Dmitrij Oreškin (1953), ruský politolog a sociální geograf. Vystudoval geografii na Moskevské státní univerzitě (1975), poté doby působil ve vědeckých funkcích. V roce 1993 založil analytickou skupinu Mercator, která se věnuje prognózám sociálních i geografických procesů v ruské společnosti. Politickou situaci v Rusku často komentuje pro domácí i zahraniční média. Je ženatý, má dvě děti.
„Zničil sociální kapitál Ruska říká,“ říká o Putinovi Dmitrij Oreškin
Hodně se teď mluví o Vladimiru Putinovi a jeho nové roli. Doposud nejpopulárnější politik Ruska opouští po osmi letech funkci prezidenta a žezlo předává předem vybranému kandidátovi, Dmitriji Medvěděvovi. Dokáže mu podle vás Putin dát prostor a skutečně z politiky po čase odejde? Nebo je to celé jenom hra, ve které bude dál tahat za nitky?
Podle mě nejde o to, jestli se Putin chce nebo nechce stáhnout, on technicky nemůže. Vertikála - neboli autoritativní system vlády, který vytvořil - je věc, ze které se nedá seskočit. Pokud někdo vybudoval politický model, ve kterém sedí nahoře, kontroluje parlament, zákon, prokuraturu, soudy, televize a má vždy pravdu, tak ho nemůže jen tak opustit. Pokud tvůrce najednou z této struktury vypadne a přijde tam někdo jiný, začíná využívat neomezených pravomocí ten nový člověk. Ukazují ho v televizi v tom nejlepším světle, vždycky vítězí, nehledě na to, jestli je vůči starému carovi loajální nebo ne.
Putin vytvořil model, ze kterého je pro něj hrozně těžké vystoupit. Jsou za ním stovky a možná tisíce lidí, kteří s ním v rámci autoritativního modelu spojili život, získali skrze to majetky, kariéru. A pokud z vertikály vypadnou, budou bezbranní, přijdou o majetek zrovna tak, jak ho sami kdysi vzali oligarchovi Chodorkovskému. Jakékoli otřesy, jakékoli - byť sebemenší - změny jsou nepřípustné, všechno se může zhroutit jako domeček z karet.
Putin jako lídr určité skupiny je prostě k téhle vertikále připoután jako Prométeus ke skále. Nikdo se ho neptá, jestli se mu líbí nebo nelíbí, že mu orel klová játra. On prostě bude muset ve vrcholné politice zůstat - a je úplně jedno, v jaké funkci: premiér, předseda parlamentu, šéf Gazpromu nebo cokoli jiného - to vyřeší, jak bude umět. Vzdát moci se ale nemůže.
Jak to tedy skončí, dá se to odhadnout? I když předává vládu velmi loajálnímu člověku, někdo ho podle vás stejně v dohledné době svrhne a on skončí v propadlišti dějin?
To je pro mně hlavní rébus a myslím, že i pro Putina samotného. Pokud bude pokračovat touhle autoritativní cestou, nevidím její normální konec. Putin je inteligentní člověk a musí tohle dilema chápat. Proto myslím, že se minimálně pokusí najít nějakou rozumnou variantu, jak odejít. Jenže to bude objev, který si zaslouží Nobelovu cenu. Vystoupit z autoritativního systému - opravdu nevím, komu na světě se to podařilo.
Pokud někdo obnovuje model, který je v lecčems podobný samoděržaví, pak musí být připraven na to, že jeho vládu ukončí nějaký vojenský převrat, domácí vězení nebo nedobrovolný odchod ze slávy. Je to vcelku logické - pokud je všechna moc soustředěna v jednom člověku, tak proč se nemůže najít někdo, kdo by toto místo chtěl obsadit? Pak budou najednou všichni říkat, že on je vynikající, nejmoudřejší, že se mu všechno daří, tkadleny na stranickém sjezdu budou zase prosit: zůstaňte, bez vás ruský lid osiří.
Sám jste mi řekl, že jste v roce 2000 jako politolog připravoval Putinovi v předvolební prezidentské kampani půdu. Proč jste to dělal? A proč jste později na Putina tak radikálně změnil názor? Kdy došlo k tomu rozčarování?
Já měl tehdy vztah k politologii a na vytváření putinského projektu jsem se podílel ještě v roce 1999 (…)
Tehdy se tím zabývali Boris Berezovskij (na to se dnes velmi často a usilovně zapomíná), Michail Leonťjev, Sergej Dorenko, řídil to všechno Igor Šabdurasulov, který byl náměstkem vedoucího administrace prezidenta Jelcina. Šabdurasulov pracoval s guvernéry, a my jsme k tomu sepisovali analytické podklady. Týkaly se samozřejmě úplně nejvíc problému Putina, kterého nejužší kremelské vedení vybralo za Jelcinova nástupce a bylo ho proto potřeba představit veřejnosti.
