Pořad Historie.cs zahájila výpověď jednoho ze studentů o policejním zásahu na studenty ze strahovských kolejí v říjnu roku 1967: Když mě vytáhli, dostal jsem asi třetí ránu do hlavy, po které jsem se svezl k zemi a omdlel. Podvědomě jsem slyšel a cítil, jak mě kopou a nadávají mi. Potom mě některý začal zvedat. Když jsem viděl, že se snaží, pomohl jsem mu v tom, že jsem se ještě sám zvedl. Dostal jsem pár ran a odvedli mě pryč. Tajný, který mě odváděl, to komentoval nejdřív sprostými výroky, jako "co si to dovolujeme, svině studentský". Potom začal hlavně o tom, že tímto jsem skončil se školou, že půjdu do dolu, že půjdu k lopatě a podobně. Tak tvrdě na konci října 1967 narazila na mocenskou realitu "generace starců na chmelu", generace lidí, kteří si mysleli, že žijí v době uvolnění. A právě fenomén 60. let byl tématem Historie.cs z 10. prosince. Vladimír Kučera si do prostoru strahovských kolejí pozval Ladislav Mravce (LM), ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky, historika Michala Svatoše z Ústavu dějin Univerzity Karlovy (MS) a historika Pavla Urbáška (PU) z Archivu Univerzity Palackého.
Světlo pro starce na chmelu
Vy jste tehdy byl také na strahovských kolejích v některém z těchto smutných baráků?
LM: Baráky možná dnes smutné jsou, ale tehdy byly veselé, někdy až příliš. Život na kolejích byl velmi kompaktní. Jednou z věcí, která přispívala k souhře kolektivu, bylo časté vypínání světla. A onoho dne, 31. října 1967, dobrá nálada z toho, že zase nemáme světlo, spontánně vyústila v akci - směr město, pochod, eventuálně nějaká veselá demonstrace.
Hovoří historik Jaroslav Pažout (přepis doplňujícího rozhovoru):
Kolejní areál na Strahově se začal stavět na začátku 60. let. Od začátku byly na strahovských kolejích problémy s jejich technickým stavem - neustálé výpadky proudu, problémy se zateplením. Tyto problémy (hlavně se zhasínáním světla) vrcholily od počátku října 1967, kdy téměř každý den docházelo k vypínání elektrického proudu, ať už v celém areálu nebo v jednotlivých blocích.
Studentská nespokojenost nakonec vyvrcholila 31. října 1967, kdy v celém areálu opět zhaslo světlo. Studenti se spontánně shromáždili před budovami, kde vykřikovali různá hesla typu: „Chceme světlo, chceme studovat!“ Postupně se vydali směrem přes Pohořelec na Malostranské náměstí.
Hovoří student Elektrotechnické fakulty ČVUT Vladimír Hetflejš (přepis Československého filmového týdeníku z roku 1968):
S Bezpečností jsme se poprvé setkali v dolní části Nerudovy ulice. Příslušníci, kteří nás zastavili, tam na nás čekali ve vozech. Začali s námi nejprve velice solidně vyjednávat. Jejich velitel se nás nejdříve ptal, co se děje. Ptal se, kam jdeme, proč zastavujete dopravu atd. Jen jsme říkali, že nám nesvítí světlo, nejde nám topení a že chceme, aby o tom vědělo co nejvíc lidí, abychom se konečně dočkali nějaké nápravy. On říkal, že je to všechno pěkné, ale že musíme honem zvolit svého zástupce, který s nimi pojede na vyšší místa, kde se všechno vyřeší, a že takhle to nejde dělat.
Žádné vedení jsme neměli, protože to byla úplně spontánní akce, tak jsme honem chtěli někoho zvolit, někoho vybrat, jenže než jsme k něčemu vůbec měli čas, přijel najednou další oddíl příslušníků, snad přepadový. A ti nás hned začali zatlačovat nahoru do Nerudovky, a tím to vlastně všechno začalo.
