Snad žádné místo nedokáže vypovídat o lidech minulých staletí tak jako hřbitovy. Jména uvedená na náhrobcích často doplňují údaje, jaká byla profese nebo sociální postavení zemřelého. Objevují se zde i citáty nebo verše, kterými se pozůstalí loučí s nebožtíkem. Slova na náhrobcích jsou vlastně odedávna způsobem, jak přemoci smrt. I jejich prostřednictvím žije památka zemřelého dál. Zároveň však připomíná živým jejich vlastní smrtelnost. Nadpis nad branou mnoha hřbitovů hlásá: "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy." Tématem Historického magazínu z 3. listopadu natáčeném v netradičním prostředí Olšanských hřbitovů byla proměna kultury pohřbívání i vztahu k zemřelým v dějinách. Hosty Marie Koldinské byli historici Miloš Sládek (MS) z Památníku národního písemnictví a Jiří Rak (JR) z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a sociální antropoložka Olga Nešporová (ON) z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Dějiny pohřbívání
Jak máme rozumět pojmu „dobrá“ nebo „šťastná“ smrt?
MS: Člověk sedmnáctého, osmnáctého století se celoživotně připravoval na smrt. Už od dospívání si člověk té doby četl ve speciálních modlitebních knihách, které se nazývaly Knihy příprav ke šťastné smrti. Byl to de facto dlouhodobý úkol. Smrt však byla zároveň vnímána jako něco nesmírně dynamického – jako zápas o lidskou duši. Ve chvíli smrti končily všechny možnosti člověka konat dobré skutky, ale také končily možnosti hřešit a s nimi možnost jejich nápravy.
Jako šťastná smrt byla vnímána taková, když se člověk vyzpovídal, když umíral v kruhu svých blízkých. Lidé toužili po tom, aby neumřeli někde náhle na ulici, a i proto se celoživotně modlili za to, aby jejich smrt byla v rodinném kruhu.
Dá se říci, že když se smrt odehrává v rodinném kruhu, tak i posmrtně zůstává tehdejší barokní člověk součástí světa živých?
MS: Hřbitovy vypadaly každopádně úplně jinak. Hřbitov v ranném novověku byl v podstatě ovocný sad – svým způsobem „rajská zahrada“. Hřbitov byl místo, které leželo v centru dění: u kostela, náměstí, na místě, kde se setkávali lidé a kde se konaly nejrůznější slavnosti, procházela přes něj procesí, lidé si přes hřbitovy běžně zkracovali cestu.
Zkusme se zamyslet nad fenoménem barokních náhrobků?
MS: Náhrobek vždy vyjadřoval sociální postavení zemřelého. Nicméně v 16. až 18. století se výrazněji než kdy jindy zdůrazňuje i rozměr smrti, který lidi spojuje: každý, ať už je to největší boháč, nebo chudák, jednou zemře. Hodně pro to byl používán obraz divadla, kdy jsme všichni na jevišti a každý z nás má nějakou roli, a ve chvíli, kdy hra skončí, každý ze sebe sejme svůj kostým - jeden kostým císaře, druhý žebráka, třetí šlechtice. Všichni si tak budou rovni a všichni se boudou zpovídat z toho, co na tomto světě učinili.
To souvisí i s tématem „tance smrti“, jak ho známe ze středověku, který se pak objevuje i v baroku, jako zástup jednotlivců různých stavů, kteří všichni skončí stejně, v čemž je jediná spravedlnost a završení lidské poutě?
MS: Oni navíc neskončí stejně. Šlechtic bude posuzován mnohem přísněji, protože zodpovídá nejen sám za sebe jako žebrák, ale i za všechny svoje poddané, které měl napomínat, ale nenapomínal. A proto u řady šlechticů v tomto období vidíme tendenci k tomu, aby umírali jako kajícníci.
Člověk v 17. a 18. století umíral v poměrně širokém kruhu blízkých, kdy to byli to nejen příbuzní, ale i blízcí sousedé. Místnost umírajícího pak byla vlastně přístupná všem. Mnohdy přicházeli i celoživotní nepřátelé, aby se smířili. To se postupně během 18. století začíná proměňovat; smrt je najednou za zavřenými dveřmi – je tam jen lékař, manželka, manžel, případně děti.
V průběhu 19. století dochází ještě k větší proměně, kdy se smrt dostává z domova do nemocnice, kde skončí za zástěnou jako apendix života.
