Nikomu v České republice určitě neuniklo, že by se v pátek 8. února mělo rozhodnout, jestli budeme mít na Pražském hradě desátého, nebo jedenáctého prezidenta. Politici se však dohadují, jak ho zvolit. Jakými stádii vůbec prezidentský úřad prošel? Jak mají Češi rádi svoje prezidenty? Dají se vůbec současní prezidenti srovnávat s prezidenty minulými? Na to se historika Jiřího Pernese z Ústavu pro soudobé Dějiny Akademie věd ČR ptal moderátor František Lutonský v pořadu Interview ČT24 ze 7. února.
„Po Masarykovi stále hledáme tatíčka,“ říká Jiří Pernes
Jakým úhlem pohledu se díváte na diskuze okolo způsobu volby hlavu státu?
Za první republiky to bylo vše mnohem jednodušší, protože volbu prezidenta upravoval speciální zákon: zákon o volbě republiky č. 161/1920. Takže žabomyší války, které dnes řeší poslanecká sněmovna, tehdy naprosto odpadly.
Politici se dohadují, jestli volit prezidenta tajně, nebo veřejně. Veřejné volby se údajně vždy konaly v krizových momentech. Je to argument, který byste podepsal?
Nevzpomínám si, že by se někdy volil prezident veřejně. Snad jen poprvé, 14. listopadu 1918 byl manifestačně zvolen prezidentem profesor Masaryk. Jinak zákon upravoval volbu jako tajnou a šel až do nejmenších detailů.
Jak to fungovalo za dob totality? Měl jsem dojem, že veřejně zvolen československým prezidentem byl Klement Gottwald?
Volby probíhaly také tajně, ale na základě usnesení politického byra. Oficiálně byla volba tajná, ale ve skutečnosti poslanci hlasovali tak, jak si přála Komunistická strana Československa.
Která z prezidentských voleb se vám zdá jako historikovi nejzajímavější?
Velmi zajímavá byla volba Antonína Novotného v roce 1957. Novotný totiž nastoupil prezidentský úřad po smrti Antonína Zápotockého. Všichni však tehdy předpokládali, že jeho nástupcem bude tehdejší předseda vlády Viliam Široký, protože po smrti Klementa Gottwalda nastoupil na jeho místo také tehdejší ministerský předseda Antonín Zápotocký. Shodou okolností byla ale tou dobou v Moskvě československá vládní a stranická delegace na oslavách 40. výročí VŘSR. Tehdy pozvali sovětští soudruzi delegaci do Kremlu, kde svým československým soudruhům „přátelsky“ doporučili, že by se novým prezidentem měl stát právě Antonín Novotný. Ten byl tehdy prvním tajemníkem ÚV-KSČ.
Pro většinu delegace to bylo veliké překvapení, stejné překvapení to pak bylo i pro funkcionáře, kteří zůstali doma v Československu. Jelikož však šlo o doporučení sovětské strany, poslechli a Antonín Novotný se nakonec prezidentem socialistického Československa stal.
Jak v naší minulosti nastupovali čeští prezidenti do svého úřadu? Čím trávili svoje první měsíce ve funkci?
Českoslovenští prezidenti měli zvláštní postavení, které bylo dáno tím, že prvním prezidentem byl T. G. Masaryk. Za první republiky bylo funkční období prezidenta limitováno ústavou na dobu sedmi let, ale Masaryk měl výjimku. Ten mohl být podle ústavního ustanovení volen opakovaně, dokud si to přál. Také byl na rozdíl od ostatních prezidentů zvolen čtyřikrát. Jeho jedinečná osobnost potom vtiskla prezidentskému úřadu jakousi zvláštní aureolu, charisma. Takže lidé pak hleděli na prezidenta s mnohem větší úctou, než je obvyklé v jiných zemích. Proto také v Československu nikdy neprošly návrhy na zrušení prezidentského úřadu, které se objevily po smrti Klementa Gottwalda.
Proč k tomuto sovětskému modelu u nás nedošlo?
Právě kvůli autoritě prezidentského úřadu. Když na hradě Klement Gottwald nahradil Edvarda Beneše, snažil se v této tradici pokračovat. Nechal si říkat „pane prezidente“. To, že se prezidenti začali oslovovat jako soudruzi a že prezident vystupoval jako první tajemník ÚV-KSČ a až pak jako prezident republiky, začalo až za Novotného. Komunisté se taksnažili využít silné autority prezidentského úřadu k legalizaci své pozice v československé společnosti.
