Historický magazín z 29. prosince byl věnován jednomu z nejpozoruhodnějších českých panovníků, císaři Rudolfu II. Nešlo však jen o jeho komplikovanou osobnost, ale i o jeho filmový obraz. Nejznámější filmová podoba Rudolfa II. je spojena s Janem Werichem z filmu Martina Friče Císařův pekař a pekařův císař. Jan Werich pojal císaře Rudolfa II. jako rozmarného, dětinsky náladového a občas už mírně senilního, ale ve své podstatě sympatického monarchu. Historická postava a její nejslavnější filmový představitel v očích veřejnosti téměř splynuli v jedno.O tom, jaký byl Rudolf II. ve skutečnosti a jak představy o něm ovlivnila filmová díla, hovořila moderátorka pořadu Marie Koldinská s historikem Jaroslavem Pánkem (JP) z Historického ústavu Akademie věd České republiky a filmovým historikem Ivanem Klimešem (IK) z Národního filmového archivu.
Rudolf II. – postava historie i filmu
Jak se jako znalec rudolfínské doby díváte na zažitý obraz Rudolfa II., který je formován hlavně tím, jak jej ztvárnil Jan Werich? Byl Rudolf II. opravdu nevypočitatelný cholerik bez zájmu o vládnutí?
JP: Některé jeho stránky podle Werichova ztvárnění, jako určitá nejistota, ve které se pohyboval, nebo váhavost, odpovídají skutečnosti. Z filmu známé rozbíjení nádob odpovídá jeho manickým stavům v dobách, kdy byl schopen na své služebníky a dvořany vytáhnout dýku nebo jim vyhrožovat popravou. Naštěstí žádný takový hrdelní zločin nikdy nespáchal.
Rudolf II. byl skutečně na jedné straně velmi rozporuplná postava, ale na straně druhé byl panovník, který se pokoušel moderovat situaci ve střední Evropě. Byl postaven před neobyčejně obtížné úkoly, které by možná úspěšněji řešil nějaký geniálně nadaný politik (třeba jeho děd Ferdinand I.), ale takové schopnosti Rudolf II. rozhodně neměl.
Byl však také velmi vzdělaný: ze Španělska si přivezl nejen dvorskou výchovu, ale též ohromný rozhled po tehdejším umění, směrech v myšlení, ovládal některé směry jako neoplatonismus, měl představu o kabale.
Takže Rudolf II. byl určitě člověk disponovaný k tomu, aby byl intelektuálem na trůně, ale chyběly mu určité vlastnosti, jako větší pracovitost, aby byl systematiky vládnoucí panovník. Jeho rozporuplnost je tak ve Werichově podání vyjádřena celkem zřetelně, jen tam asi nebylo tolik humoru.
Dá se tedy říci, že i odpor k plnění státnických povinností, jak jej známe z filmu, se kryje s realitou?
JP: To neodpovídá. Pokud přijmeme výklad, že Rudolf II. trpěl psychickými chorobami a že se u něj střídaly manické a depresivní stavy, musíme jeho život vidět rozfázovaný do různých období. Někdy byl člověk velmi racionálně uvažující o tehdejší politické situaci a schopný do ní zasahovat. A někdy se o to naprosto nezajímal. V pozdním období to pak bylo čím dál tím horší.
Fričův film nebyl zdaleka prvním pokusem, jak uchopit Rudolfa II. a další témata s ním spojená (Golem apod.)?
IK: Golemovskou tematiku a romantickou stránku rudolfínské Prahy objevil pro film německý herec Paul Wegener v roce 1913, když tady natáčel poměrně významný německý film Pražský student. Tehdy narazil na golemovskou legendu a postupně v průběhu několika let se podílel na vytvoření tří filmů. Nejznámější z nich je Der Golem z roku 1920 (v češtině: Jak Golem na svět přišel). Tento film byl velmi úspěšný i ve Spojených státech a velmi intenzivně golemovskou legendu popularizoval a dal jakýsi základ pro další interpretace. Paul Wegener sám hrál v tomto filmu Golema a jeho maska byla emblematickým vzorem pro golemovskou látku pro první polovinu 20. století i v mezinárodním prostředí.
Potom se golemovského tématu chopili Voskovec a Werich ve své revue, na níž navázal filmový projekt, na kterém původně oba participovali jako scénáristé a který inicioval Miloš Havel ve společnosti AB. Film se jmenoval Le Golem, natočil jej Julien Duvivier, ale už ne podle scénáře Voskovce a Wericha. S těmi se totiž rozešel, protože chtěl ztvárnit romantickou tvář této legendy, kdežto Voskovec a Werich mu nabídli tvář parodickou.