Právě v době obnoveného zájmu o okázalé pohřební rituály působil v Albrechticích nad Vltavou poblíž Písku farář Vít Cíza. Zdejší farnost spravoval od roku 1819 až do roku 1854. Když mu zemřela matka a posléze i sestra, uctil jejich památku postavením kapličky zabudované do ohradní zdi albrechtického hřbitůvku. Ta se místním lidem tak zalíbila, že začali pro své zemřelé stavět také kapličky, v čemž je farář horlivě podporoval. Každému nebožtíkovi osobně skládal na hrob verše, které charakterizovaly jeho společenské postavení nebo povolání. Některým chudým dokonce farář Cíza stavbu kapličky sám zaplatil. Mnozí Cízovi farníci se pro věc tak nadchli, že si nechali postavit kapličku, přestože jim dosud nikdo nezemřel. Celý hřbitov se tak nakonec podařilo obehnat zdí tvořenou osmdesáti kapličkami, na nichž se vyjímají patroni a patronky zemřelých a především Cízovy verše.
Vít Cíza
Pro živé manžele
Co díš k tomu, ženo milá, že chci stavět též pomník,
bych znal napřed lože naše, než zahrabe nás hrobník?
Přál bych sobě, jako tuto manželsky jsem spojeni,
vy i prach náš jednou v hrobě byl též spolusloučený.
Miláčku můj, co se týče mého k tomu svolení,
dávné to již bylo mého srdce toužení.
Když to všecko cílí k dobru, jaká spoluokrasa,
vejdoucím se na hřbitov srdce mocně zatřásá.
Díky budiž bohu za to, že má vůle jest i tvá,
že stejná mysl táhne k tomu dobru oba dva.
Pro pakatel nezchudneme, ani naše rodina,
bůh nám, vždydoufajícím, spíše hodně požehná.
V 19. století se hrob stává i pomníkem. Typickým příkladem je hrob Julia Grégra na Olšanských hřbitovech.
JR: V 19. století byl pohřeb a tím pádem i pomník věc veřejná. Dílem to souvisí s kapitálovou slabostí společnosti – i na pomníky se konaly veřejné sbírky. Když pak byl pomník postaven, veřejnost si ho užívala, jako by byl odhalován na náměstí. Protože si do povědomí národa lidé ukládali především národní výtečníky, nacionalismus a ideologie se většinou promítly do výzdoby pomníku.
U jednoho z vůdců mladočeské strany Julia Grégra je to na jeho náhrobním pomníku naprosto patrné: nahoře je busta zemřelého, dole alegorie Čechie s praporem, pak následují symboly toho, co česká společnost považovala za důležité. A to byla osvěta (znázorněna mladíkem čtoucím pravděpodobně Národní listy, jejichž vydavatelem byl právě Julius Grégr) a vzdělání (znázorněno malou poličkou s knihami), z kterého národ čerpá, a osvětou se emancipuje.
Skutečnost, že Julius Grégr byl vydavatel Národních listů se na jeho pomníku symbolicky projevuje i s ohledem na to, že vydavatelství Národních listů vydávalo i knihy. Takže na druhé straně pomníku je ztvárněn tiskařský lis.
Místo před pomníkem Julia Grégra je přezdíváno jako „mladočeský plácek“, na těchto místech skutečně odpočívá elita mladočeské strany (Národní strany svobodomyslné). Je zde například hrob Karla Sladkovského, kde je znázorněn truchlící génius držící v ruce pero. To lze vykládat dvěma způsoby. Buď jde o pero symbolizující žurnalistickou činnost, nebo je to možné vykládat jako palmový list, který v křesťanství představuje symbol mučedníka.
Tato dvojlomnost byla nejspíše záměrná?
JR: Ta už byla obsažena ve smuteční řeči. Grégr totiž mluvil Sladkovskému na pohřbu a vylíčil jej jako mučedníka.
Dalším z pohřbených na „mladočeském plácku“ byl Josef Barák, kterého bychom moderním politologickým jazykem označili za vůdce levého křídla mladočeské strany. Barák se snažil podchytit dělnictvo pro národní věc, aby nepropadlo internacionalismu. To symbolizuje i jeho pomník, kde nad ním truchlí dělník v kožené zástěře a student jako představitel vlastenecké inteligence.
Barákův pohřeb byla obrovská sláva. Konal se večer, takže se procházelo pochodňovým průvodem. Noviny navíc psaly o symbolice, protože právě v ten den se otevíralo Národní divadlo. Přímo se psalo, že Barák poskytl chudým vrstvám, které neměly na to, aby se zúčastnily na nábřeží slavnostního otevření Národního divadla, určité divadlo.
Pohřeb totiž byla podívaná. První velký pohřeb byl Jungmannův pohřeb v roce 1847. Ten se proměnil v obrovskou manifestaci, kdy si lidé v době, kdy nebylo možné nějaké shromáždění legálně uskutečnit, uvědomili svoji sílu – najednou bylo vidět, že česká Praha dokáže zaplnit ulice. To pak dále pokračovalo, takže z většiny pohřbů národních velikánů se stávaly manifestace.
