům pomáhaly snášet těžký život na frontě tím, že k nim přinášely kulturu. V tomto ohledu je zajímavá třeba Marlene Dietrich i některé další?
JB: Marlene Dietrich nosívala dokonce uniformu, která je dnes uložena v Imperiálním válečném muzeu v Londýně. Nebyla to samozřejmě jen Marlene Dietrich, byly to desítky dalších hereček a zpěvaček atd. Nejznámější z nich je v Británii dodnes žijící zpěvačka Vera Lynn.
Kolik žen v současné době pracuje v Armádě České republiky? Kolik je to procent z celého počtu?
MC: Z celkového počtu je to dnes 12,6 procent, což je velký rozdíl oproti roku 1986, kdy jsem vstupovala do armády a kdy v ní působila jen necelá tři procenta žen. Žen by mělo být v armádě v budoucnosti ještě víc. Otázkou ale je, zda je to při nadcházející transformaci a restrukturalizaci armády úplně vhodné. I muži by se totiž měli více zapojit do dění v armádě.
Máme v současné době ženu s hodností generála?
MC: Zatím ještě ne, ale všechny doufáme, že tomu tak jednou bude, protože si to zasloužíme. Nejvyšší ženská hodnost v naší armádě je plukovnice, doposud je jen jedna.
Jak jsou na tom ostatní světové armády s nasazováním žen?
JB: Počet žen v české armádě mě překvapil, protože je daleko vyšší než ve všech britských ozbrojených složkách, kde se pohybuje od šesti do devíti procent. Devět procent má Britské královské letectvo. Nasazovány jsou tak do tří čtvrtin funkcí v porovnání s jejich mužskými protějšky. Ženy třeba slouží na všech lodích britského námořnictva s výjimkou ponorek. Ale i o této otázce se v současné době diskutuje.
Prestiž Armády České republiky šla v posledních letech výrazně nahoru. Vnímáte to i vy, které sloužíte jako ženy v uniformách, že se k vám lidé chovají jinak?
MC: V uniformě se moc nepohybujeme, takže těžko soudit. Pravdou ale je, že na akcích, kdy v uniformách jsme, sklízíme mimořádný úspěch, což je zásluhou všech žen, ale i mužů v uniformě.
(redakčně kráceno)