Němé tváře ve válečných střetech

Soužití lidí se zvířaty provází nejspíše celé naše dějiny, avšak příliš se už nezdůrazňuje skutečnost, že bez přítomnosti zvířat, by nemohly být vybojovány mnohé z velkých bitev minulosti. Ne vždy ale těmito zvířaty byli psi, na něž si vzpomeneme asi v prvním případě, války byly a mnohdy ještě jsou plné koní, mezků, slonů, velbloudů, oslů či poštovních holubů. Zvířata národnost nezajímá, jsou v neustálé nedobrovolné službě celému lidstvu. Ačkoliv nikoho neohrožují, nemají zbraně, lidé vždy vyhrávají v nevyhlášené válce proti nim. Zvířata nemají žádné ženevské konvence ani mírové smlouvy, mají pouze naše slitování. Tématem Historického magazínu z 10. listopadu byla zvířata v armádě a ve válečných konfliktech. Moderátor Eduard Stehlík si proto do studia pozval nadrotmistra Jana Gahlera (JG) z veterinární základny Armády České republiky v Grabštejně a šéfredaktora časopisu Historie a vojenství Jaroslava Beránka (JB) z Vojenského historického ústavu.

Odkdy se zvířata ve válečných konfliktech objevují?
JB: Dá se říci, že od starověku. Asi první byli zaměstnáni koně, ale ne v kavalérii, jak to známe z minulých století, ale například v Egyptě vlekli vozíky, na kterých přepravovali bojovníky. Kavalérii v dnešním slova smyslu datujeme kolem 5. století před Kristem.

Která další zvířata se objevují v armádách?
JB: Celá plejáda: koňmi a psy počínaje přes velbloudy, mezky, muly, voly a nesmíme zapomenout poštovní holuby. Nezanedbatelnou roli hráli také zvířecí maskoti, kteří byli například v britské armádě velmi populární. Tam se například objevovaly kozlové, kočky. I když zrovna kočky hrály důležitou roli v britském námořnictvu, protože na lodích chytaly myši. Takže byly samozřejmě započítány do osádek lodí.

Armáda České republiky používá v současnosti jen psy nebo i jiná zvířata?
JG: Převážně psy, jednou výjimkou jsou dravci používaní na letištích k plašení ptáků. Nejrozšířenějším služebním plemenem je samozřejmě německý ovčák, ale pak jsou tam další jako belgický ovčák, ve výjimečných případech pro zkušené psovody je rotvajler, pro pachové práce se nyní hodně využívá labrador. V nestandardních případech využíváme jakékoliv plemeno, protože se posuzují předpoklady pro jakou konkrétní práci má být pes předurčen.

Jsou podle plemen určeny specializace psů?
JG: To je těžké globaliozovat, protože každý pes má předpoklad pro určitou práci, plemeno jako takové předurčeno není. Je to stejné jako u lidí – povaha každého psa je jiná. Ale právě nejvyužívanější je německý ovčák, což je skutečně všestranné plemeno.

Jak to bylo dříve v československé armádě?
JB: V prvorepublikové armádě byla jistě kavalérie, poštovní holubi a samozřejmě také psi. Na slony a velbloudy v našich zeměpisných šířkách nedošlo, takže tím výčet končí.

Kromě slonů a velbloudů se v armádách objevují i zvláštnější zvířata, některé armády dokonce používají vycvičené krysy a jiná zvířata?
JB: To je pravda a hrají nezadatelnou roli. Speciální druh krys byl vycvičen na vyhledávání min, jednak pro jejich zřejmě výborný čich, a potom pro jejich malou váhu, kdy nemohou minu aktivovat. Takže například v Mozambiku a dalších oblastech je tento zvláštní druh krys používán právě k hledání min. A to, že najdou minu, dávají tyto krysy najevo tím, že se začnou drbat.
Americké námořnictvo naopak používá delfíny, lachtany a cvičí je ke kladení min pod nepřátelské lodě apod. Takže tato symbióza s těmito krásnými vodními savci existuje.