Jan Werich se ke golemovské látce vrátil až v poúnorovém období na půdě reprezentativního projektu, který paradoxně nesl všechny znaky toho, aby byl jako myšlenka zakázán. Šlo o židovskou tradici v době stoupajícího oficiálního antisemitismu, šlo o reprezentativní projekt osobnosti meziválečné levicové kultury, ke které nová nastupující komunistická moc měla rozporuplný vztah. Nicméně Werich měl velkou podporu vedení a celý projekt byl také od začátku připravován na export jako doklad toho, že filmová tvorba v komunistickém Československu je opravdu svobodná.
Je to tak, že hliněný kolos, který se objevil ve filmu Martina Friče, je spíše výjimkou? Golem byl totiž ve starších dílech představován většinou hercem.
IK: Podle legendy je Golem vytvořen z hlíny. I u předcházejících ztvárnění je na masce Golema použita hlína: je už na Wegenerově masce a i Ferdinand Hart, který hraje Golema v Duviverově filmu, je jakoby oplácán hlínou. Ale až Fričův Golem je opravdové monstrum, které ztrácí fyziognomii a které nehraje herec.
Tyto dvě varianty ztvárnění Golema se zvláštním způsobem protnuly v krátkometrážním snímku Jiřího Brdečky (mimochodem spoluautora scénáře k Fričově golemovskému filmu) z roku 1968, kde jsou dva Golemové. Respektive jedna Golema a hliněný Golem. Golema, která se ukáže být homonukulou, je přitom hrána herečkou.
Od Golema se vraťme zpátky k Rudolfu II. jako historické postavě. Jaké byly hlavní politické problémy, se kterými se musel Rudolf II. během své vlády utkávat?
JP: Bylo jich nekonečně mnoho. Navíc Rudolf II. byl postaven do situace, kdy měl zvládat nejen české země, ale také vládnout celé habsburské monarchii, která zahrnovala podstatnou část střední Evropy, a Svaté říši římské. To znamenalo na Východě neustále řešit uherský, respektive turecký problém - osmanskou expanzi do střední Evropy a téměř permanentní války s krátkými přerušeními na habsbursko-osmanské frontě, která byla nedaleko od Vídně a moravských hranic. Velká část Rudolfovy vlády (přelom 16. a 17. století) patří do patnáctileté války s Turky. A ač sám nikdy nebojoval (nebyl v čele vojsk), nechal se oslavovat jako veliký a úspěšný vojevůdce. Každopádně to však byl jeden z velkých problémů, který vyžadoval především obrovskou spoustu peněz na vedení války.
Týkalo se to i vnitřní sféry politiky ať už v rámci Čech nebo v rámci celé podunajské monarchie?
To vše souviselo. Rudolf II. měl i na Západě ohromné množství problémů, které přinášelo konfesijně-politické rozdělení Říše, a tak i střední Evropy. Důležité také je, že vstoupil do vedení politického života ve střední Evropě ve chvíli, kdy končila faktická platnost rozdělení Říše podle Augsburského míru z roku 1555. Tím přestávalo platit do jisté míry mírové soužití mezi katolickými a luteránskými státy, protože do toho vstoupili kalvinisté a mnoho dalších komplikací. A to všechno musel Rudolf II. také zvládat.
Bylo toho opravdu mnoho A v samotné habsburské monarchii a v českých zemích se do jisté míry vyhrocování konfesijně-politických nesnází a střetů promítlo právě do období vlády Rudolfa II. Ten přitom nebyl člověk, který by přišel nepřipraven, ale nebyl zrovna připraven nejlepším možným způsobem.
Rudolf II. nebyl ve střední Evropě v takové situaci, kterou zažil během svého mládí ve Španělsku, kdy tehdejší výrazně centralistický způsob vlády s obrovskými zdroji pocházejícími z drahých kovů z Ameriky znamenal bohatou státní pokladnici umožňující platit drahá tažení a nákladný dvůr. Jako osoba netrpěl sice nedostatkem financí, ale monarchie sama o sobě byla závislá především na financování z českých zemí. Uhry byly totiž válčící zemí a tolik poskytovat nemohly a rakouské země, které formálně také spadaly pod svrchovanost Rudolfa II., byly rozděleny mezi jeho příbuzné.