Osobně jsem se s Putinem setkal jen párkrát, bylo to v noci po prezidentských volbách v roce 2000, když jsme sčítali hlasy a on přijel do televizního centra v Ostankinu. Tehdy jsme spolu mluvili, on si na mě samozřejmě nevzpomene, ale já jsem si ho z pochopitelných důvodů zapamatoval. Působil příznivým dojmem. Z mého hlediska tehdy opravdu sehrál velmi pozitivní úlohu - navazoval na tradice Sobčaka a Jelcina, mluvil o demokratizaci. Ale hlavně - představoval protiklad tehdejšího levicově centristického a dost autoritativního bloku Lužkov - Primakov, kteří se snažili dostat k moci a postupovali velmi sebejistě. Nebýt projektu Putin, nejspíš by na moc dosáhli. Proto jsem byl velmi spokojený, když prezident Putin - mladý, energický, vzdělaný člověk, ovládající dobře cizí jazyky, převzal iniciativu a stal se prezidentem.
Kdy došlo k tomu rozčarování?
To je zajímavá otázka. Myslím si, že co prožívám já, prožijí dřív nebo později další lidé, kteří sledují politiku. Zklamání z Putinovy politiky jsem začal pociťovat někdy v roce 2002 nebo 2003. Pro začátek potlačil televizi. S tím jsem se dokázal smířit, protože se mi zdálo, že televize - a ono to tak skutečně bylo - hrála v jelcinovském Rusku příliš velkou a samostátnou politickou roli. Neboli, že naši mediální magnáti měli nepřiměřeně velký vliv na utváření veřejného mínění a tím taky na politiku. Mně se zdálo, že asi nebude špatné je trochu zkrotit.
Na druhé straně mi ale samozřejmě bylo líto, že jsem přišel o televizi, která se mi líbila. Nejdřív o NTV, pak o První kanál. V roce 2004 jsem jsem dostal úder kauzou Michail Chodorkovský. Tehdy jsem začal chápat, že ten Putinův kurs není tak jednoznačně evropský, jak nám všem líčil. Ale to pořád ještě bylo z mého hlediska, řekněme, v přípustných mezích. Až někdy v roce 2005, když jsem začal vnímat, co se skutečně děje, když jsme všichni na vlastní oči viděli události kolem přepadení divadla na Dubrovce, masakr v Beslanu a vůbec celý ten agresivní obrat v politice, jsem pochopil, že je něco špatně. Začalo mi být jasné, že Putin a lidé kolem něj chápou státnictví příliš tvrdě. Ano, chápu, teroristům se nemůže ukazovat slabost, ale když ve jménu těchto ideálů zahyne 300 dětí, tak je jasné, že je něco špatně.
Hodně se mluví o minulosti Vladimira Putina, že ho výrazně ovlivnila služba v KGB. Jaký to má reálný vliv na něj a jeho nejbližší spolupracovníky? Co je to za lidi? Jaký je jejich vztah k demokracii?
Co se týče KGB, tak se v sobě i svých známých snažím potlačovat tu zjednodušující postsovětskou představu, že každý, kdo sloužil v KGB, má na svědomí krev a vůbec celou řadu zločinů. A pokud je komunista, tak to samé. V Rusku se takhle nikam nedoberete, je potřeba rozlišovat. Je ale nepochybné, že zázemí a pobyt v určité skupině nějak formuje vaši osobnost. Začneme tím, že každý nepůjde sloužit do KGB. Už tady se samozřejmě projevuje určitá náklonnost k manipulování s lidmi ze zákulisí. Mě by třeba jit sloužit do KGB nenapadlo.
Taky existuje problém vzdělání. V tajných službách se člověk učí určité věci: žít v dimenzích války, v dimenzích obklíčení nepřátelským okolím. Proto ti lidé chtě nechtě vidí svět konfrontačně. Proto taky, když došlo v roce 2004 k té těžké volbě, co s teroristy v Beslanu, byla to volba v duchu KGB. Zničit teroristy a předvést lidem vítězství je důležitější, než zachránit děti! Člověk s jiným zázemím a v jiném sociálním prostředí by volil jinak. Teď nám říkají, že prezident s tím neměl nic společného, že to bylo živelné, těžko předvídatelné. Tomu můžete věřit, nebo ne. Skutečnost je ale pořád stejná, zahynulo tam 300 dětí.
Co demokracie a Vladimir Putin? Ze zahraničí se na něj snáší takřka neustálá kritika z omezování demokratických svobod. Je oprávněná nebo jde spíš o společenskou poptávku, kterou Putin populisticky plní?