K čemu vlastně Grabštejn slouží?
JG: Veterinární základna Grabštejn je jediné výcvikové zařízení svého druhu pro potřeby armády. To znamená, že jde o zařízení pro veškeré specializace výcviku služebních psů v armádě. Zároveň s tím funguje na Grabštejně i veterinární klinika.

Kolik psovodů najednou u vás bývá?

JG: V tuto chvíli je to asi čtyřicítka psovodů zařazených v kurzech výcviku a přibližně osmdesát psů, protože psovod většinou připravuje dva psy zároveň.

Jak vlastně probíhá výcvik?
JG: Pro každou specializaci psa je potřeba jiný přístup k výcviku. Moje specializace je vyhledávání výbušnin. Pro nás je důležité, aby byl pes schopen vyhledávat výbušniny v jakémkoliv prostředí. To znamená, že jakmile se dostaneme ze základní fáze napachování výbušnin, nezbývá nám nic jiného než vyjíždět po všech možných prostorech v civilu, protože se snažíme co nejvíc nasimulovat všechny možné situace, do kterých se pes může dostat v praxi. To je ohledávání vozidel, vlaků, autobusů, továren, bytů atd.

Specializujete se na hledání trhavin. Jak to můžete psa naučit?
JG: Základem všeho je chuť psa pracovat pro hračku - aport. Tento kořistnický způsob se později používá k přepachování na výbušninu. Zezačátku pes vyhledává jen svoji hračku, potom k hračce začnete přikládat vzorek výbušniny, čímž spojíte pachy. Postupem času odstraníte hračku a pes začne vyhledávat pouze výbušniny s tím, že hračku dostává za odměnu.

Co udělá, když výbušninu najde?
JG: U výbušnin je to tak, že pes musí vždy značit pasivně. Už jen proto, že hrozí nástražný výbušný systém, takže pes nesmí v žádném případě přijít do kontaktu s výbušninou. Takže ve chvíli, kdy má pachový vjem – ví, kde je výbušnina, si lehne, sedne nebo zůstane nehnutě stát a jen pohledem naznačuje místo, kde výbušnina je.

Existují pro výcvik a práci se psy v armádě nějaké předpisy? Stravní dávky, rozměry kotce apod.
JG: Ano, na toto všechno má armáda předpis, jde o předpis veterina III z roku 1973. Zároveň s tím se přihlíží na zákon o ochraně zvířat.

Které druhy vojsk v minulosti nejvíce profitovaly z využití zvířat?
JB: Byla to již zmíněná kavalérie, ale v moderních válkách také zejména dělostřelectvo, protože dokonce i wehrmacht při útoku na Sovětský svaz v roce 1941 měl ve svém stavu 625 tisíc koní. Bez koní a ostatních tažných zvířat by zřejmě ani nemohl zaútočit. Mýtus motorizované armády wehrmachtu je tedy skutečně jen mýtem. Takže tažná zvířata byla opravdu „tažným koněm” mnoha armád na celém světě.

Tato zvířata asi neskončila moc dobře. Dovedu se představit, že právě na východní frontě potom prošla žaludky svých pánů, když už nebylo zbytí.
JB: Nepochybně, protože jen při útoku minimálně pětina až čtvrtina tažných koňů padla.

V době moderních spojovacích prostředků spoustě lidí nedojde, že poštovní holub byl dávno tím nejdůležitějším. Britská armáda s poštovními holuby pracovala už za první světové války.
JB: Nejen britská, ale všechny armády té doby. V první světové válce to asi nepřekvapí, ale překvapí, že poštovní holubi byli hojně používáni i v druhé světové válce a mnozí z nich zachránili lidské životy.

Válka nebývá vždy vedena zrovna rytířskými způsoby, takže docházelo i v rámci používání zvířat k věcem, které asi nejsou úplně v pořádku. Máte nějaké příklady, třeba právě z doby druhé světové války?
JB: Tady právě byli zneužiti hlavně psi. Jednak ke strážní službě v koncentračních táborech, kde byli cvičeni k nenávisti k lidem - vězňům, což je obludné. Ale i Rudá armáda právě při útoku wehrmachtu v roce 1941 začala cvičit psy v kladení min vůči tankům. Cvičili je hrůzným způsobem, kdy je nechali vyhladovět, a pak je posílali na tanky. Naštěstí se to pak zvrtlo a projekt byl zastaven, protože psi si pletli německé tanky se sovětskými.