Hovoří historik Jaroslav Pažout (přepis doplňujícího rozhovoru):
Auta s policisty jezdila mezi studenty Nerudovou ulicí, policisté je mlátili z okýnek obušky, najížděli do nich. Policisté, kteří šli za auty, studenty dost brutálním způsobem mlátili. Došlo tam k několika případům, kdy několik policistů mlátilo ležící studenty včetně dívek. Mezitím přijely další policejní oddíly, které začaly mlátit i studenty, kteří s tou akcí neměli naprosto nic společného, protože se třeba vraceli z města.
Policisté také vnikli do prostoru kolejí, kde zase pokračovalo mlácení studentů. Dokonce tam došlo k absurdní situaci, kdy se policisté dožadovali rozsvícení světel, aby mohli lépe provádět svou činnost.
Tento brutální zásah, který si vyžádal řadu lehkých, ale i těžkých zranění, vyvolal obrovskou odezvu mezi ostatními studenty v Praze i mimo Prahu.
Zásah je třeba zařadit do celkového kontextu vývoje studentského hnutí od začátku 60. let. Tehdy totiž došlo na některých fakultách v Praze k formování skupin nonkonformních studentů, kteří se často recesistickým způsobem snažili vystupovat proti stávajícímu establishmentu. Tyto skupiny se často formovaly na půdě fakultních organizací tehdy monopolní mládežnické organizace, Československého svazu studentstva.
Velkou roli zde sehrály i studentské časopisy. Nejvýznamnějším byl časopis Buchar vycházející na Strojní fakultě ČVUT. Šlo o skupinu kolem Jiřího Müllera a Luboše Holečka.
PU: Zapadlo to do situace. Zasedalo plénum ÚV KSČ a situace byla velmi brizantní, protože šlo o hlavu a místo prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného. Situace v druhé polovině 60. let byla velmi uvolněná, ale předcházely jí záležitosti, které začaly už na počátku 60. let. Tehdy se ukázalo, že se země dostává do nemalých hospodářských problémů. Tudíž byla vyhlášena jakási ekonomická reforma (řízené tržní hospodářství), která začala fungovat víceméně od poloviny 60. let. Ta je spojena se jménem Oty Šika, tehdejšího ředitele Ekonomického ústavu ČSAV.
V druhé polovině 60. let se ukázalo (a bylo to jasné i komunistickým reformátorům a intelektuálům), že není možné v rámci systému liberalizovat jen ekonomiku, ale že je nutné začít uvolňovat i ostatní mantinely společnosti. A to se také dělo.
Hovoří hudební publicista Jiří Černý (přepis doplňujícího rozhovoru):
V roce 1967 se zúročilo, co se dělo předtím rok nebo dva. Pokud jde o muziku, už to byla éra bigbeatových skupin. Dokonce se jim začalo říkat lidsky rokenrolové. V sedmašedesátém zcela ovládl vysílání pořadu Třináct na houpačce, ale i jiných pořadů, Petr Novák se skupinou George and Beatovens. Jeho písnička Povídej tam byla půldruhého roku.
Hýbalo se to bezvadně i v kolejních klubech, kde už vystupovaly amatérské skupiny, které ovšem byly z desek poučené o tom, co se dělo na Západě. Takže když se objevila v Praze skupina Donald, tak její zpěvák Pavel Černocký byl docela roztomilá kopie Micka Jaggera.
A když se člověk podíval do tehdejších novin, už tam našel to, co chtěl. Ne přímo opak Rudého práva, ale rozhodně to bylo blíž myšlenkám mladé generace. Hodně se četl Mladý svět, kde byla muzika, móda, děvčata se dozvěděla, jaký účes se právě nosí. To se ale ostatně dalo poznat podle toho, co měla na hlavě Marta Kubišová nebo Helena Vondráčková.
Citace z projevu Antonína Novotného na sjezdu Československého svazu mládeže v roce 1967:
Zvláště vy, členové a funkcionáři Československého svazu mládeže, dnes máte v mladých lidech svou činností přímo pěstovat víru v socialismus, pěstovat víru ve svět bez válek a učit je pro tuto věc aktivně pracovat a bojovat, nebrat ovšem život lehce, neupadat do bezstarostnosti a iluzí pacifismu.