Není nic překvapivého na tom, že se pohřby měnily na politické demonstrace. Stačí vzpomenout Borovského pohřeb v 19. století nebo Patočkův ve stoletím minulém. Zrovna tak se hroby stávaly poutními místy a místy demonstrací (například Palachův hrob). V době omladiny se sypaly na Borovského hrob letáčky s nápisem: „Havlíček perem, my dynamitem.“
To všechno je zděděno ze středověku – jak uctívaní, tak dehonestace. Palach byl stejně jako kacíři ve středověku vyzvednut z hrobu a převezen jinam.
Řada hrobek na Olšanech má svůj příběh, legendu. Jednou z nejproslulejších hrobek s příběhem je hrobka rodiny Hrdličkových. Co ztělesňuje sousoší na této hrobce?
JR: Je to zobrazení matčina snu. Hanz Hrdlička byl žák diplomatické akademie ve Vídni a zemřel mladý v jedenadvaceti letech. Jeho matce se v den jeho smrti zdálo, že se s ní přišel rozloučit. A to je toto sousoší: matka padá zlomena bolestí, otec ji podporuje a syn se loučí, ale jednou nohou už stojí u za ním stojícím andělem, který otvírá bránu do jiného světa. Kolem tohoto pomníku kolují legendy, že jde o vojáka z první války. Není to pravda. Stačí se podívat na datum úmrtí, které je rok 1900.
Za první války, kdy probíhaly obrovské žně smrti, nebylo možné vypravovat takto slavné pohřby. Takže vzniká anonymita velkých vojenských hřbitovů, kde je vše podle řádu a kde už není místo, aby měly osobnosti individuální pomníky. U civilních obyvatel do toho zasáhne epidemie španělské chřipky, navíc je hlad a nejsou peníze na to, aby se vypravovaly slavné pohřby. Takže v této době to končí i ve spojení se zcivilněním života – v meziválečné době odpadá pompa, vše se zjednodušuje, což je viditelné i na architektuře apod.
Slavné pohřby jsou pak vyhrazeny jen slavným lidem, hlavám států, dnes slavným hercům atd.
Za nejromantičtější pražský hřbitov nebývají označovány Olšany, ale mnohem menší Malostranský hřbitov. I ten vznikl během morové epidemie roku 1680 a svému účelu sloužil dalších dvě stě let - od roku 1884 se tam již nepohřbívá. Hřbitov značně utrpěl necitlivými zásahy ve 20. století, kdy byla zbořena jeho severní zeď i barokní kaple svatého Rocha. Svou tajemnou romantiku si však hřbitov zachoval. Jednak proto, že je zde pohřbeno mnoho významných osobností pražského kulturního života 18. a 19. století a jednak proto, že se právě Malostranským hřbitovem inspirovalo mnoho spisovatelů a básníků od Jana Nerudy přes Jakuba Arbesa až po Jiřího Karáska ze Lvovic.
Nakolik novodobou, nebo naopak starou záležitostí jsou ve střední Evropě pohřby žehem?
ON: Je to relativně nová záležitost – pohřby žehem se konají poslední století. I když jejich rozšiřování nebylo automatické, ale šlo o postupný proces. Takže jejich masovější rozšíření je záležitostí z druhé poloviny 20. století.
Dá se říci, jakým způsobem reagovala tradiční česká společnost na první pohřby žehem? Vnímala je jako něco progresivního, nebo je odmítala?
ON: Pohřby žehem se týkaly pouze elity společnosti a byly vnímány jako progresivní, ale na začátku 20. století byly skutečně velmi ojedinělé.
Pohřbívání bez obřadu je významný fenomén naší doby. Jakým způsobem lze vysvětlit tento trend?
ON: Je to jev v evropském kontextu skutečně ojedinělý. Je to způsobeno řadou faktorů: proměnou společnosti, změnou hodnotových orientací i tím, že se v české společnosti vyskytují lidé, kteří uskutečnění důstojného pohřebního obřadu nepovažují za prokázání úcty zemřelému. Myslet si ale, že když se vyhneme obřadu, vyrovnáme se lépe se ztrátou blízkého, je zcela nepřípadné.
Kde má tradice Dušiček, Svátku všech svatých své kořeny?
JR: Jsou to staré křesťanské kořeny. Je to Svátek všech svatých, kdy si lidé uvědomovali, že kromě těch, kteří byli oficiálně svatořečeni, je ještě další množství lidí, kteří zemřeli v božském přátelství a kteří splňují požadavky na svatost, ale my o nich nevíme. Potom následuje památka duší v očistci (Dušičky), což byl ve středověku a obzvláště v baroku velmi populární svátek. Tehdy se věřilo, že když se lidé v ten den modlí za duše zemřelých v očistci (mezi nebem a peklem), modlitby utrpení v očistci zkracují. Z toho nám zbyl zvyk navštěvovat hřbitovy a alespoň jeden den v roce si na předky vzpomenout.
(redakčně kráceno)