Ve studiu je s námi i služební pes Laila. Jak byla vycvičena a co má za sebou?
JG: Laila je specialista na vyhledávání výbušnin. Dnes je schopná naprosto přesvědčivě a bezpečně vyhledat dvacet šest druhů výbušnin s tím, že je označí. Společně jsme prodělali čtyři a půl měsíce mise v Afghánistánu na letišti v Kábulu, kde jsme převážně zajišťovali bezpečnost základny. Zároveň s tím český psovod vyjížděl k nahlášeným nebezpečným předmětům na celém území Kábulu.

Jak dlouho může být pes v zahraniční misi nasazen? Určitě ho to vyčerpává.
JG: Je to hodně ovlivněno klimatickými podmínkami na misích. Sám za sebe mohu říct, že čtyři a půl měsíce, které jsme prodělali v Afghánistánu v letním období, byl pro zvířata strop. Jde to pak totiž vždy na úkor úrovně práce zvířete. Jsou čeští vojáci, kteří jsou se psy nasazeni v Kosovu i šest měsíců, ale tam jsou mírnější klimatické podmínky, takže tam problém nevzniká.

Laila má spáleninu na tlapce, jak se to stalo?
JG: Do Afghánistánu jsem přiletěl v červenci. Snažili jsme se eliminovat naši práci přes poledne, kdy tam bylo běžně 65 stupňů ve stínu. Ve chvílích, kdy jsme pracovali na letišti, byla taková teplota naměřena padesát centimetrů nad povrchem země. Takže dole u země – na asfaltu bylo ještě minimálně o dvacet stupňů víc, právě při jedné z těchto prací si Laila o rozehřátý kov spálila tlapku.

Psi od vás ze základny jsou používáni k vyhledávání drog apod. Může se stát pod velitelem, který neví, na co jsou psi cvičeni, a který by takového psa používal k obyčejné strážení službě, že se pes „zkazí”?
JG: K tomu by nemohlo dojít. Psovodi jsou jasně stanovováni na místa pro svoji specializaci. A další věc je, že takovou práci by psovod určitě odmítnul – poukázal by na to, že jeho specializace je jiná, než na kterou by jej posílali. To znamená, že každý z nás má svoji specializaci, ve které je schopen pracovat na sto procent. Pes, který je vycvičen na hledání výbušnin, drog, se dá ve výjimečných případech použít ke strážení. Jde však jen o některá plemena, protře třeba labrador není pes, který byl schopen střežit, bránit jak psovoda, tak jakýkoliv objekt. Pokud je používán německý nebo belgický ovčák, lze ho ve výjimečných případech použít, ale psovod musí mít na to svého psa připraveného.

Za nasazení v misích může být voják povýšen, dostat vyznamenání. Existuje nějaké ocenění pro zvířata?
JB: To vymysleli v Británii, která je pověstná láskou ke zvířatům. Zvířecí obdobu Viktoriina kříže vymyslela Maria Dickin, která již v roce 1917 založila veterinární nemocnici. Až v roce 1943 ustanovila medaili, která se jmenuje Dikin medal. Do dnešních dnů toto vyznamenání dostalo na šedesát zvířátek, překvapivě více něž polovina z nich byli poštovní holubi, dvacet bylo psů, pouze tři koně a jeden kocourek. Tento kocour se jmenoval Simon, byl to maskot na lodi jeho veličenstva Amethyst, která byla v roce 1949 zasažena komunistickým šrapnelem v Číně a kdy byl kocour Simon velmi vážně zraněn. Naštěstí se z toho dostal, ale nedlouho poté bohužel zemřel v karanténě v Hong-Kongu. Takže Dickin medal dostal in memoriam.