Víte, v kruzích ruské liberální intelligence je módní názor, že lidé kolem Putina jsou notoričtí cynici, kteří si demokracie nevaží. Podle mě je to hodně zjednodušující pohled. Ti lidé prostě vyrostli a byli vychováni v určitém mentálním prostředí poloviny 20. století. Pobývali v zahraničí, v zásadě by chtěli, aby jejich země nebyla horší než třeba Velká Británie nebo Francie. Na druhé straně si ale myslí, že pro zemi jako je Rusko je demokracie spíš kontraproduktivní. Jejich obraz světa je přece jenom autoritativní, hierarchický, je úzce spjatý s vojenským myšlením.
Tady je nutné dodat, že takové pojetí politiky je bohužel dost blízké velké části Rusů. Společnost je silně militarizovaná - jsou to milióny lidí: armáda, zvláštní jednotky, milice různého druhu, záchranáři z ministerstva pro mimořádné situace, 40 tisíc příslušníků protidrogové centrály… Všichni tihle lidé sloužili a slouží celý život státu, mimochodem za dost malé peníze, celý život nosí nárameníky. Jejich model politiky je hlavně přesné plnění rozkazů, které jdou seshora. Čím přesněji takový mechanismus funguje, tím lépe. Putin, jeho lidé a s nimi velká část společnosti vnímají demokracii jako nějakou formu, která není pro Rusko přirozená.
Putin je ochoten prokazovat formální úctu demokratickým normám, například nechce porušovat Ústavu, tedy její literu, duch už se dávno vytratil. Odříkávají demokratická slova, přitom v televizi všem vykládají, že demokracie - to jsou samé výmysly, že ve skutečnosti ani v Americe, ani v Anglii, ani ve Francii reálná demokracie není, že stejně je tam všecko narafičené a že i ty volby jsou tam stejné jako u nás. Vyvíjí se takový nátlak na veřejné mínění: Podívejte se třeba na tu demokracii na Ukrajině, vždyť je tam úplný zmatek a chaos, podívejte se na tu demokracii v Gruzii… U nás je naproti tomu pořádek a klid! Pro tyhle lidi představuje demokracie jenom formu, krycí operaci, reálná moc je pro ně uspořádána jinak. Navíc v tomhle světě se těžko žije lidem s jiným názorem, a to je dost nebezpečné.
Můžete na závěr říct hlavní klady a zápory Putinovské éry? To, co po Putinovi zůstane?
Pokud jde o klady, tak Putin, myslím, dokázal ve značné míře zachovat přednosti tržní ekonomiky. Ano, uškodil svobodě podnikání a svůj vztah k němu předvedl v kauze Chodorkovského, ale základní intence byly zachovány a země je víceméně stabilní. Díky tomu, že má v rukou téměř absolutní moc, měl Putin taky možnost zadusit svobodu médií, ale omezil se na to, že ovládl federální televizní kanály a ostatní nechal být - internet, noviny, rozhlasové stanice, lokální televize. Nedokázal a možná ani nechtěl zničit poslední ostrůvky svobody slova. Opatrně pozitivní je podle mého názoru i to, že Putin si kupuje loajalitu, ale nebere ji násilím. V zásadě by mohl jednat mnohem primitivněji - on ale nachází takový zvláštní putinovský konsensus elit díky tržním, peněžním zájmům.
Největší chybu Putina vidím v tom, že zničil to, čemu já osobně říkám sociálni kapitál Ruska. V naši zemi totiž historicky, od sovětské epochy a možná od časů ještě dávnějších, chybí institut horizontální solidarity. Solidarita je jen vertikální, nahoru vůči moci. Žádné organizace, kromě mocenských, nemají podporu. Chybí opravdové odbory, profesní komory atd. Každý se snaží jednotlivě demonstrovat solidaritu nebo, přesněji řečeno, loajalitu vůči moci. Nevidíme, že by se třeba novináři scházeli, aby bránili členy svého společenství, taková kultura tady není. Začala se teprve vytvářet - a nakonec se vytvoří, jinak to ani nejde. Vzniká třeba solidarita řidičů, majitelů aut - lidé se brání proti zvůli dopravní policie a zkorumpovaným úřadům. Taková věc vzniká, když má člověk nějaké zájmy a k jejich prosazování se spojí s dalšími lidmi.
Putinovský system tohle věechno zpomaluje a rozbíjí. Společnost žije jakoby ve vzduchoprázdnu, protože nejsou instituty, na kterých by mohla budovat. Co je platná strana, když je celý systém volebních komisí podřízen Kremlu a všichni chápou, že získají-li komunisté příliš mnoho hlasů, pak jim guvernéři buď přímým nátlakem nebo působením na volební komise ty hlasy vezmou a předají je Jednotnému Rusku. A to znamená ničení té samostatné společenské tkáně, mentální tkáně, ve které žijeme. To je podle mě největší Putinův hřích. Vzniká takové vakuum, v němž se pohybují jedinci, kteří si navzájem nedůvěřují a nemají se rádi. Je to de facto znovu sovětský model.