Úcta k hlavě státu má u nás zosobnění především v prvním československém prezidentovi T. G. Masarykovi? Nedávno jste prohlásil, že od té doby neustále hledáme nějakého „tatíčka“, mocnáře. Nebyla úcta k Masarykovi a jeho úřadu přespříliš oslavná, nekritická, až démonizující Masaryka a jeho funkci?
Neřekl bych, že byla démonizující, ale úplně normální a přirozené to taky nebylo. Masaryk kolem sebe vytvořil atmosféru jakési nenapadnutelnosti. Edvard Beneš se v tom snažil pokračovat, ale jelikož nebyl tak výraznou osobností, nedařilo se mu to. A jestliže se Masarykovi podařilo odvracet útoky ze strany krajně pravicového politického spektra, Beneš to s takovou lehkostí a elegancí nedokázal. Skutečně všichni prezidenti se snažili Masarykovo chování v prezidentském úřadu napodobit, ale málokdo z nich měl takové charisma jako on.
Masarykovi se ovšem v rodící se republice prezidentský systém zavést nepodařilo?
Domnívám se, že mu o to ani nešlo. Masaryk byl bytostným demokratem a snažil se o to, aby Československá republika vznikla a existovala jako fungující demokracie. Je docela možné, že v krizových momentech mohla vzniknout myšlenka, že by mohl být zaveden prezidentský systém, ale Masaryk tyto mocenské choutky neměl, a pokud demokratický systém fungoval, naprosto jej to uspokojovalo.
Pojďme do bližší historie. Jak vůbec vzniklo označení „dělnický prezident“?
Oba prvorepublikoví prezidenti měli nějaký přívlastek. Masaryk byl „prezident osvoboditel“, Beneš si občas nechával říkat „prezident budovatel“. Gottwald, aby měl také nějaký přívlastek, si nechal říkat „prezident sjednotitel“. To byl úplný nesmysl, protože komunistická vláda naopak společnost rozpoltila na utlačované a utlačovatele.
Byla to propaganda, která se snažila odlišit komunistické prezidenty od prezidentů buržoazních právě tím, že o svých prezidentech hovořila jako o „dělnických“. To svým způsobem byla pravda, protože Gottwald, Zápotocký i Novotný byli vyučenými dělníky.
Lišili se dělničtí prezidenti ve svých soukromých potřebách, slabostech od demokratických prezidentů? Provázeli je třeba nějaké skandály? Nevzpomínám si, že by Masaryka nebo Beneše za první republiky provázel nějaký skandál, ale totéž se dá říci o komunistických prezidentech. V zásadě byli všichni dělničtí prezidenti neobyčejně skromní. Nešlo jim o to, aby se obohatili nebo si nějak lépe žili, ale o moc. O to, aby naplňovali politiku strany, a to dělali dokonale. Dokud se těšili veřejné úctě a podpoře strany, naprosto je to uspokojovalo.
Faktem ovšem je, že jak v Gottwaldových rukou, tak v rukou Antonína Novotného a později Gustáva Husáka se soustředila nejen reprezentativní funkce prezidenta, ale také pozice generálního tajemníka strany, a to jim dodávalo skutečnou moc (nikoliv tedy samotný prezidentský úřad).
Jakým vývojem procházely pravomoci prezidentů?
Pravomoci československých prezidentů nebyly nijak výrazné po celou dobu existence Československé republiky. Tak, jak je tomu dnes, kdy není prezident nejmocnějším činitelem v mocenské hierarchii, tomu bylo i v minulosti. Za komunistického režimu to však bylo podpořeno tím, že tito lidé vykonávali významnou funkci v komunistickém aparátu a většinou stáli v jeho čele.
Role prezidenta se tak dopracovala k roli ceremoniální, jak je tomu dnes?
U komunistických prezidentů to tak určitě bylo. Vezměme si pravomoci, které měl Antonín Zápotocký a pravomoci, které po něm měl Antonín Novotný. Když umřel Gottwald, politické byro se shodlo na tom, že prezidentem bude Zápotocký, ale už se nedokázalo shodnout na tom, kdo se po Gottwaldovi stane předsedou strany. Takže nezvolili nikoho a vytvořili takzvané kolektivní vedení. Zápotocký se snažil využít své pozice k posílení vlastní moci, ale nepodařilo se mu to. Novotný jako tehdejší první tajemník strany mu to s pomocí sovětských soudruhů zatrhl. Zápotocký byl donucen podrobit se sebekritice a až do své smrti v roce 1957 se stáhl a zanechal pokusů ovlivňovat politiku podle svých představ.
(redakčně kráceno)