Hlavním heslem mladých by mělo být: „Načerpat co nejvíce vědomostí z bohatství poznatků, které lidstvo má.“ Pro nás to je dnes jedna ze základních podmínek, máme-li zabezpečit všestranný rozvoj socialistické společnosti.
Hovoří historik Jaroslav Pažout (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jednání celostátní konference Československého svazu mládeže byla naprosto duchaprázdná. Místo toho, aby se tam řešily podstatné problémy, které jak studenty, tak ostatní svazáky opravdu zajímaly, tak tam věnovali velký čas procedurálním problémům včetně šikanování některých studentů, kteří se nedostavili ve svazáckých úborech.
Tato jednání byla směřována k tomu, aby co nejdříve skončila, aby se delegáti mohli rozejít a věnovat se svým zájmům po Praze. Studenti zde prostě na vlastní oči viděli, že v rámci Československého svazu mládeže budou snahy o reformy přinejmenším velice obtížné.
Za této situace všeobecné nespokojenosti (především mezi pražskými studenty, ale i jinde, v Bratislavě, Olomouci, Brně) došlo k brutálnímu zásahu vůči studentům ze strahovského kolejního areálu. A to představuje jakýsi Rubikon ve vývoji studentského hnutí.
Režim tedy došel k závěru, že by bylo dobře, kdyby trošičku liberalizoval život. To byl třeba sjezd spisovatelů, kdy se spisovatelé scházeli s vědomím, že je liberalizace, takže začneme hovořit. Vystoupili pak jeden za druhým - Havel, Kundera… Čím to bylo, že se režim pohyboval v takových podivných zmatcích?
PU: Vyplývá to z jistého způsobu vládnutí Antonína Novotného, který vlastně kumuloval dvě funkce: byl jak první tajemník ÚV KSČ, tak (od roku 1957) prezident republiky.
Novotný tímto sledoval jakousi mocenskou linii, kterou vytyčil v Sovětském svazu Nikita Sergejevič Chruščov (nakonec spolu velmi dobře vycházeli). Šlo o velmi omezenou liberalizační bázi, jakmile však překročila nevytyčené hranice, tvrdě zasáhl.
To se projevilo právě při sjezdu spisovatelů, ale i u studentů - když se Novotnému zdálo, že majálesy překročily hranici, velmi tvrdě proti organizátorům zasáhl. V roce 1966 byli vyloučeni ze studií hlavní studentští lídři, jako byl Jiří Müller nebo Lubomír Holeček, které Novotný v podstatě poslal na vojnu, aby se jich zbavil.
Jak na to reagoval Československý svaz mládeže, modré košile ČSM?
MS: ČSM byla organizace podobná komunistické: byla hierarchicky uspořádaná, studenti tam neměli své vlastní místo. Takže pokud vytvořili platformu, tak jedině v rámci fakult, kde došlo k jednotlivým projevům odporu nebo reakcím. ČSM ale jinak byla monolitní, neměnná, kamenná instituce, která byla řízena z jediného centra, které určovalo, jak kdo bude reagovat.
Na 60. letech bylo pozoruhodné, že sice existovala jedna linie, která měla být směrodatná, ale nebyla. Stačí vzpomenout slavný Vaculíkův projev na sjezdu spisovatelů, který měl mezi studenty velké echo v jediné větě, která je třeba i v pozadí strahovských událostí: „Všechno, co máme, jsme si museli vyvzdorovat.“
Byla to památná věta. Je to přitom přesně ono. I Vaculík, který v podstatě k moci patřil, měl přesto pocit, že všechno, co má, si musel na moci (rozštěpené a odpoutané od totalitního režimu) nějakým způsobem (násilím) vyvzdorovat.
Přepis úryvku z dokumentu Chceme světlo (režie Vladislav Kvasnička, 2000):
Hovoří Ludvík Vaculík: Předem jsem svůj projev nedal nikomu číst, ani manželce. Nepřál jsem si totiž, aby mi to někdo rozmlouval, protože jsem se cítil naprosto připravený a viděl jsem v tom svoji životní příležitost.