Je mezi nositeli Dickin medal nějaké zvíře z Čech?
JB: Je. Dokonce to bylo první nebritské zvíře, které toto ocenění získalo. Dostal ho v roce 1949 pes jménem Antis. Jeho pán byl Václav Bozděch, příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF. Antis tuto medaili získal za své zásluhy za války, byl to letecký pes, který se účastnil se svým pánem náletů na Německo atd. Navíc v Liverpoolu zachránil několika lidem při náletech život. Nakonec v roce 1948, 49, když Bozděch utíkal z Československa, svého pána zachránil, protože při ilegálním přechodu přes hranice, kdy na ně pohraničník zavolal: „Stůj, nebo střelím!”, byl pes rychlejší.

Má v současnosti česká armáda nějaká psí vyznamenání nebo povyšování do důstojnických hodností?
JG: Psí vyznamenání přímo bohužel ne. První, kdo vyznamenal veterány, kteří se vrátili ze všech misí, byla u nás na Grabštejně ministryně Parkanová, která ocenila všechny psy věncem buřtů a pamětním listem. Oba moji psi si z Afghánistánu odvezli pamětní medaili od bulharského velitele základny. Ale v Čechách medaili prozatím žádný pes nedostává.

Další ocenění je pomník. Existují pomníky zvířatům, která bojovala ve válkách?
JB: Existuje spousta pomníků, kde kůň funguje jako podstavec svému pánu. Jde o jezdecké sochy, které jsou po celém světě. Ale jediný pomník, který je přímo věnován zvířatům bojujícím ve válkách, je v Londýně. Odhalen byl před třemi lety, v listopadu 2004, na kraji Hyde Parku na třídě Park Lane. Je to skutečně mohutný pomník, kde je osel, mezek, kůň a pes.

Je práce psovoda obyčejnou prací, nebo se musí vytvořit vztah mezi psovodem a jeho zvířetem?
JG: Psovodi jsou převážně vybíráni z lidí, kteří pracují srdcem. V tomto případě to ani jinak nejde, protože pracujete se živým tvorem, takže musíte mít při jakékoliv práci se zvířetem úzký kontakt. Takže to není jen práce, ale závazek na čtyřiadvacet hodin. Člověk to musí dělat s láskou.

Je Laila nasaditelná do akce bez vás?
JG: Bohužel ne, protože psovod a jeho pes jsou úzce spojená a sehraná dvojce. Každý psovod na svém psovi pozná, kdy je mu dobře a pracuje na sto procent a kdy mu je špatně. Stejně tak, speciálně u výbušnin, zná reakce zvířete. Ne vždy dochází k tomu, že pes značí přesvědčivě, ale protože se zvířetem intenzivně dva, tři roky pracuje, pozná, že je něco v nepořádku, že se něco děje.

Po jaké době odchází pes do výslužby? Jak takový „důchod” vypadá?
JG: V armádě je stanovena horní hranice osmi let s tím, že vždy dochází k přezkoušení psa v práci, pro kterou byl vycvičen, a k veterinárnímu posouzení jeho způsobilosti. Ve výjimečných případech může pes sloužit i déle než do osmi let. Převážná většina psů doslouží s psovodem, ke kterému byli svěřeni, jestliže k tomu nedojde, nabízí se tito psi na dožití do civilu.

Momentálně v zahraničí probíhají velice zajímavé výstavy, které se týkají našeho tématu.
JB: Největší výstava se jmenuje Zvířata ve válce, svoji premiéru měla před dvěma lety v Londýně v Imperiálním válečném muzeu. Nyní byla přestěhována do pobočky tohoto muzea v Manchesteru, kde bude ke zhlédnutí do 6. ledna. Tato výstava se uskutečnila právě možná díky osobnosti dámy Gilly Cooper, která se zasloužila o památník, který jsem zmiňoval, a která je autorkou literatury faktu. Tato výstava je věnována válkám od roku 1914 až po současnost. Druhá výstava je ve Francii a týká se pouze zvířat v první světové válce.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod