Světlana Gannuškinová (65) je vystudovaná matematička, v roce 1990 založila výbor Občanská pomoc (Graždanskoe sodějstvie), první ruskou organizaci na pomoc migrantům a uprchlíkům. V roce 1993 nechyběla při založení Memoriálu, jedné z nejvýznamnějších ruských nevládních organizací, která se zabývá komunistickou minulosti Ruska. Otevřeně vystupuje s kritikou Kremlu, díky tomu se taky její jméno dostalo na internetový seznam nepřátel Ruska, který tam umístili ruští nacionalisté.
„Kreml odvedl velký kus práce na diskreditaci občanské společnosti,“ říká Světlana Gannuškinová
Paní Gannuškinová, jak se posledních 8 let vlády Vladimira Putina podepsalo na stavu ruských neziskovek?
Kreml odvedl velký kus práce zaměřené na diskreditaci skutečné občanské společnosti a nezávislých občanských organizací. Byla to obrovská a profesionálně odvedená práce. Lidem se podačilo vsugerovat dojem, že žijeme ze zahraničních grantů, za západní peníze, že pro zahraniční pracujeme podle známého rčení „Kdo platí, ten poroučí“.
Vy nedostáváte peníze ze zahraničí?
Občas ano, ale rozhodně na nich nejsme závislí. Hlavně ale nepracujeme s organizacemi, které udělují granty a vnucují nám svoje pravidla, říkají nám, co máme dělat. My prostě navrhujeme naše projekty a pokud získáváme prostředky na jejich realizaci, tak je realizujeme. Uvedu příklad. Dlouho nás vyzývali k tomu, abychom vypracovali projekt na podporu žen uprchlic. V podstatě na tom není nic špatného, ale gender problémy zdaleka nejsou vždy jen ženské. My se navíc daleko víc setkáváme s problémy mužů - migrantů a uprchlíků. Jsou to problémy psychologické, souvísející se ztrátou sociálního postavení. Zvlášť silné je to u mužů z Kavkazu - když ztrácejí možnost vydělávat peníze, přicházejí hned o sebevědomí a vůbec o způsob života. Proto jsme peníze na program pro ženy uprchlice odmítli - i když jich mohlo být hodně. Pokud něco děláme, tak to musí mít obsah. Rusům ale vtloukli do hlavy, že jsme agenti Západu.
Tahle obvinění ale nepronásledují ruské neziskovky poprvé?
Ano, jenže situace se opravdu radikálně změnila. V polovině devadesátých let jsme byli pro stát normálním partnerem. Spolupracovali jsme a to, že jsme mu oponovali nebo s ním diskutovali, bylo součástí této spolupráce. To přece neznamená jenom neustálé vyznávání lásky a sympatií, ale také neustálou diskusi. Dnes tomu tak není, nikdo s námi nechce diskutovat, jsme izolovaní, chtějí nás zašlapat do země a vytvářejí tak alternativní občanskou společnost, úplně mimo hlavní proud společnosti.
Kreml je ale vůči některým neziskovým aktivitám vstřícný, vytvořil tzv. Společenskou komoru , která má kontakt mezi vládou a neziskovkami zjednodušit. To je podle vás špatně?
Společenská komora má samozřejmě právo existovat, ale jako jedna ze společenských organizací. Ona si dělá nárok na to, aby byla svého druhu ministerstvem pro občanskou společnost. Mimo ni nikdo nemůže existovat. To je špatně. Pořád nám říkají: obraťte se na Společenskou komoru. Když to odmítáme, čelíme všichni silnému tlaku. Obviňují nás, že pracujeme pro Západ, že jsme ve spojení s kriminálními skupinami… A bohužel to taky vtloukli do hlavy lidem kolem nás.
Nedávno jsem mluvila s jednou ženou, bývalou uprchlicí, které jsme kdysi pomohli. Teď je členkou Společenské komory. Řekla mi: „Světlano Alexejevno, já vás mám tak ráda, děláte tolik užitecného, ale proč žijete z těch mrzkých západních peněz?“ Já se jen hořce usmála. My bohužel žádné jiné peníze nemáme, jsme naprosto izolovaní, a pokud se nám podařilo kdysi té ženě pomoct, tak to bylo díky penězům z mezinárodních uprchlických programů.
Jak si tu nenávist nebo odtažitost Kremlu vůči nezávislejším ruským neziskovkám vysvětlujete?
Podle mě to souvisí s osobností prezidenta. Putin je člověk, který se nedostal k moci prostřednictvím občanské společnosti. S tou byl spojen Boris Jelcin, ten byl srostlý s demokratickým hnutím, které ho vyneslo nahoru. A i když se později od společnosti čím dál víc izoloval, byl přece jenom jeden z ní a zachoval si vůči občanské společnosti vstřícnost. Putin převzal moc přímo z rukou svého předchůdce, a sepjetí s občanskou společností nikdy necítil, ani cítit nemohl. Kromě toho je to člověk ideologicky spojený s KGB, jeho metody a způsob myšlení vycházejí z představy řízení pomocí nějakých tajných pák seshora. Nic jiného se proto ve skutečnosti ani nedalo čekat.
Putin prostě začal upevňovat moc, která vychází z centra a vůbec není demokratická. Proto taky postupně zlikvidoval všechny instituty demokratické společnosti a demokratického zřízení. Kreml už stačil zpacifikoval téměř všechno, zůstal ještě neziskový sektor. Na ten se teď jde dvěma způsoby: na jedné straně se zakládají státem kontrolované neziskové organizace, na straně druhé se korumpují ty existující. Organizace na obranu lidských práv najednou přestávají kritizovat moc, jsou loajálnější a za to je nechají žít. Nezávislé neziskovky jako Memoriál nebo Graždanskoje sodějstvie, hnutí Za lidská práva a pár dalších zůstaly jedinou baštou opozice vůči moci. A proto jsou nepříjemné.
Vy ale zároveň se státem spolupracujete, sedíte v Radě pro lidská práva při úřadu ruského prezidenta. Jak to jde dohromady s tím, co jste teď řekla?
Ano, jsem členkou rady pro lidská práva, teď má delší název, ale to není důležité. Scházeli jsme se třikrát - v roce 2002, 2003 a 2005. Beru to jako poslední možnost nezůstat v úplné izolaci a o něco se aspoň pokoušet. Zabránili jsme některým případům násilného vysídlování čečenských uprchlíků z táborů v Ingušsku, vytvořili pracovní skupinu pro změnu zákona o občanství - a tu změnu skutečně prosadili. Pokaždé, když mi někdo vyčítá - a já si to někdy samozřejmě taky sama vyčítám, že jsem členkou té rady, že to k ničemu není dobré, že tím jenom legitimizuji současnou moc - tak si pokaždé otevřu statistiku a vidím, že na základě našich dodatků k zákonu o občanství se uděluje občanství 95 procentům uchazečů. Tedy naše dodatky fungují. A to je samozřejmě velmi dobře.
Takže moc přece jen občas naslouchá i nezávislým hlasům?
Velmi málo, ale občas se stane výjimka. Je to celé takové zvláštní. Každý, kdo poprvé mluví osobně s prezidentem Putinem, je mile překvapen. Narozdíl od tupých úředníků, u kterých vaše slova padají jako hrách na stěnu, je prezident jiný. On se dívá, poslouchá, slyší, může dlouho komunikovat, máte pocit, že vnímá, co mu říkáte, odpovídá adekvátně. Jenže co dál? Stane se něco? Jenom výjimečně. Putin takhle bohužel mluví se všemi. Naprosto stejně. Vyslechne vás, sem tam i něco splní, základ je ale pořád stejný: jsme dnes v Rusku jediná nezávislá opozice. A ta podle něj není potřeba.
Vydáno pod