Úryvek z projevu Ludvíka Vaculíka na Sjezdu československých spisovatelů z roku 1967:
Bojím se, že jsme se nepovznesli ani na dějišti světa. Cítím, že jméno naší republiky ztratilo dobrý zvuk. Vidím, že jsme nedodali lidstvu žádné původní myšlenky a dobré nápady. Proč nemůžeme žít, kde chceme? Proč krejčí nejezdí na tři roky do Vídně a malíři na třicet roků do Paříže s možností vrátit se nikoli jako zločinci? Náš parlament zřejmě dobře zná jednu právní zásadu: Není zločinu bez zákona. Uplatňuje ji tak, že vyrábí pro stát tolik zločinců, kolik chce.
Studenti byli u nás v podstatě u všeho: 17. listopadu byl zabit student Opletal, studenti šli v osmačtyřicátém roce k Benešovi, řada studentů byla v odboji jak za druhé světové války, tak v protikomunistickém odboji, pak přišel samozřejmě rok 1967 - předstupeň k pražskému jaru, a potom rok 1989. Cítil jste se tehdy jako student jako jakýsi tvůrce, popichovatel dějin?
LM: Cítili jsme se jako popichovatelé sami sebe, eventuálně několika málo autorit, které byly v naší těsné blízkosti. Hlavní autority z masa a kostí byly obvykle příslušníci rodiny, někdo ve škole, kamarádi nebo někdo, kdo něčeho dosáhl už v našem věku. Pak byly přátelské autority, které přicházely ze světa jako abstraktní vzory - spisovatelé, filmaři atd.
Člověk se cítil být spíše spoluúčastníkem jakéhosi hlubšího procesu než nějakým popichovatelem něčeho. Kdybych měl za sebe rekapitulovat, co v té době bylo tvůrcem mého životního stylu, v každém případě bych hodně vysoko postavil vzdělání. Tehdy už totiž byly otevřeny skoro všechny „kohoutky“ - nebyly „zakázané vědy“, takže bylo možné dosáhnout relativně slušné úrovně vzdělání, zejména v exaktních vědách. Neříkám, že to bylo to pravé ořechové, byly tam jakési náznaky. Ale kdo chtěl, dostal se ke Vzpouře davů, měl i Kafku. Stačilo neustrnout, a už to bylo malinko lepší.
Hovoří historik Jaroslav Pažout (přepis doplňujícího rozhovoru):
Studentské hnutí souviselo s celkovým pohybem ve společnosti, se snahou různých vrstev obyvatelstva reformovat komunistický režim, který se tehdy nacházel v krizi. Studentská nespokojenost se stávajícími poměry se často ventilovala například na majálesech (známý je majáles z roku 1965, kdy si studenti zvolili za krále majálesu beatnika Alana Ginsberga). Během těchto průvodů vykřikovali různá hesla zesměšňující režim, nesli různé transparenty, na kterých satirickým způsobem poukazovali na nedostatky režimu.
V pětašedesátém roce si studenti zvolili králem majálesu beatnika Ginsberga. To už společnost vnímala až takovouto hraniční „infiltraci“ ze Západu?
MS: Rozhodně ano. Alan Ginsberg byl slavná americká figura, beatnik, představitel určité generace. Ale on byl de facto opoziční i v Americe, což je pozoruhodná situace, kterou u nás ale vůbec nikdo nevnímal. Všichni totiž vnímali jako podstatné to, že se Američan stal králem majálesu.
Nejvíce to zarazilo policii. Lze se o tom dočíst v policejních relacích, které ho vnímaly velice ostře jako „ne jednoho ze studentů, kteří nebyli zcela režimní, ale někoho, kdo přišel úplně zvnějšku“. A navíc jako někoho, kdo byl celou dobu vydáván za protiklad ideálu socialistického člověka: fetoval, byl to homosexuál, básník, chodil v teniskách, džínsech, měl mastné vlasy.
LM: Byl to typický král majálesu. Od pohledu šašek, osobnost, ze které něco vyzařovalo, která si ze všeho dělala legraci a uměla tu legraci podat velmi kvalitním způsobem. Proto na sebe nabalil davy svých obdivovatelů.
Současně bych řekl, že byl ve studentských masách přijímán s velikánskou rezervou, protože jsme věděli, že je to svým způsobem figurka, kterou jsme si dali právě na ten den, a tím, jak den skončí, život půjde dál a ideály se zase posunou někam jinam. Nebyla to modla.