České země tak byly nejen místem, kde se usídlil, ale též základem jeho moci. Proto když docházelo k nějakým podstatným problémům v českých zemích, Rudolfův trůn se otřásal. Výhodou Rudolfa II. na druhou stranu bylo, že se uměl do jisté míry přizpůsobit této situaci a najít kompromisní způsob zvládání těchto problémů.
Je až překvapivé, že do začátku 17. století se mu dařilo věci řešit kompromisem, odložením, vyšuměním problému, než aby do něj sám tvrdě vstupoval. Nebyl totiž stoupenec (na rozdíl od již zmíněného Ferdinanda I.) tvrdých zásahů a monstrózních poprav – většinu věcí nechal tak, aby se to jakž takž urovnalo. Problémy však zůstávaly pod povrchem až nakonec vyvřely.
Liší se filmová podoba zpracování rudolfínské doby v českém filmu nějak razantně od ztvárňování renesance v zahraniční kinematografii?
IK: V českých zemích spojujeme renesanční období s komediálním žánrem, protože pohled na historické epochy v českém prostředí je silně poznamenán stereotypním myšlením. V zahraniční kinematografii najdeme případy veseloher z renesanční doby, jako jsou Hříšné ženy boomské nebo Šest žen Jindřicha VIII. Právě Jindřich VIII. je dobrý příklad toho, že naše mínění může být slávou tohoto filmu trošku zkreslené. Naprostá většina ostatních filmů vidí totiž tohoto panovníka jako velmi problematického a akcentuje dramatičnost série jeho manželství více než prosluněnost pijácké a milovnické renesanční epochy.
V tomto je zvláštnost českého prostředí, které akcentuje stereotypní radostný pohled na renesanci. Tragédie pak soustředí do pobělohorské epochy, případně do husitských válek.
Nutno však dodat, že jsou i díla jako Lékař umírajícího času (životopisný film o Janu Jeseniovi), která se snaží tento pohled překonat. Na horizontu těmto dílům pak pomáhá naše znalost quasi renesančních komedií.
Byl jste jedním z prvních českých historiků, kteří si uvědomili důležitost „druhého života“ historických osobností pro jejich chápání dnešní společností. Je to patrné i z vaší knihy Poslední Rožmberkové - velmoži české renesance z roku 1989. Jak se díváte na význam mýtů a legend pro chápání historických osobností?
JP: Musím říci, že tady přede mnou byli jiní. Již dávno před tím, než jsem napsal tuto knihu, jsem se inspiroval velkým dílem věnovanému „druhému životu“ Platónovu. To je ukázka, jak se dá napsat monografie dvou a půl tisíciletého „druhého života“ takovéto osobnosti. V každém případě je toto téma pro veřejnost možná důležitější než samotný „první život“. Fakta, která je schopen vypreparovat historik ve faktografické rovině, možná veřejnost zaujmou, ale v podstatě ji neosloví, neinspirují. Teprve něco, co můžeme nazvat fikce, mýtus, umělecké ztvárnění, je určitý smysl, který se vnáší do dějin ex post pohledem lidí z určité doby nazírajících na předcházející epochy.
Domnívám se, že v tomto smyslu po všech pracích o Rudolfu II. nebo Petru Vokovi z Rožmberka budou žít převážně projevy, které vystihlo umění. I když tyto zjednodušené obrazy historikové budou poopravovat, analyzovat a upozorňovat, že to bylo složitější, stejně budou mít větší platnost.
To neznamená, že bychom měli jako historici ustupovat od kritické analýzy, ale zároveň bychom neměli podceňovat dějinotvornou úlohu mýtů. Právě Rudolf II. a prostředí, ve kterém se pohyboval, ale zejména do kterého byl ve 20. století postaven, může být příkladem pohledu, který je do určité míry inspirativní.
Je to vidět na příkladu Golema. Golem, ačkoliv víme, že jde o fikci, zapůsobil na přelomu 20. a 21. století způsobem naprosto nečekaným. Argentinský velvyslanec Juan Eduardo Fleming, který přišel do Prahy, si uvědomil, že je zde pro něj něco velmi inspirujícího: uměle vytvořená bytost, do které byla vložena umělá inteligence. Fleming vycházel z toho, že klasik argentinské literatury Borges také uvažoval nad tímto tématem, a pak propojil tyto dvě okolnosti a inspiroval česko-argentinský projekt, do kterého se vložila kybernetika a který ovlivnil bádání o umělé inteligenci. To je ona dějinotvorná úloha mýtu.
(redakčně kráceno)