Jak na to reagovali policisté?
MS: Velmi zajímavým způsobem. Oni uměli jedinou věc: vnímat. To znamená, že si velice dobře uvědomovali, že jde o studentskou recesi, která bude trvat 24 hodin, a pak bude konec. Celou dobu však Ginsberga kontrolovali jako personu non grata. Takže byl pod nejostřejším možným dohledem. A všichni, kdo s ním přišli do styku (počínaje Škvoreckým, který to vlastně celé navrhl, a konče Ginsbergovými překladateli), byli jednoznačně sledováni jako osoby, které přišly s tím proklatým básníkem do kontaktu.
Jak reagovala dospělá společnost na demonstrace studentů, na Ginsberga jako krále majálesu a na výbuch mládí v 60. letech vůbec?
PU: Majálesy byly neobyčejně sledovány, protože měly skutečně opoziční podtext spojený navíc s happeningovou atmosférou, což bylo v této sevřené době něco neuvěřitelného. To samozřejmě vyvolávalo tlak ze strany establishmentu. Některé majálesy byly dokonce napadeny policií a nebylo to jen v Praze.
Majálesy byly i v mimopražských vysokoškolských centrech, kde ke konfliktům docházelo také. Třeba v Olomouci proběhl nejslavnější majáles až v květnu 1968, kde už to opravdu byl oslavný happening. Králem majálesu se tehdy stal Josef Škvorecký.
Říkal jste, že to byl výbuch recese. Mluvili jste tehdy jako mladí o politice? Zabývali jste se jí?
LM: Bylo to nekonečné téma. S odstupem času bych řekl, že nám tehdy nejvíce vadilo, že to nemělo žádný smysl. A to nemyslím jen vládní politiku KSČ, ale i reformu. Reformátoři vypadali jako lidé, co nosí vodu ve vědrech s děravým dnem – stále se něco vylepšovalo, přehazovalo zleva doprava a naopak.
Takže nám chyběla nějaká základna, o kterou by se člověk mohl opřít, když chce uvažovat o tom, jak by to v politice mělo být. A protože se tehdy u nás zřejmě jednalo o jakési rané stadium, všechno se to zvrhávalo v četbu nebo ve vášnivé diskuse.
Jedna z věcí, která to tehdy hrozně jitřila, bylo všeobecné vědomí o velkém množství politických vězňů a o nespravedlivě popravených lidech. Tomu se nešlo vyhnout - vnitřní reminiscence 50. let byla, pořád se o tom mluvilo. A ještě v 60. letech byli zavřeni lidé, v roce 1962 byl poslední popravený. V té době měl každý v rodině nějakého strejdu nebo tetičku, kteří seděli a nikdo nevěděl za co. Všichni to brali tak, že to patřilo k době, byl to takový folklor. Nikdo přitom nerozuměl tomu, proč se to stalo a co bude následovat, jak se s tím vypořádat.
Neměli někteří svazáci tendence, že by do vyšší komunistické politiky mohli vstoupit a udělat tam jinou kariéru a něco změnit?
MS: To patří k velkým iluzím 60. let: Když se angažuji v ČSM, když jsem členem třeba vysokoškolského nebo fakultního výboru, připravuji, buduji si kariéru, která je potom politická. Iluze spočívala v tom, že mez byla dána režimem. Režim určil, jestli bude z člověka někdo, kdo půjde s režimem nebo proti, ale nebyl to ten člověk sám, který by si to mohl určovat.
V době studia na oborech jiných než exaktních byl třeba obrovský zájem o minulost, legie, první republiku, z filozofie o existencialismus. A to všechno museli lidé odhodit nebo zapomenout v okamžiku, když chtěli dělat kariéru. Byla to normální schizoidní situace totalitního režimu, kdy byli připravováni nebo se připravovali na něco, ale kdy potom něco jiného vykonávali.
I proto měli studenti velice zvláštní nebo zajímavý pocit, že zažívají něco výjimečného, jedinečného, a sami si dobře uvědomovali, už z řeči svých rodičů nebo starších spolužáků, že se děje něco neopakovatelného. Doba hájení vlastního myšlení nebo svobody, práva na otázku - mladí lidé se začali tehdy ptát.
Vidět to bylo na příkladu politických vězňů. Od roku 1956 se všemi majálesy nese jako stěžejní bod otázka politických vězňů. A od roku 1962 dokonce silné volání po amnestii. Když si uvědomíme, že tehdy masy politických vězňů opouštějí režimní koncentráky, je to velice zajímavá souvislost. Navíc u studentů to bylo vždy programové, dokonce to má podobu písemně daného požadavku.
Ve většině sovětských satelitních zemí takovéhle věci probíhaly dříve, kolem roku 1956. U nás to bylo v 60. letech?
PU: Faktem je, že u nás byla reflexe 20. sjezdu KSSS po roce 1956 poměrně minimální. Režim se však přece jen obával a na sklonku 50. let rozjel další perzekuční akci: třídně-politické prověrky (o kterých soudobá česká historiografie ví kupodivu velmi málo). Ty byly především zaměřeny vůči intelektuální složce nebo vůči lidem, kteří už vyjadřovali jistou, byť formální loajalitu k režimu.
U nás se to začíná projevovat až pod tlakem ekonomických problémů začátkem 60. let. Tehdy nastupuje ekonomická reforma, kdy reformátorům bylo jasné, že musí spojit ekonomickou reformu s uvolněním i v ostatních segmentech společnosti.
Co se týče studentů, tak v celém euroatlantickém prostoru se ve studentské mase „něco dělo“. Je to především charakteristické pro rok 1968, kdy je to spojeno s „novou levicí“, která ale na české studenty až tak výrazně nepůsobila.
V roce 1967 se udála řada věcí; žili jste se Slováky na kolejích, když proběhla prudká roztržka Novotného se Slovenskem - roztržka s Maticí slovenskou (paní Novotná musela vrátit kožich, protože se tatínek „zlobil“ na Slováky…).
LM: Tehdy slovensko-český problém na kolejích vůbec nezněl. Naopak zde dýchala duše dobrého zvyku, kdy v té době v Praze studovali Slováci snad už 100 let.
PU: Humpolácké chování Antonína Novotného v Martině znamenalo v reálné politice, že se proti Novotnému postavila slovenská část komunistické strany.
Hovoří hudební publicista Jiří Černý (přepis doplňujícího rozhovoru):
Už v sedmašedesátém bylo zřejmé, že vládnoucí garnitura je úplně mimo. Během roku 1967 Antonín Novotný, který byl králem, katem i bláznem, abych parafrázoval Voskovce a Wericha, mluvil všude možně na všelijakých sjezdech o tom, že musíme zabránit liberalismu. Novináři to pak všelijak přežvýkávali, ale bylo vidět, že se to normálního života vůbec netýkalo.
Vzpomínáte si na kulturní boom? Na české filmy, muziku, které se najednou razantně změnily?
LM: Nevzpomínám, protože to stále cítím jako zážitek, který trvá. Literatura, film, tisíc různých dojmů. Ale na tomto místě (strahovské koleje) se tehdy nacházel známý Jazzový klub 1 a Jazzový klub 7, kde co týden hrála tehdy nedoceněná kapela Laco Deczi and Celula, Velebný a další. Servis tak kvalitní muziky až pod nos, přímo do postele, jsem od té doby neměl.
MS: Byl velikánský spor mezi pražskými vysokoškoláky, který z klubů je lepší. Reprezentoval bych v této chvíli klub na Větrníku, protože tam hrál Martin Kratochvíl a další. Takže to bylo nejen setkávání při muzice, ale také setkávání ve věčných diskusích, které trvaly mnohdy do rána. Navíc šlo o místo, kde neexistovaly žádné hranice diskusí nebo myšlení. A to bylo jedinečné vyloženě jen v 60. letech.
Jak to hodnotí historie?
PU: Nezbývá nic jiného než parafrázovat Petra Pitharta z jeho vynikajícího historického eseje Osmašedesátý, kde říká, že právě společenská reflexe přes kulturu vlastně vytvořila půdu pro pokus o reformu na sklonku 60. let.
(redakčně kráceno)